Někdo je nemusí, jiný je přímo vyhledává. Někdo je za ně
schopen utratit tisíce, jiný si oblíbenou kapelu raději pustí doma
z cédéčka, než by se mačkal na koncertě. Dřív jsme na vystoupení světových
kapel čekali roky, dnes jich je v Praze hned několik za jeden měsíc. A
jsou plné lidí, kteří chtějí jediné – slyšet a vidět daného interpreta na živo.
Přestože masové akce vyloženě nevyhledávám, koncerty i
hudební festivaly zrovna můžu. Nemám to ale vůbec jednoduché. Se svými 160
centimetry mám skoro stoprocentní jistotu, že na pódium nedohlédnu. A
v případě, že na vstup do haly čekám několik hodin před začátkem, abych si
vydobyla dobré místo, ze kterého bude vidět, postaví se mezi mě a zpěváka
fotograf nebo kameraman, který dané místo do konce koncertu neopustí, nebo
dokonce nesmí opustit. Občas ťukám na rameno a prosím o výměnu místa, protože
nevidím. Pokud přede mnou ale stojí divoký fanda máchající rukama a skákající
do všech světových stran, je to předem prohraná bitva. Stejně tak, když se
jedná o člověka s afrem, drdolem, kloboukem nebo další věcí, která hlavu
zvětšuje minimálně dvakrát. Takoví lidé jsou totiž ke svému místu snad přikovaní a
neudělají ani krok.
Přesto, i když pravidelně nevidím zrovna tak, jak bych si
představovala, koncerty miluju. Lidé jsou tam přeci kvůli hudbě, a i když do
sebe strkají a perou se o místo, jedno je spojuje – láska k písničkám, které
hrají muzikanti před nimi. Člověk nakonec ani nemusí vidět, stačí slyšet a
cítit. Dav skáče ve stejném rytmu, na stejnou stranu se komíhají ruce a všichni
zpívají ta samá slova a tu samou melodii. Když hudba náhodně zmlkne, fanoušci
zpěvem mezeru vyplní. A frontman pak
pronese chválu o nejúžasnějším publiku, které kdy kapela měla. Co na tom, že to
říká vždycky a všude. To je totiž ten pocit, za kterým se chodí na koncerty. A to je ten pocit, který mě těší.
Žádné komentáře:
Okomentovat