středa 3. července 2013

#11 Dopisy

Otevřu oči. Slézám z postele a ještě před nutnými ranními úkony jdu po schodech dolů do haly, kde stojí náš klavír. Na jeho víku totiž děda nechává poštu.

A pak se můžou stát dvě věci. Buďto se zklamaně otočím a vracím se nahoru, nebo seběhnu rychle dolů a beru obálku do ruky. Přišel další! Jakou má barvu? Co je to za známky? A hlavně - kdo píše? Protože je mi od chladné podlahy zima, vracím se šťastně s dopisem v ruce do obýváku.

Pořád ještě mám tendenci otvírat dopisy rukou a odtrhávat klopu násilím. Naštěstí se ale už stíhám zadržet a na pomoc si beru nůžky - nechci obálky poničit, protože si je nechávám. A teď nastává ta chvíle.

Co můj protějšek napsal? Jak mi odpověděl? Změnil se jeho rukopis? Jak dopis vyzdobil, co přidal, nehodil dovnitř třeba básničku? Skládanku? Kresbu? 

V době internetu je dopis něco, na co je potřeba si udělat čas. Zamyslet se. Zpomalit, utřídit si myšlenky. Zbytečný anachronismus? Pro někoho možná. Pro mě ale krásná věc, kterou jsem objevil až nedávno. 

Miluju kreativitu, kterou to ve mě probouzí - po čase člověk přestane posílat jen suchý text a při vymýšlení jak dopisy obvzláštnit, dostávám nápady, na které bych jinak nepřišel. Miluju to napětí, kdy dopis protistrana obdrží, a čekání na odpověď. Miluju barevné obálky. Zkoumám rukopisy a to, jak různé lidé různě skládají papír.

Vlastně i dnes jsem dva dopisy odeslal. A nemůžu se dočkat, až mi další zase přijdou zpátky.





Žádné komentáře:

Okomentovat