Ve škole se nás snaží učit kritickému myšlení. Nepodlehnout prvnímu dojmu; pojmy, situace, dílo nebo chování zkoumat, správně si je interpretovat, zaujmout k nim postoj, udělat si na ně vlastní názor a tento být schopen vyjádřit a zdůvodnit. (Dobrá, tohle by mělo být výsledkem naší školní docházky, ale rozhlédnu-li se kolem sebe tak tuším, že to tak ne vždy je) Pokud něco vyhodnotíme jako pozitivní, můžeme to pochválit. Pokud někdo udělá něco dobrého, hezkého či užitečného, stojí to za pochvalu. Pochválíte takového člověka?
Přemýšlela jsem o tom proč se lidé tak málo chválí. Možná proto, že samotný pojem "kritické myšlení" je pro mnoho lidí zavádějící a svádí pouze k zkoumání negativních stránek a opomíjí to pozitivní hodnocení? To je ale málo pravděpodobné, babička na vsi nemusí tušit, že to co používá je právě kritické myšlení. Já ráda lidi pozoruji: když se podívám na sebe, své rodiče, a jejich rodiče a totéž u svých kamarádů i známých, tak mě napadá, že příčina leží někde v středoevropské historii. Možná v Tereziánském školském systému anebo v autoritativním a direktivním způsobu výchovy dětí. Výchově k poslušnosti a úctě k autoritám. Vychovává-li se k poslušnosti, pak je pravděpodobnější, že se bude omezovat a kritizovat, než že by se dával prostor a chválilo se? Nebo učíme-li se o největších dílech doby, přijde nám malicherný jakýkoliv menší výkon?
Také jsem přemýšlela o důvodech a překážkách, které nám ve vyslovení pochvaly mohou bránit. Napadlo mě několik námitek, se kterými někdy sama bojuji: "On to přeci ví, že je dobrý". "Určitě ho chválí všichni ostatní". "Vždyť je to přeci samozřejmé". "Vždyť je tolik lidí, kteří dokázali víc než on" nebo "Mě přeci taky nikdo nechválí, tak proč bych měla chválit zrovna já" anebo "Není mi sympatický/á, tak ho nebudu chválit". Určitě Vás napadají vaše vlastní důvody, proč se zdráháte slova chvály vyslovit.
Proč o tom přemýšlím?
Z mých předchozích úvah je asi zřejmé, že dovednost "pochválit" jsem se musela naučit. To co se mi líbí, má smysl, nebo to vyhodnotím jako užitečné se tedy snažím chválit. Proč? Protože lidé chválu potřebují. Říká jim, že to co dělají má smysl. A když jim ji nedáte vy, je možné, že jim ji v našem prostředí nedá nikdo jiný. Možná jim ji nikdo nikdy nedal. Protože všichni mohou bojovat s námitkami, se kterými bojuji i já.
A chválu potřebujeme. Vy i já.
P.S. Za poslední týden mě několik lidí pochválilo. A udělalo mně to ohromnou radost. Za poslední týden jsem sama pochválila několik lidí. Dva proto, že se jim něco podařilo. Tři proto, že napsali něco, co mě oslovilo nebo k něčemu motivovalo. Dva z nich nepatří ani mezi okruh mých známých, jsou to pro mě neznámí lidé, které zpovzdálí sleduji a obdivuji. Jsou úspěšní v tom co dělají a bez nadsázky můžu říct, že patří mezi nejlepší. A jejich díky a radost z toho, že to co udělali mohlo někoho povzbudilo byla úplně odzbrojující. A inspirovala mě k napsání tohoto článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat