úterý 18. června 2013

#1 Hlavu vzhůru

Procházím ulicí ve městě, ve kterém žiji a pracuji. Na tom není nic neobvyklého. Touto ulicí procházím nejméně dvakrát denně. Někdy i vícekrát. Dokázala bych zpaměti vyjmenovat obchody, které ji lemují; banky, firmy, které zde mají sídlo. I ty, které tam sídlo měly a už nemají.

Vím, ve které části stojí novinový stánek a kde stánek s květinami.  Kde jsou stromy s lavičkami, na kterých, podle denní doby, posedávají buď turisté, zamilované páry nebo bezdomovci. Pamatuji si i vzor na dláždění chodníku. Vím, kde jsou díry po vytržených kostkách, nebo kde kdysi byly, a po které straně chodníku je lépe jít, když mám tenké podpatky. "Svoji" ulici znám. Mění se jen s ročním obdobím, občasným zavřením a znovuotevřením obchodů a se změnou vzhledu jejich výloh. Ničím mě nemůže překvapit. Nebo může?  

Je to rušná ulice. Denně po ní proudí davy lidí, včetně organizovaných skupin turistů. Dřív jsem se jim vyhýbala, ale byli to právě turisté, kdo mě naučil jednu věc. Všimli jste si že jsou jedni z mála, kdo se na ulici zastaví a rozhlíží?

Jednou jsem si to zkusila taky. Zastavit se, zvednout hlavu a rozhlédnout se. Nezabere to mnoho času. Zkusila jsem se tak podívat na ulici, kterou znám. A byla jsem překvapená. Tu si všimnu malby na střešním podhledu, tady barvy a bohatého štukování na fasádě. Nebo domovního znamení či nápisu. Domy, ze kterých ve spěchu vnímám pouze přízemí jsou vysoké a krásné a kdybych je neviděla na vlastní oči, tak v nich svou ulici nepoznám.

Od té doby se chovám jako turistka pravidelně. Objevuji tak krásu, která je mně ve spěchu skrytá.

Žádné komentáře:

Okomentovat