pátek 30. srpna 2013

#47 Mobilní hry

Také se vám občas stává, že se vám vůbec nic nechce? Přijdete z práce a nechce se vám vařit, uklízet, povídat si, ani si číst, surfovat po internetu nebo se dívat na televizi. Prostě jen sedět a vypnout. Jenže sezení a koukání do neznáma není moc zábavné, že. Když se mi takto nic nechce, většinou bloumám po bytě a vždycky, když jdu kolem špajzky nebo lednice, otevřu ji a uloupnu tu kus čokolády, tu oříšek, rozdělám pytlík brambůrek, uloupnu plátek sýru, nakousnu jablko… Zkrátka plácám páté přes deváté a nic z toho.


Většinou jsem se smála všem těm, kteří dlouze koukali do telefonu a zběsile ťukali na jeho displej (případně mačkali tlačítka). Proboha proč hrát hry? To je přeci pro děti. Ale pak jsem na to přišla.

Dávno jsou pryč doby hada, který se hrál na starých Nokiích, vystřídaly ho moderní a barevné nekonečné hry, které jsou jako dělané pro ty chvíle, když chci vypnout. Hraní splňuje všechny podmínky, které mám – nekoukat do počítače, nečíst žádná písmenka, jen se zabavit a na chvíli zapomenout na okolní svět. A tak moje prsty zběsile běhají po displeji, kroutím se, jak se snažím, zatínám zuby, když je to napínavé a občas, když se mi podaří splnit level nebo překonat rekord, až radostí výsknu.


Bohatě mi stačí 10 minut. Ale, znáte to… Když se do něčeho obujete, nelze dělat nic jiného. Takže pak křečovité držím telefon i v takových chvílích, ve kterých bych jinak četla noviny nebo knížku, pozorovala okolí, povídala si, nebo dokonce spala. Karty, závody, balónky, ovládání různých potvůrek, zvířátek i postaviček. Jo jo, to je to, co mě (čas od času) těší!

čtvrtek 29. srpna 2013

#46 Smích



Nedávno mě napadlo, jak velkou radost mi dělá smích. Upřímné, pobavené, hlasité zasmání. Teď nemyslím okamžik, kdy se směju sama. Můj vlastní smích mně samozřejmě taky dělá radost (neslyším se totiž, jak opravdu zním), ikdyž už to dávno není to, co to bývalo. Vzpomínky na má pubertální léta jsou lehce nostalgické: tak jako tehdy už jsem se dlouho nesmála. Tehdy mně a mé kamarádce stačila sebemenší vtipná záležitost (a kolikrát ani vtipná ve skutečnosti nebyla, jen nám to tak připadalo) a prořehtaly jsme celé odpoledne. Ale jak! Slzy smíchu tekly po tvářích, dech docházel, trnula sanice a bolela bránice. Prostě takovej ten chechot, co přidává x let života. A nemohly jsme se přestat smát, svíjely jsme se celou věčnost. Tohle mi hrozně chybí. Ne, že bych se teď nesmála, občas mě něco rozesměje pořádně, i ty slzy občas tečou, ale je to velmi zřídka.
Ale zpátky k tomu, co mně opravdu těší. Mám ráda okamžik, kdy se mi povede někoho rozesmát. Ne vykládáním vtipů, to umí každej (no tak každej ne, ale většina), myslím tím nějakou trefnou poznámkou, vtipným postřehem nebo zábavnou pointou. Mám radost, když vidím, že se někdo směje díky tomu, co jsem řekla nebo udělala (není-li to posmívání na můj účet). A taky mám radost, když vidím, že se někdo snaží rozesmát mě. Před nějakou dobou mně dost rozchechtala nevinná otázka, jestli vlastně vím, co je to zmrzlina. Pobaveně jsem odvětila, že ne a následný popis mně dostal do kolen. A měla jsem radost, protože jsem věděla, že to všechno je jen proto, abych se smála. A měla jsem radost, protože jsem viděla tu radost, že se směju. Trochu kostrbaté, že? Prostě smích, ať už můj nebo cizí, dělá radost, ať už mně nebo někomu jinému. Jo a taky léčí :o)


Zmrzlina je barevná a trochu studí/ snad trochu jako když ti někdo za krk rybu hodí/ ale tak nějak jinak, víš?/ Musíš to ochutnat a o chuti rozjímat/ pak si s ní pokecat tričko a furt se usmívat/ to je zmrzlina, víš?

úterý 27. srpna 2013

#45 Smrtlinky (aneb dávat věcem nová jména)


Také kolem vás lidé někdy používají anglicismů více, než stíháte  dohledávat? Stárnu a někdy už toho mám dost, zejména, když se používají anglické obraty tam, kde lze použít pěkné české slovo téměř bez ztráty významu.
Nikdy to není úplně bez ztráty, protože slova s sebou nesou krom věcného významu (denotace) i význam přidružený (konotace) a tím je například pocit "náležitosti" nebo "modernosti". Byť by slovo "badžet" znamenalo v jádru to samé co "rozpočet", má v sobě navíc i kousek světovosti. Kdo by o ni nestál?

Jak se taková slova do češtiny dostanou? V lepším případě je tomu tak, že se k do našeho kulturního prostředí dostane věc nebo jev, který označují ("to click" je činnost, kterou lidská ruka donedávna neznala, neměli jsme tedy pro ni ani slovo). Lidé, kteří se s jevem jako první setkají, mají většinou na práci něco jiného než přemýšlet nad tím, jak ho česky pojmenovat. Nad tím jistě nepřemýšlí ani ti, kteří ho začnou šířit. Čeština je nadmíru dobrým hostitelem a umí si hosty přizpůsobit tak, aby jí s nimi bylo dobře. A než se nadějeme, je tady "klikání". A jde o něco jiného než klepání, to dá rozum.

Když se pak k takovému slovu dostane někdo, komu záleží na jazyku samém, bývá už pozdě, slovo zdomácnělo. Z hosta se stal adoptovaný bratr, těžko ho vyhánět. Jazyk není to, co se píše v pravidlech, je to bez nadsázky živý kolektivní organismus, něco jako včelstvo. S tím toho jedinec málo nadělá.

Jsem staromilec a introvert, takže si myslím, že by vítání hostů nemělo mít větší váhu než péče o stávající členy domácnosti. Proto jsem hodně opatrný, než si nějaké cizí slovo pustím k tělu. Některým se bráním přímo urputně a tak jsem si před časem řekl, že s tím zkusím něco udělat. Už dlouho mi ležela v žaludku "dedlajna". Jednak jsme ji měli v práci přidat jako jeden sloupec do tabulky, jednak jich bylo okolo mne nestydatě moc, jednak se mi neustále podivně asociovala s lejnem. I řekl jsem si: pojďme tomu říkat česky. Jenže slovo "termín" už je přetížené jinými významy, "termín splnění" je moc dlouhé.

Inu, co třeba "smrtlinka"? Spíš než s exkrementem se asociuje se zmrzlinkou nebou maminkou, a to jsou přece moc fajn věci! Třeba bychom s novým slovem měli to věčné plnění šibeničních termínů hned o něco radši… Zkusil jsem to slovo pustit do světa, používat ho všude, kde se dalo. Někdy i ze zlomyslnosti a natruc. Prosil jsem o jeho šíření kamarády. Výsledek? Nic moc.

Dal jsem si díky tomu dohromady několik základních pravidel, která podmiňují prosazení českého slova na úkor snadného přejímání (z angličtiny):

1) DÉLKA

Domácí slovo musí být přiměřeně krátké (nejlépe se stejným počtem slabik, nikdy neprosadíte více slov za jedno). Lenost a ekonomie jazyka fungují spolehlivě za všech okolností. Co se snáze říká: níz-ko-roz-po-čto-vý, nebo lou-ba-čet? "Setkávání se k malému pokecání za účelem vyměňování vizitek a případných obchodních a jiných kontaktů" je k ničemu, tedy se všude na "eventech" provozuje raději "networking".

2) SNADNOST

Domácí slovo se musí dobře vyslovovat. "Myslismršť" je krásně  malebná obdoba brejnstórmingu, ale pět souhlásek vedle sebe je přijatelných jen pro zarputilce.

3) PRESTIŽ

Domácí slovo si s příchozím nesmí moc konkurovat co do pozitivních/negativních konotací. Čerstvě se objevivší "prokrastinace" zní tajemně a odborně a nemusíš se za ni tedy stydět, ba co více, můžeš se jí chlubit. My jsme se za studií jenom ulejvali a flákali, což si dnes málokdo dovolí přiznat – i kdyby to nakonec bylo totéž co prokrastinování.

4) SROZUMITELNOST

Domácí slovo musí být snadno srozumitelné.

Ivan @codeas Kutil se nechal na Twitteru slyšet, že "Pokud se někdo nazývá copywriter, tak to není moc dobrá vizitka na jeho schopnost pracovat s českým jazykem". Odhlédněme od toho, že vazba "vizitka na schopnost" je děsivý patvar. Ale: pamatuje si ještě někdo, že se těmhle copywriterům (čti kopyrajtr bez v) dříve říkávalo reklamní textaři? Samotný textař by toho musel vysvětlovat hodně o tom, že nepíše písničky. Z mého pohledu je to prašť jak uhoď, ale hodilo by se nám nějaké pěkné slovo. Já však ne a ne na žádné přijít. Co napadá Vás?

pondělí 26. srpna 2013

#44 Oheň

"Mamí, poďme si dneska opékat!" škemrávali jsme jako malé děti, v letním období téměř co týden. Opékání špekáčků byla záminka k tomu aby se na zahradě rozdělal oheň. Scházela se u něj celá rodina. Často včetně sousedů a jejich dětí. Když se doopékalo a dojedlo, tak se jen sedělo, povídalo, nebo i zpívalo. Trávili jsme u ohně dlouhé hodiny. Leckdy jsme, i jako děti, šli spát téměř o půlnoci.

Přemýšlela jsem co mě na ohni přitahuje; oheň, pokud si ho představím jako onoho pověstného "dobrého sluhu", tedy živel spoutaný hranicemi ohniště nebo krbu, mně okamžitě evokuje nějaké společenství. Rodinu. Oheň je pro mě, jakožto zimomřivého člověka synonymem tepla. To co je pro mě ale nejzajímavější je oheň sám o sobě: živel. Sledovat plameny poskakující nad dřevem v ohništi a měnící se s každým poryvem větru, nebo mihotající se červeň rozžhavených uhlíků je fascinující. Je také úžasné, jak oheň dokáže uzurpovat pozornost. Všimla jsem si, že společnost, jakkoliv rozjařená, u ohně vždy na nějakou dobu ztichne. Někdy i na dlouhé desítky minut, kdy všichni se zaujetím hledí na šlehající plameny a jen mlčky naslouchají praskání dřeva.

Stejně tak fascinující je manipulace s ohněm. Ta přitahuje právě proto, že oheň dokáže být i oním "špatným pánem". Jako malí jsme rádi sledovali tátu jak rozdělává oheň a napodobovali jej. Jen co jsem byla schopná udržet sekyru, štípala jsem z dříví třísky a polínka a zkoušela jsem rozdělat oheň jako on. Bavilo mě rovnat polena do pyramidy nad zmuchlanými novinami; sledovat, jak oheň noviny bleskurychle stráví až vzduchem létají černé zpopelnatělé cucky. Nebo foukat do doutnajících třísek a umožnit tak plamenům troufnout si i na silnější kusy dřeva. Pak už oheň není k zastavení. Pohltí vše. Ráno jsme často v úžasu prohrabovali vychladlou hromádku popela a rozpomínali se na množství dřeva, které oheň proměnil v tak skromnou šedivou hrstku. Teprve pak nám docházela jeho síla a skutečnost, že ač uzavřen hranicemi ohniště, stále je tímtéž silným a, vymkne-li se kontrole, také ničivým živlem.


čtvrtek 22. srpna 2013

#43 Luční kvítí



Myslím si, že snad každá žena dostává ráda květiny – s výjimkou alergiček samozřejmě. Kytka ve váze je jedna z nejpomíjivějších krás světa, přesto si jimi ráda zdobím stůl. Chceme-li někomu (ideálně dámě či dívce) udělat radost, obdarujeme ji pěkným kvítkem při jakékoli příležitosti nebo jen tak. Pokud znáte scénku z Takové normální rodinky od Fan Vavřincové Škola manželů, tak víte, že pugét darovaný „jen tak“ je velmi ošemetná záležitost. Ale přinést kytku zdánlivě bez důvodu nemusí ve skutečnosti znamenat rovnou přiznání k prohřeškům. Pokud muž svou milou občas překvapí nějakou drobnůstkou nebo pozorností, nemusí se bát, že by se po darování kvítí dočkal onoho slavného Káčina brekotu: „Jen tak?! Maminkóó!“.
Chceme-li (čti [chcete-li]) udělat radost mně, obdarujte mě květinou (klidně „jen tak“). A pokud mně chceme [chcete] udělat opravdu velkou radost, vyberte ty „obyčejnější“. Já totiž preferuju klasickou květinu před nějakou náročnou nádherou. Ze srdce nesnáším orchideje a lilie, nijak nemusím strelície, toleruju růže, mám ráda gerbery, miluju slunečnice, levanduli, fialky a šeřík a úplně ze všeho nejvíc zbožňuju směsku lučního a polního kvítí. Strašně moc se mi líbí pestrá záplava barev na louce. V červnu a červenci je mému oku libější kdejaký příkop u pole než upravené předzahrádky, květinové záhony nebo výlohy květinářství. A taková kytka z polních nebo lučních květin v kombinaci s pár klasy obilí je podle mě dokonalost sama. Takové darované kytice si cením mnohem více, než té koupené. Nestojí nic, ale někdo si dal tu práci, aby ji pro mne natrhal. Jojo, to mně dělá radost.


 Fotila kamarádka Wowynka

#42 Nahota

"Nevadí ti, když se svléknu do naha?" ptal jsem se kamarádovy ženy uprostřed hor, kde byly široko daleko jen kameny, polodivoké koně a zurčící potůčky průzračné vody. Potřeboval jsem se vykoupat a přišlo mi najednou správné vzdát hold divočině právě tím, že do ledové vody vlezu tak, jak mě Pánbůh stvořil. Ten soulad už jsem dávno potřeboval.
"Nevadí. Klidně se vykoupej."
"Děkuju."
A tak jsem tam vlezl, poléval si z kotlíku záda, prskal a výskal. Potom jsem osvěžený a omládlý chvíli stál na sluníčku a začalo mě to ponoukat, abych si i trochu zacvičil. Když už si ostatní tři poutníci začali ze mne dělat legraci, vůbec mi to nevadilo. Necítil jsem se jako exhibicionista. Měl jsem pocit hluboké radosti a vděčnosti za celé Stvoření, za všechno přirozené a čisté. Později jsem se oblékl, ale nechtělo se mi.
Spalo se mi krásně.
Ráno nás vzbudilo sluníčko a první pohled, který se nám nabídl, byli pasoucí se koně s hříbátky jen pár kroků od nás. Kamarádka se při snídani se smíchem svěřovala, že se jí celou noc zdálo o tom, že se před ní svlékali muži. Já tam prý nebyl, ale ona holt asi na některé věci ještě není zvyklá. Dodala, že ten sen vůbec nebyl špatný.



V příštím týdnu už jsem na sebe plavky nevzal ani jednou. Proč taky? Oblékáme se koneckonců jen ze dvou důvodů: kvůli sobě a kvůli ostatním. Pokud jsem si jist, že ostatním má nahota nevadí (ani je nijak neprovokuje), mohu myslet jen na sebe. A sám za sebe se nestydím. Možná na plovárně, vedle opálených mladíků o deset dvanáct let mladších, vypadám směšně – bílý jako sýr, medium-well chlupatý a se začínajícím bříškem. Ale nestydím se za sebe. Natož v horách nebo v lese.
Jistě je to věc zvyku. V našich zeměpisných šířkách se člověk po většinu roku oblékat prostě musí. A když na něco nejsme zvyklí, snáze nás to rozruší. Neklid však mnohem spíše pochází z neočekávanosti, výjimečnosti – ne z věci samé. Vedli jsme krásný rozhovor s kamarádem, který byl (podle mého názoru) celkem starosvětsky vychován. Tatínek se držel přísných pravidel: žádný alkohol, žádné karty, žádný tanec. Letos v létě z něj ale najednou vypadlo, že se odjakživa všichni i s rodiči na dovolené u moře koupali nazí.
Nahé lidské tělo je krásné. A teď nemluvím jen o ženách a jejich křivkách, o dokonalé hebkosti a ladnosti, o erotice, která začne vystrkovat růžky, jen jí dáte trochu šance. Krásný je totiž každý člověk, který přijal sám sebe jako bytost celistvou a dvojjedinou, který se zbavil věčného trýznivého porovnávání s ideály. Člověk, který se dokázal vydat všem ostatním všanc ve své zranitelnosti a hrdě ví, že jeho hodnota nespočívá v tom, zda má faldy na stehnech a povislá prsa. Ani v tom, jaká je barva jeho kůže (ten nesmyslný letní rasismus naruby, všimli jste si?).

středa 21. srpna 2013

#41 Vychlazené pivo

Sice už se začínají horké dny pomalu vytrácet, ale to mi nezabrání nevzpomenout si v tomhle příspěvku na věc, jejíž genialitě se nešlo během letní paren neobdivovat. Dnes to nebude o žádných niterných pocitech, vesmírných náhodách a osudových okamžicích - dnes si společně připomeneme krásu pořádně vychlazeného piva.



Jdete na malou procházku s kamarádem do parku a svrchu do vás praží těch třicet rozpálených stupňů ve stínu. Začínáte být otupělí, potíte se a přemýšlíte co s tím uděláte. Lahev s vodou jste nechali doma (kam je to typicky pořádně daleko) a cítíte, že vám začínají docházet síly a organismus se dožaduje nějaké tekutiny. V tom vám to dojde. Spásná myšlenka - nejblizší hospoda se zahrádkou.

Z posledních sil se tam doplazíte a zpoza klížících se víček na servírku ztrápeným hlasem vyhrknete: „Dvě Plzně.“ A čekáte. Čekáte. Vyhlížíte k baru, kde se v dálce leskne kolečko symbolizující naraženou pípu. A... teď. Už se to nese, dvě velké sklenice naplněné zlatavou tekutinou s bílou čepicí na vrchu. Sbíhají se vám sliny - a vy víte moc dobře proč.

Plesknutí dvou podtácků o stůl. Dunivý náraz dna. Cinknutí, ulévné „nazdraví“ a je to tady. Krásně vychlazená, správně hořká tekutina vám protéká hrdlem a začíná z vás opadávat horká otupělost. Pivo má tu skvělou vlastnost, že je na žízeň ideální. Je studené. Je ho půlitr, což je lepší než třetinka nějaké sladké limonády za víc peněz. A není problém ho sehnat.

Nevím, kdy by mi právě pivo chutnalo víc, než v létě - a je už jedno, jestli to je jedenáctka, dvanáctka, světlý, nebo tmavý ležák, Plzeň či Kozel, europivo nebo výběrový speciál. Zkrátka a dobře je to radost, která nejvíc vynikne právě tehdy, když se Slunce pokouší připravit vás o rozum.

A právě v těch chvílích vám vychlazená jedenáctka rozum vrací. Jen se to nesmí přehánět.

úterý 20. srpna 2013

#40 Hipster moment

Protože je hipsterství too mainstream, tak bylo pouze otázkou času, kdy se objeví i na tomto sluníčkovém blogu. Hejteři všech zemí můžou začít zhluboka dýchat, slabší povahy odpadnou v prvním odstavci a zbytek si to vychutná.

Pro nás, co studujeme nějakou potrhlou humanitní vědu, jsou hipster momenty ztělesněním zázraku. Humanisté nikdy neobjeví lék na rakovinu nebo nezměří lom světla, ale můžou objevit novinky ze světa popkultury. A ten pocit, kdy jste tam byli jako první a za několik let můžete svému pivnímu stolu vyprávět, jak to vlastně začalo je nepopsatelný.

Musíme si ale přiznat, že většinou naskočíme na novinky ze světa hipstrů v druhé až třetí vlně. A to uznejte je selhání, které se trestá nálepkou pozér. Tudíž hipster momenty jsou vzácné a také nahodilé. Mnohokrát se vám stane, že objevíte na youtube kapelu, která má pouze 351 zhlédnutí. Už se tetelíte, že zrovna vy máte hipster moment. Jaké je to ale potom zklamání, když i po pěti letech je to pořád a pouze lokální zvrácenost. To uvědomění si, že opravdu z toho není a nikdy nebude žádná mainstream indie kapela, může méně odolné jedince přivést k doživotnímu šílenství.

Mým posledním hipster momentem byl fakt, že jsem začal sledovat na Twitteru tento sluníčkový blog jako druhý. A to je opravdu úctyhodný výkon, když první je zakladatelka. Teď už mi zbývá pouze doufat v rapidní úspěch na české blogové scéně. Jinak si budu nucen hledat umístěnku v blázinci. 

pondělí 19. srpna 2013

#39 Sabotáž rutiny

Ve svém denním řádu mám, do jisté míry,  ráda pravidelnost a opakování. Dávají mi pocit jakési jistoty. Pocit, že mám věci "ve svých rukou" a vím, co můžu očekávat. Také mně pomáhají učinit z činností, u kterých je to žádoucí, návyk, protože bych jinak nebyla schopná je praktikovat. Vstávání v určitou hodinu, ranní hygiena, snídaně, práce, sport. 

Jistě, ten pocit jistoty vycházející z pravidelnosti je falešný, protože v detailech se den nikdy neopakuje. Navíc ty na první pohled denně se opakující rituály způsobují, že dny jsou si podobné jako vejce vejci. Ukolébávají nás jako tisíckrát opakovaná mantra a otupují naši pozornost. Může se pak klidně stát, že po letech chození do zaměstnání, kde každodenní rutinu rozbije jen dovolená, zjistíte, že děláte něco, co vás už vlastně nebaví. Nebo po několika letech manželství či vztahu zjistíte, že žijete s člověkem, se kterým si už dlouho nemáte co říct. O tom ale mluvit nechci. To, že se události, které mění naše životy, nedějí denně je v naprostém pořádku. Jinak bychom ty skutečně významné ani nepoznali. Ale rutina není také zcela bezpečná.  

Právě ve chvílích, kdy mám pocit, že dny jsou jeden jako druhý a zda je středa nebo čtvrtek zjistím jen pohledem do kalendáře, mám potřebu rutinu alespoň trochu rozbít. Stačí drobná sabotáž všechních zvyklostí; činnost, kterou běžně neděláte.

Jak na takovou sabotáž? 

Namátkou: někdy stačí jít do práce jinou cestou než obvykle. Jindy stačí si přivstat a zajít si s někým milým na snídani do oblíbeného podniku. Při běžném obědě s kolegy z práce, můžete při vstupu do restaurace tajně objednat aperitiv pro své spolustolovníky a pak sledovat jejich překvapení. Nebo si můžete dát mimořádně záležet na výběru oblečení a sledovat reakce okolí. Pokud to nemáte ve zvyku, můžete se překonat a říct tomu, koho milujete že jej milujete. Můžete také zavolat nebo napsat někomu, koho jste už dlouho neslyšeli a kdo vám chybí. Anebo se můžete s tím, koho máte rádi pomilovat na neobvyklém místě. Můžete překvapit ženu tím, že zajistíte hlídání dětí a vezmete ji na operu, nebo objednáte, byť jen na jednu noc, nocleh v příjemném hotelu. Tam se spolu můžete třeba jen dívat na televizi. Bez dětí a povinností spojených s domácím prostředím. 

Můžete udělat tisíce dalších věcí, které budou odpovídat vašemu naturelu. Věcí, které neděláte každý den. Určitě už Vás jich mezitím několik napadlo. Určitě je ale nedělejte každý den. Jinak se z nich stane další rutina. 

pátek 16. srpna 2013

#38 11:11 a 22:22

Je to pár let zpátky, co jsem chodila s jedním klukem. Říkejme mu třeba Kryštof. A tento Kryštof i ve svém dospělém věku věřil na takové věci, na které věří jen malé děti. Každopádně jsem od něj něco pochytila a tyto maličkosti si nesu se svým životem dál.

Kryštof byl například už od malička přesvědčený, že když na digitálních hodinách padnou čtyři stejná čísla, tak se mu splní jakékoli přání. Protože taková situace nastane jen dvakrát denně a ještě ke všemu si takového času musíte všimnout náhodou (je přeci nemyslitelné, abyste čas přání vyčkávali!), zní to celé docela pravděpodobně. Přinejmenším zajímavě. Nebo také záhadně.

I kdyby se přání neplnila (ale ona se plní!), je celkem potěšující podívat se na hodinky nebo rozsvítit telefon v momentě, kdy čas ukazuje 11:11 nebo 22:22. Přijde mi to jako neuvěřitelná náhoda, tak krásný čas. Je 11:11, něco si přej!

Nevím, čím to je, ale když jsem chodila s Kryštofem, měla jsem větší štěstí chytit ty dvě kouzelné minutky. Vzpomněla jsem si na něj a hned si něco přála. Byla to přání obyčejná, ale splnitelná. A všechna se mi vyplnila. Když jsem po něčem opravdu toužila, neváhala jsem si to přát i vícekrát. Nikomu jsem ale nikdy nic neřekla, to by přání vyprchalo a nastal by pravý opak.

Co si přeješ? Ptávala jsem se často Kryštofa. Světový mír, odpovídal mi laškovně. Co si může přát teď, už vůbec netuším. Také moje přání se v mnohém proměnila. Někdy mám radost i z toho, že si vlastně nic velkého přát nemusím, že se mám dobře a nic mi nechybí. Zvyk mi každopádně zůstal. A když se podívám na hodiny a svítí na mě čtyři jedničky nebo čtyři dvojky, vždycky se tak potutelně usměju. A přeju si...

čtvrtek 15. srpna 2013

#37 Letní radovánky



Léto je v plném proudu, tak je nejvyšší čas ho uvést mezi 1000 věcí, co mně dělají radost. Letos dokonce udeřilo nebývale plnou silou a tradiční nadávači na počasí mají zase o čem mluvit. Ano, je horko. Však je taky léto a vedro k němu prostě patří, tak to je a musíme se s tím smířit. Co smířit, můžeme si to dokonce užít.
Jednou z nesporných výhod léta jsou teplé noci, díky kterým přišla má dnešní inspirace. Je totiž hluboká noc a my jsme se právě vrátili z neplánovaného posezení u souseda. Přišli jsme na chvilku, v mokrých plavkách z bazénu a hned jsme dostali do ruky grilovaný klas a zůstali pár hodin.
Tohle mám na létě hrozně ráda, ty drobné letní radosti:
- vzbudím se a už je světlo (a teplo), slunce se prodírá žaluziemi do pokoje, otevřenou částí je slyšet zpěv ptáků a kokrhání kohouta, taková vesnická idyla
- většinou snídáme venku a to hned jinak chutná
- koupání ani není třeba rozebírat
- dostatek ovoce a zeleniny, mnohdy z vlastních zdrojů, a hlavně meloun (ten teda ne z vlastní zahrádky, zato po desítkách kilo)
- minimum oblečení – já totiž nesnáším, když se vypravujeme na procházku hodinu, protože na sebe musíme nasoukat hromadu vrstev
- dostatek slunce a opálení, které se při častějším pobytu venku pořizuje samo
- teplé a světlé večery, kdy můžeme sedět venku dlouho do noci
- grilování a spousty dobrot, které se na grilu, rožni nebo táboráku dají připravit
- pivo, vinný střik nebo osvěžující míchané nápoje (i nealko) – bez dalšího komentáře
- letní bouřky, které přinesou mírné ochlazení, vláhu, duhu a už po nich není ani památky
- venkovní zábavy, kina, festivaly, slavnosti
- procházky, výlety, cyklistika, …
Je toho spoustu, co mně v tomto období dělá radost a já léto prostě zbožňuju!

úterý 13. srpna 2013

#36 Diskuse

Mám pocit, že v současné době se skutečný význam slova diskuse ztrácí. Jako diskuse se často nesprávně označují komentáře čtenářů pod články anebo pod statusy na facebooku. Nezřídka se tak označují i politické debaty, které ve své podstatě mají leckdy blíže k polemikám, protože jejich úkolem bývá spíše názor partnera vyvrátit. 

Diskuse tedy není konfliktní interakce. Diskusí je rozhovor na určité téma, který toto téma detailně rozebírá. Vyžaduje znalost tématu, naši pozornost, trpělivost a schopnost informace prezentovat, připravit smysluplnou argumentaci. Vyslovit se k něčemu asi dokáže téměř každý. Ne každý je ale schopný diskutovat. Už proto, že ne každý disponuje potřebnými znalostmi a schopností naslouchat.   

Mám ráda diskuse. Kromě toho že jsou pro účastníky dobrou příležitostí jak si rozšířit znalosti, poslouží také k zlepšení schopnosti formulovat svých poznatky či názory. V neposlední řadě může také přispět k lepšímu zažití stávajících informací a uložení nových v paměti. Obzvláště, pokud o sobě víte, že máte  tzv. akustickou či sémantickou paměť, tzn. při přijímání informací preferujete vnímání sluchem anebo že jste schopni si pojmy zapamatovat dle významu, nebo vztahů mezi nimi. Pokud jde o učení neznám lepší způsob jak si zažít novou látku, než o ní diskutovat se spolužákem či kolegou. Leckdy ani není nutné se diskuse přímo účastnit, stačí ji sledovat.  

V podstatě mám ale ráda i ostatní formy verbální interakce, byť konfliktní. Zajímají mě i odlišné názory než je ten můj a důvody, které k nim druhou stranu vedou, protože i to je obohacující.Podstatné je, že protistrana dané či příbuzné téma dobře zná, dokáže své argumenty zdůvodnit, umí naslouchat a je slušná. 

pondělí 12. srpna 2013

#35 Páternoster



Poprvé jsem se s paternosterem setkal na ministerstvu zemědělství, kde jsem byl jako malý kluk s tatínkem vyřizovat cosi ke včelám. Tatínek mi vyprávěl, jaké měl dědeček (veterinář) jednoduché pravidlo pro návštěvy na úřadech: nejdůležitější jsou sekretářky. Zatímco šéfové se mění, ony zůstávají. Mám dojem, že stejně jako můj táta (a žel narozdíl ode mne) uměl dědeček ty dámy správně oslovit a získat si je. Myslím, že si dokonce pamatoval jména jejich dětí. 
A tak jsme jeli, táta a klouček, někam do pátého patra, a povídali si o dědečkovi. Trochu to kodrcalo, všechno vonělo kovem, olejem a dřevem. A mně začalo vrtat hlavou, jak to funguje. Princip připomíná řetěz na kole, došlo mi. To se ale nahoře a dole překlápí vzhůru nohama? Zeptal jsem se tatínka, a on se usmál: "Chceš se tam nahoru podívat?"

Tiskl jsem se k němu a pevně se držel jeho ruky. Minuli jsme cedulku, která nám nakazovala vystoupit. Srdce mi bušilo vzrušením, ale vnímal jsem i to, jak táta stojí klidně a pobaveně. Jednu věc on opravdu umí: šířit klid a jistotu. A pak to přišlo. Dostali jsme se až k úvrati a já to pochopil. V duchu jsem se smál, hodně se mi ulevilo. A samozřejmě jsme se dohodli, že pojedeme na cestě zpět i tou spodní. Jen aby nás nikdo neviděl!

Od těch dob je pro mne jízda paternosterem velikým svátkem. Zjistil jsem například, že v ústředí jedné velké banky je paternoster tak dobře zkonstrovaný, že v jakémkoli okamžiku je buď dole nebo nahoře mezera dost široká na to, aby se skrz ni protáhl člověk v případě nehody či prostě uvíznutí. Už jsem taky zjistitl, kde jsou skvěle jednoduchá čidla kontrolující, zda se něco nestalo. Vím jaké to je, zastavit pomocí nich paternoster a potají z něj vylézat, aby vás nikdo neviděl. (Ale pššt!) I když: čidla jsou mechanická, nikdo nikdy nemůže dohledat, kdo provedl tu klukovinu. Není to krásné?
Nějaký čas hrozilo, že superpřísné evropské bezpečnostní normy tomuto kouzlu učiní přítrž. Doslova jsem se bál. Nezbylo mi toho po dědovi moc, to bych přišel i o tuhle krásnou funkční technickou památku, která mi dává příležitost si na něj vzpomenout? Naštěstí to má dobrý konec: paternoster totiž není "výtah", ale "zdviž". A tak na něj likvidační paranoia zatím nedosáhne. V duchu vždycky jásám, a kdykoli jsem na poliklinice, finančním úřadě nebo v bance, jdu se projet. Většinou i úvratí, i když poočku koukám, aby mě vrátný neviděl.

pátek 9. srpna 2013

#34 Sýr

Nevím, jak jsem k tomu přišla. Mám ráda maso, mám ráda ovoce i zeleninu. Pochutnám si na omáčce, na polévce, na rybě, na uzenině i na sladkém. Ale nejvíc na světě miluju sýr. Jakýkoli. Nevadí mi „plesnivý“ ani ten „smradlavý“. Naopak, k takovému syrečku nebo romaduru si ještě přidávám cibuli. To je ta správná dobrota.

Taveným sýrem si potírám chleba nebo si na krajíc namazaný máslem pokládám plátek. Kostičky sýru přidávám do salátů, strouhám si ho na těstoviny a zapékám ho s bramborami nebo květákem. Rozpékám ho v troubě, zobám ho k vínu, griluji ho na roštu. Miluju sýry na všechny způsoby a nevadí mi kozí ani ovčí.

Pamatujete, když se u nás najednou začal ve velkém připravovat grilovaný hermelín? Patřila jsem mezi jeho první velké milovníky. Naučila jsem ho jíst snad všechny v mém okolí. Když jsme grilovali, s přáteli nebo rodinou, vždy jsem s sebou kromě masa na gril přivezla i hermelín. Až si na mě ostatní začali vsázet – přivezu ho, nebo ho tentokrát oželím? Byly časy, kdy jsem ho dokonce vydlabávala a plnila různými pochoutkami. Kousky šunky, kořením nebo třeba česnekem. Mňam!

Nejvíce si „sýrově rochňám“ ve Francii. Kromě jejich proslulých camembertů a dalších druhů sýru si ráda pochutnávám také na specialitkách. Nevím, jak se jim říká, pro mě je to zelený, oranžový, nebo dokonce tmavě modrý sýr. Zatímco ostatní se bojí, já je beru po kusech. Znova mňam!

Co ale miluju asi úplně nejvíc? Teplý sýr, který se tááááhne. Na bagetě, na pizze nebo jen ten obyčejný český smažák. Ten pocit, když se rozvoní, když se rozplývá na jazyku a probudí veškeré chuťové buňky, to je to, co mě opravdu těší.

Omlouvám se, ale další velké mňam! 

čtvrtek 8. srpna 2013

#33 Důkazy lásky



Nedávno jsme se stěhovali a chaos stěhování je ideální prostředí pro ztrácení věcí. Krásné na něm ale je, že se při balení, rozbalování a třídění dají různé nečekané a cenné věci zase nalézt (ani ne tak hmotně cenné, spíš srdečně). A tak jsem náhodou mezi při štosování manželových „papírů“ našla kupičku vzpomínek:
-          Dopisy, které jsme si navzájem psali, kdykoli jsme se delší dobu neviděli.
-          Vstupenku do kina, kam jsme šli na druhé rande.
-          Lodičku z reklamního letáku, kterou jsem tehdy při čekání na film poskládala (abych zaměstnala chvějící se ruce) a pak mu ji strčila za límec.
-     Wishlist z diskotéky, který ukradl DJovi, protože jsem na něj napsala, že chci pro něj zahrát  písničku (tehdy jsme spolu ještě nechodili).
-          Seznam míst, které jsme plánovali spolu navštívit.
-          Papír se jmény, které jsme chtěli dát dětem (to jsme spolu chodili asi dva týdny).
-          Černobílá fotka mimina (mě), kterou mně vzal z alba.
-          Účtenku z hospody, na kterou jsem se zezadu zkoušela podepsat jeho příjmením.
Seděla jsem mezi tím vším a tekly mi slzy. To vzpomínání kombinované s těhotenskými hormony mě chytlo u srdce. Ale ze všeho nejvíc mě dojalo, že si to všechno schoval. Takový sentiment bych u něj nečekala ani u čerstvě zamilovaného, natož tak po dekádě společných let. Znamenalo to pro mě mnohem víc, než kdyby mně každý den vyznával lásku.
A tak jsem přemýšlela, kolik takových drobných důkazů citu se mi dostává a jestli jsem si jich pokaždé vědoma. Od té doby jsem si na taková malá vyznání dávám větší pozor a hřejí mě u srdce mnohem víc.
Ostatně, komu by neudělalo radost, když mu partner nějakým gestem nebo pozorností dá najevo, že je stále milován?