čtvrtek 31. října 2013

#80 Dušičky



Památka zesnulých, Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých nebo také Svátek zesnulých a lidově Dušičky, těmito všemi způsoby se říká 2. listopadu – je to den, kdy si připomínáme naše příbuzné či kamarády, kteří nás opustili. Je to po Vánocích a Velikonocích třetí křesťanská tradice, kterou dodržují společně věřící i nevěřící. Během dušiček je zvykem navštívit hřbitov a na hrobě blízkých zapálit svíčku či položit květiny. Květiny by měly být živé, protože mají symbolizovat víru ve věčný život, ale málokdo už zná původní význam tohoto zvyku, tak se na hrobech objevují i květy sušené a umělé. Myslím si, že hlavní ale je, že si v dnešní uspěchané době najdeme chvilku času a přijdeme si vzpomenout na své blízké.
Proč ale o dušičkách píšu? Protože mi dělají radost. Mám tento zvyk hrozně ráda už od dětství. Jako malá jsem ho zbožňovala právě kvůli svíčkám. Se sestřenkama a bratránkama jsme se zase jednou sešli všichni dohromady a na hrobech zapalovali záplavu svíček, kalíšků a svícnů. Z tekoucí horké hmoty jsme si v dlaních žmoulali různobarevnou voskovou kuličku. Se zapálenými svíčkami jsme chodili po ztemnělém hřbitově, „svítili“ jsme si na cestu a na každém opuštěném hrobě jsme zapálili svíčku nebo kalíšek.
Dneska už se tam nescházíme ani zdaleka všichni. Svíčky už nepraktikujeme (blbě se to pak uklízelo z těch ozdobných kamínků). Kalíšky a svícny zapalují naše děti. Kuličku z vosku už v dlani neschovávám, ani naše děti (zatím) ne. I když si na to každoročně se smíchem vzpomeneme. Už ani po hřbitově nechodíme a nezapalujeme svíčky na opuštěných hrobech. Žádné tam už totiž nejsou, během velké úpravy hřbitova byly všechny neopečovávané náhrobky odstraněny.
Přesto mám Dušičky pořád hrozně ráda. Sotva padne tma, rozzáří se celý hřbitov milionem mihotavých plamínků svíček a mám pocit, jako kdyby přestal i vítr pofukovat, jako by se čas zastavil a celý svět zmrzl v tom jednom jediném dojímavém okamžiku, který až nahání husí kůži. Dokázala bych tam stát a rozjímat snad celé hodiny. A vzpomínat.

úterý 29. října 2013

#79 Švestky

Viděl jsem v životě velmi málo filmů. Některé scény si však pamatuju líp, než kdybych je zažil. Patří mezi ně i jedna drobnost z filmu Anglický pacient: Juliette Binoche krmí Ralpha Fiennese dužinou ze zralých švestek. Nevím proč, tenhle okamžik mi vždycky přišel hrozně silný. Možná také proto, že mám tak strašně rád švestky.

Švestky nádherně kvetou.


Švestky jsou zralé poté, co skončila sezóna jahod, třešní i meruněk. Končí prázdniny, člověk by měl tendenci si myslet, že teď už ho nic dobrého nečeká až do podzimní sklizně jablek. A ejhle, jsou tu švestky.


Švestky – narozdíl od meruněk – rostou často divoce někde ve stráni či u silnice. Jsou nenápadné a lidé po nich nejdou tak jako třeba po třešních. Na cestách krajinou potěší a jsou dostupné i bez šplhání (nejlepší jsou totiž padané).

Švestky jsou základem povidel s tou nejkrásnější barvou. Hruškové a jablečné koláče jsou taky skvělé, mandle se však na nic tak nějak nevyjímají. Švestková povidla navíc dokáží být sladká i bez přidaného cukru a mohou se tak jimi krmit i děti přísných rodičů :-). A nakonec: z palačinek švestková povidla nevytékají ani na talíř, ani na košili.

Švestky jsou k upotřebení, i když už se to nezdá: do kvasu je můžete dát i dlouho poté, co nejsou pěkné na pohled. Vůně slivovice dokáže spolu se špekem a chlebem velké divy: uzdraví nemocného, povzbudí poutníka, rozveselí trudnomyslné.

Byl jsem cosi řešit u kamaráda truhláře a pochválil jsem mu švestku na zahradě. Naklonil se ke mně a spiklenecky mi pošeptal, že jo, ale až pojedu od nich, mám zabočit tam a tam, pak zastavit kousek od křižovatky – a tam to je! Nejlepší keř švestek v celém okolí. Tahle spiknutí jsou mi nadevše.

A od toho už je jenom kousek ke švestkovému dřevu: má krásnou barvu, je tvrdé a dá se vyleštit, jemně voní. Dělával jsem z něj prstýnky...

Taky máte rádi švestky?

pátek 25. října 2013

#78 Americké svátky

Předně chci říct, že nám domů nenosí dárky Santa Claus, ale Ježíšek, že o Velikonocích neschováváme čokoládová vajíčka na zahradě, ale pleteme pomlázku a barvíme vajíčka, a že na Valentýna si maximálně dáme pusu a možná dostanu růži. Miluji české svátky a slavím je tak, jak se patří. Ty světové, především americké, ale také mají něco do sebe.

Nikdy jsem se extra nezajímala, co a jak slaví Američané. Pak ale v mém okolí přibývalo lidí, kteří za velkou louží strávili část svého života. Vyprávěli, ukazovali fotky a začalo se jim stýskat, až přišli na to, jak netradičně si pobyt v USA připomínat – slavit jejich svátky.

Možná už jste přišli na to, co mě k napsání tohoto příspěvku přivedlo. Blíží se totiž Halloween, strašidelný večer, který do Česka vůbec nepatří. Když ale kolem něj není takový humbuk, když na vás všude nekoukají vydlabané dýně a v obchodech z každého regálu nevypadávají masky a převleky, je to docela fajn den. Sejdeme se s pár přáteli ve vyzdobeném bytě, každý je nějak neobvykle oblečený, jíme dýňový koláč a dýňovou polévku a vše zapíjíme dobrým vínem nebo něčím tvrdším. Nikoho s Halloweenem neotravujeme, nestrašíme. Jen si užíváme. A máme aspoň neobvyklou příležitost, jak se v hektickém světě zastavit a být spolu.

Podobně jsem na jaře slavila Den sv. Patrika, což je sice irský svátek, Američané ho ale také slaví poměrně mohutně. Výsledek? Příjemně strávený večer s kamarády v irské hospodě s irskou muzikou a irským pivem. Krásné vzpomínky. Příště prý jdeme zase.

Vlastně mají zahraniční svátky jednu velkou výhodu. Na Vánoce přeci nepůjdete do hospody s přáteli, to každý chce být doma s rodinou. Halloween, sv. Patrik nebo Den nezávislosti jsou jako stvořené pro hezké zážitky s přáteli v neobvyklém stylu, navíc s vyprávěním, jak si Američané opravdu umí užívat. A to vše mě opravdu těší.

čtvrtek 24. října 2013

#78 Můj dům, můj hrad



Zítra to bude půl roku, co jsme se přestěhovali do našeho vlastního domu, proto dnešní radost bude óda na vlastní domácnost. Ti, co mně znají, a vědí, jak moc jsem se na stěhování do vlastního těšila, určitě tušili, že tento příspěvek jednou přijde.
Náš vlastní dům navíc není jen tak obyčejný dům. Je nový. Postavil ho pro nás můj muž. A výrazem „postavil“, myslím skutečně „vlastnoručně sám postavil“. S výjimkou střechy a rozvodů sítí po domě udělal všechnu práci sám, s občasnou pomocí pár kamarádů. Každou cihlu držel v ruce (a o mně a cihlách ve sklepní části domu mohu se vší neskromností říci totéž – pak přišlo břicho číslo 1 a dostavěla jsem), každou zeď omítnul, každou kachličku položil.
Určitě budete souhlasit, že mít vlastní domácnost je radost, ale mít i vlastní dům či byt, to je dokonalost. Vím, o čem mluvím: stěhovali jsme se sem z jednoho pokoje, bez vlastní koupelny a kuchyně, ze společné domácnosti. Z domu, který nebyl náš a tak jsme nemohli rozhodovat o tak obyčejných věcech, jako kdy se bude topit, kde všude se v domě bude topit, jestli přijde sousedka v neděli v osm ráno na kafe… Nezvali jsme si téměř žádné návštěvy, byli jsme pořád “pod dohledem“, nemohli jsme se vrátit pozdě a podnapilí z piva, aby to někdo následující den neřešil. S postupujícím časem jsem z toho měla horší a horší pocit. Přece jen už jsme nebyli sami dva, ale měli jsme dítě, druhé jsme čekali a stěhování se pořád a pořád odkládalo kvůli prodlužujícím se řízením na stavebním úřadě, komplikacím v povoleních a spoustě práce na stavbě. A mně, kvočně pečující o svá kuřátka, zoufale chybělo hnízdo – to je asi tak nejvýstižnější popis mých tehdejších pocitů, několikanásobně umocněných těhotenskými hormony, snad mě pochopíte.
Pak to přišlo. Plíživě a nečekaně, nikoli obrovská akce, týdny dopředu plánovaná na konkrétní den. Ještě se pracovalo, ale byl tady nábytek, manžel už se tady dlouho koupal (však víte, teplá voda), týden tu spával na gauči, pak se přivezla nová postel a já jsem řekla: „Tak my už tady budeme s klukama dneska s tebou.“ A od toho dne bydlíme. První týdny jsem si připadala jako v Jiříkově vidění: ono se to doopravdy stalo? Já jsem se dočkala? Je to zázrak? Ta gloriola vzácnosti už pominula, ale stejně občas, když ležím v posteli a je klid, tak si řeknu: „Já bydlím ve vlastním domě. Mám pro svou rodinku konečně vlastní domácnost, moje vlastní hnízdo.“

úterý 22. října 2013

#77 Klučičí hecování



Má milá!

Víš, nám klukům jde z vás děvčat někdy hlava kolem. Umíte nám pěkně zatopit jenom tím, že jste na světě – natož, když se s Vámi člověk sblíží. Chcete po nás, abychom Vás věrně milovali a toužili po Vás, i když nás odháníte a zchlazujete. Přejete si, abychom si od Vás drželi odstup a hrdě odolali, i když nás lákáte a svádíte. Vaše odmítnutí má být přijato s humorem a nadhledem, to naše je odměňováno zatměním slunce. Chcete, abychom byli citliví, a přitom si nepřiznáte, že největší zranění nám způsobujete vy samy. Pozvete nás do horké vířivky, pak utáhnete přívod teplé vody a řeknete, ať se otužujeme. Paradox na paradox. To je život.

Občas k tomu ještě přidají životní okolnosti, otcové, šéfové, vyčerpání, bolest… Člověk by se z toho zvencnul. Naštěstí však máme – my kluci – na to lék. Velice jednoduchý. Není tajný.

O tom, s čím se v životě pereme, se někdy nedá dobře mluvit. A i kdyby se třeba dalo, většinou by to nepomohlo. Takže nezbývá, než v boji použít nějaký jiný prostředek než slova. Je jím jednoduchá akce, většinou zdánlivě nesmyslná. Musí se ale provozovat nejméně ve dvou. Svléct se do naha a skočit společně do ledové vody. Začít z plna hrdla jódlovat v ulicích spícího města. Přeručkovat společně po hromosvodu nad výpustí z vodní elektrárny, aby se zkrátila cesta. Ujít mlčky deset kilometrů po tmě přes kameny a potoky jenom podle kompasu. Prolézt kanálem. Přespat v dešti jenom pod pončem.

Sám by se do toho člověk nikdy nepustil. Ve dvou a více to ale najednou jde. Symbolicky si tím předáváme jedno ze základních mužských poselství: bráško, souboj s láskou, souboj se životem nevyhraješ. Jsem tu ale s tebou. Vím, jak Ti je. Neříkej, jak je to hrozný. Já to dobře vím. Nechci ti ale na oplátku vracet svoji bolest. Jsem v tom prostě s tebou. Pojď přepereme život alespoň v něčem jiném. Pokoříme logiku. Vysmějeme se konvencím. Uděláme strašnou blbost, trochu nebezpečnou, hodně bláznivou. Živote? Hop, chytej! Servíruješ mi pěkný oříšky, tumáš zpátky, zkus to zkousnout!

Tak si to my kluci beze slov říkáváme. (Dá se o tom i zpívat.) A provádíme blbosti. Bolest se utlumí, odplaví s potem, vodou, odvane ji vítr, vykřičí se do noci. Šlapeme dál.  A to mě těší. Víš?

Pac a pusu,

tvůj věčnej kluk

pondělí 21. října 2013

#76 Běžecký "zen"

Neee, ještě chvilku! Převalím se na posteli a posunu vyzvánění o dalších deset minut. Po deseti minutách už ale není zbytí. Sluneční paprsky prodírající se mezi žaluziemi jsou neodbytné. Nový den.

Ranní hygiena, banán, čaj, natáhnout kalhoty, obléct triko s dlouhým rukávem, přes něj triko s krátkým rukávem anebo vestu? Odhadnout správné oblečení na běh je teď na podzim pro mě stále tak trochu alchymie. Vzít si i tenké rukavice nebo ne? Pár cviků na zahřátí. Nerozvázatelně zavázat tkaničky, nasadit brýle, zapnout GPS, tracker, a pak už jen vykročit a splynout s čerstvým vzduchem podzimního rána.

Při prvních krocích jsem ještě rozespalá a je mi zima. Běžím opatrně. Po necelém kilometru vbíhám do lesa. Chvíli poslouchám hudbu, ale zanedlouho mě ruší.  Myšlenky vyskakují jedna přes druhou, překřikují, hašteří se. Vypínám hudbu a stočím pozornost k myšlenkám. Nebo úkolům, které mě čekají. Nebo vzpomínkami na to co se událo. Čtvrtý kilometr. Už je mi teplo. Slyším jen šum stromů a své vlastní kroky na asfaltu. Za zatáčkou se mně otevře nádherná paleta barev, v kterou se proměnily listnaté stromy podél stezky. Červená, žlutá, oranžová, hnědá. A samozřejmě ještě zelené. Vše zalito v ostrém slunci. Neodolám a ten pohled se pokusím zachytit fotoaparátem v telefonu.
Vracím se zpátky k běhu. Šestý kilometr. Pohyby jsou automatizované, monotónní. Cítím červeň ve tvářích a kolem obličeje mně poletují vlasy, které se uvolnily z copu. Vypnula jsem. Řízená meditace. Nechám myšlenky plynout, pak je jen chytám, třídím, tříbím, katalogizuji. Na osmém kilometru je vše označeno, založeno v pomyslných šanonech v pomyslných policích. Dýchám čerstvý vzduch a mám radost. Jen z toho že jsem a běžím. Tu a tam potkám běžce, se kterým se na sebe usmějeme a pozdravíme. Nevnímám ani tempo a už ani místa, kterými běžím. Prostě běžím. 

Devátý kilometr. Vybíhám z lesa a vracím se k domovu. Pomalu vyklusávám. Těší mě že jsem překonala přitažlivost vyhřátého domova a vydala se ven, protáhla tělo. Jsem zahřátá, spokojená. A to je vlastně vše, proč běhám.      


  

čtvrtek 17. října 2013

#75 Pomocné ruce



Stará pravda říká, že hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svojí paže. Dá se to vykládat různě, ale já jsem vždycky předpokládala, že to znamená v podstatě „Pomoz si sám, nikdo jinej to neudělá“. Tak to si dovolím nesouhlasit. O tom totiž teď poslední týden něco vím. A proto taky tento příspěvek nepíšu obvyklými všemi deseti, ale dočasně pouze osmi až devíti (a i to je nečekaný úspěch).
Přesně před týdnem mně vítr přirazil dveře od auta a vůbec si, nezdvořák, nevšiml, že tam mám ještě ruku. Odnesl to prsteníček. Na pravé ruce. Jsem pravačka. A od toho okamžiku jsem začala potřebovat nápomocné ruce.
Nejdřív to nevypadalo nijak tragicky, ale stejně se šikla pomocná ruka souseda, který mrtvolu mého prstu ohledal a následně pohlídal děti, zatímco pomocná ruka na konci mojí paže poskytovala svojí sestře první pomoc (tady si dovolím vsunout malou pochvalu: „Hele, na to, že jsi levá, se ti to povedlo moc dobře. Dokonce to pak ani nekrvácelo a to, žes použila sterilní gázy a obvazy… Klobouk dolů.“).
Ten den jsem potkala spoustu pomocných rukou: ruku zdravotní sestry ve výslužbě, která zranění odborně ošetřila a převázala; ruku cizího mladíka, který ve městě ochotně přistoupil a podával papírové kapesníky, když krev začala protékat i pod obvazem a já jsem marně jednou rukou současně držela a prohledávala kabelku; ruku baristy v oblíbené kavárně, který hned vytáhl papírové ubrousky a pomohl mi krev z ruky otřít; ruku cizí slečny, která mně věnovala náplasti s medvídkama a ještě mně je nalepila, přestože se jí z krve dělá špatně; ruku sekretářky z kurzu, kam jsem se celá krvavá dostavila na první lekci, která mi ruku znovu ovázala; ruku bratra, který mě po té, co krvácení nepřestávalo, odvezl na pohotovost; ruce sester a lékaře, kteří mě ošetřili; ruku mamky, která se ten den starala o moje děti; spoustu dalších rukou v následujících dnech, které podaly, otevřely, pomohly, ošetřily; a nejvíc ruku, která mně celý týden nejvíc pomáhá: postará se o děti, přebalí, uvaří, umyje nádobí, zatopí, umyje mi vlasy a nakrájí chleba před tím, než odjede se zbytkem těla do práce. Děkuju!
Takže nesouhlasím. Pomocnou ruku najdeš na konci své paže a taky všude kolem. Dobří lidé ještě jsou. A tak přemýšlím, jestli i moje ruka bývá někdy pomocná, když někdo potřebuje. Nejen ti blízcí, ale i cizí lidé, které náhodou potkám. I ti, kteří si o pomoc neřeknou, ale je na nich vidět, že by nějakou potřebovali. Doufám, že můžu říct, že ano.

P.S. Původně jsem chtěla příspěvek nazvat Musíme si pomáhat, ale i když to není z pera pana Svěráka, tak jeden nikdy neví :)

úterý 15. října 2013

#74 Vnucené dárky

Byl pozdní večer, říjen snad, 
a já toho chtěl tolik stihnout.
Já vždycky chtívám tolik stihnout…
V tom do pracovny synek vpad,
a: "tatí, mě se nechce spát".

Tak pustili jsme Modroočka,
on na pohovce v pelíšku
se schoulil a já na knížku
se zkoušel vrhnout, ale marně.
I řekl jsem si: knížka počká.

S dětmi je kříž, ale některé krásné věci objevíte, až když ten kříž vezmete na záda a necháte se chvíli vést na místa, kam byste se sami nikdy nevypravili. Například: nekonečně mnoho večerů člověk tráví nekonečným reagováním na nespavcovy vymyšlené i skutečné potřeby. Někdy je to vážné, někdy hra, většinou kombinace. Někdy by se člověk vztekl. Pak se naučíte to zvládat, ale v noci se to opakuje. Máte toho dost, jste unavení, ale přivstanete si: "musím konečně odpovědět na těch třicet soukromých mailů, v práci to nepůjde". Načež si pro větší pohodu odskočíte, neuváženě spláchnete, voda se s hlasitým hučením zřítí do septiku, a za chvíli cupity dupity, ten-který-usnul-v-jedenáct je v půl šesté opět jako rybička.

Dneska ráno to bylo také tak. Tak to ne, řekl jsem si. Vzal jsem cvrčka do postýlky a rezolutně prohlásil, že si k němu na chvíli lehnu, ale musí ještě chvíli spát. V hlavě mi běželo rozčilené: jak to mám všechno zase stíhat? Včer k ničemu, ráno pozdě do práce. OK, alespoň využiju tenhle mrtvý čas k tomu, abych si v hlavě srovnal úkoly na další dny. Jenže polštář byl měkký, peřina teplá a za chvíli se mi kolem krku ovinuly malé ručky. Střapatá hlavička se pevně tiskla k mé tváři. Prstíky v zátylku ale byly zjevně neklidné, tak jsem opatrně otevřel oči – a můj pohled se setkal  se šibalským mrkáním. Úsměv od ucha k uchu, pak se to šibalské oko zase na chvíli zavřelo, ale zjevně "jenom jako". Následovalo mohutné, hrané, "spokojené oddychování". Srdce mi bilo jako zvon.

A pak jsem si to uvědomil: svou energií tyhle chvíle odpovídají prvním měsícům platonické zamilovanosti. Takovým těm okamžikům, které se zobrazují v romantických filmech, a kvůli kterým někdy zralí padesátníci opouštějí rodiny a odcházejí za nějakou čerstvou šťabajznou (no dobře, tam bývá ve hře i sex). Nečekal bych, že tohle pošťuchování, tulení, škádlení, bezmezné odevzdání ještě někdy zažiju.

Ten zvláštní pocit, že je člověk v jádru pořád ještě mladý. Ta euforie, když si uvědomíte, že díky dětem a vnoučatům můžete být platonicky zamilovaní vícekrát, opakovaně a šťastně! Někdy však Vám to prohlédnutí život musí vnutit mírným násilím.

pondělí 14. října 2013

#73 Cestování vlakem

Existuje nějaký název pro lidi, kteří mají rádi vlaky? Vlakofilové? Trainspotteři? Mám totiž zvláštní slabost pro vlaky, resp. cestování vlakem.

Když jsem po střední škole začala dojíždět na vysokoškolské koleje vlakem, nastaly pro moji zálibu zlaté časy. První, co jsem udělala, bylo to, že jsem si koupila jízdní řád a nastudovala si mapu železnice. Jízdní řád jsem schopná studovat hodiny. Jen tak. Znala jsem tak významné železniční uzly a čísla všech tratí na Moravě. Taky intervaly odjezdů vlaků z mých stanic, jména rychlíků, všechny zastávky rychlíků a leckde i osobních vlaků. Věděla jsem, kudy se nejlépe dostat z jednoho místa do druhého, kolikrát budu přestupovat a jak dlouho cesta bude trvat. Přestože jsem věděla, že tam pravděpodobně nikdy nepojedu. Tahle moje záliba byla někdy terčem vtípků. Většinou do doby, kdy vtipálkovi ujel vlak.

Kdykoliv se chystám na cestu vlakem, těším se. Vlak pro mě představuje cestu do dálky. Vlak pro mě totiž představuje alespoň dvě a půl hodiny na cestě. Prostor pro pohyb a  nerušený čas pro čtení, studium nebo třeba pletení. Nebo cokoliv jiného. Vlak jsou monotónní zvuky kol narážející na spoje kolejnic. Vlak je rychlost. Hlava vystrčená z otevřeného okna a vlasy, které jsou tak zacuchané, že se bojím, že je nikdy nerozčešu. Vlak jsou náhodné známosti nesměle započaté dotazem na cíl cesty nebo název rozečtené knihy. Vlak jsou srdceryvná loučení a radostná shledání na peróně. Vlak jsou také vzpomínky na školní léta: nekonečný zástup kolejí ve stanici Valašské Meziříčí nebo taky pražené oříšky na hlavním nádraží v Ostravě. Vlak je dodnes první setkání s domovinou ve formě slováckého nářečí průvodčích v osobních vlacích do Břeclavi. Vlak jsou pro mě z (ne)pochopitelných důvodů i texty kapely Mňága a Žďorp. 

Přemýšlela jsem proč mě bavilo a stále baví cestování vlakem. V době kdy jsem vlakem cestovala se nedalo hovořit o žádném luxusu. Soupravy už tehdy za sebou měly desítky let služby. Možná mám ráda cestování vlakem proto, že v době mého dětství jsme vždy a všude cestovali autem. A později jsem roky jezdila služebním autem. V autě není místo pro chůzi, četbu, možnost odskočit si na toaletu; Auto vyžaduje pozornost. Možná mám ráda cestování vlakem proto, že si ve vlaku můžu číst či věnovat se jakékoliv zálibě bez výčitek, že ubírám z času, který bych měla věnovat něčemu jinému. Naopak. Čas ve vlaku strávený četbou je vlastně efektivně využitý. 

Když mám cestovatelskou náladu, ráda se přepravuji vlakem i po Praze. Tím, že pro mě vlak představoval cestování do dálek, přičichnu si tak na deset minut k dálkám. A pak vystoupím na hlavním nádraží.