pátek 28. června 2013

#8 Jedna melodie, 1000 lidí, jeden pocit

Někdo je nemusí, jiný je přímo vyhledává. Někdo je za ně schopen utratit tisíce, jiný si oblíbenou kapelu raději pustí doma z cédéčka, než by se mačkal na koncertě. Dřív jsme na vystoupení světových kapel čekali roky, dnes jich je v Praze hned několik za jeden měsíc. A jsou plné lidí, kteří chtějí jediné – slyšet a vidět daného interpreta na živo.

Přestože masové akce vyloženě nevyhledávám, koncerty i hudební festivaly zrovna můžu. Nemám to ale vůbec jednoduché. Se svými 160 centimetry mám skoro stoprocentní jistotu, že na pódium nedohlédnu. A v případě, že na vstup do haly čekám několik hodin před začátkem, abych si vydobyla dobré místo, ze kterého bude vidět, postaví se mezi mě a zpěváka fotograf nebo kameraman, který dané místo do konce koncertu neopustí, nebo dokonce nesmí opustit. Občas ťukám na rameno a prosím o výměnu místa, protože nevidím. Pokud přede mnou ale stojí divoký fanda máchající rukama a skákající do všech světových stran, je to předem prohraná bitva. Stejně tak, když se jedná o člověka s afrem, drdolem, kloboukem nebo další věcí, která hlavu zvětšuje minimálně dvakrát. Takoví lidé jsou totiž ke svému místu snad přikovaní a neudělají ani krok.

Přesto, i když pravidelně nevidím zrovna tak, jak bych si představovala, koncerty miluju. Lidé jsou tam přeci kvůli hudbě, a i když do sebe strkají a perou se o místo, jedno je spojuje – láska k písničkám, které hrají muzikanti před nimi. Člověk nakonec ani nemusí vidět, stačí slyšet a cítit. Dav skáče ve stejném rytmu, na stejnou stranu se komíhají ruce a všichni zpívají ta samá slova a tu samou melodii. Když hudba náhodně zmlkne, fanoušci zpěvem mezeru vyplní. A frontman pak pronese chválu o nejúžasnějším publiku, které kdy kapela měla. Co na tom, že to říká vždycky a všude. To je totiž ten pocit, za kterým se chodí na koncerty. A to je ten pocit, který mě těší.

Žádné komentáře:

Okomentovat