Zítra
to bude půl roku, co jsme se přestěhovali do našeho vlastního domu, proto
dnešní radost bude óda na vlastní domácnost. Ti, co mně znají, a vědí, jak moc
jsem se na stěhování do vlastního těšila, určitě tušili, že tento příspěvek jednou
přijde.
Náš
vlastní dům navíc není jen tak obyčejný dům. Je nový. Postavil ho pro nás můj muž.
A výrazem „postavil“, myslím skutečně „vlastnoručně sám postavil“. S výjimkou
střechy a rozvodů sítí po domě udělal všechnu práci sám, s občasnou pomocí
pár kamarádů. Každou cihlu držel v ruce (a o mně a cihlách ve sklepní
části domu mohu se vší neskromností říci totéž – pak přišlo břicho číslo 1 a
dostavěla jsem), každou zeď omítnul, každou kachličku položil.
Určitě
budete souhlasit, že mít vlastní domácnost je radost, ale mít i vlastní dům či
byt, to je dokonalost. Vím, o čem mluvím: stěhovali jsme se sem z jednoho pokoje,
bez vlastní koupelny a kuchyně, ze společné domácnosti. Z domu, který
nebyl náš a tak jsme nemohli rozhodovat o tak obyčejných věcech, jako kdy se
bude topit, kde všude se v domě bude topit, jestli přijde sousedka v neděli
v osm ráno na kafe… Nezvali jsme si téměř žádné návštěvy, byli jsme pořád “pod
dohledem“, nemohli jsme se vrátit pozdě a podnapilí z piva, aby to někdo
následující den neřešil. S postupujícím časem jsem z toho měla horší
a horší pocit. Přece jen už jsme nebyli sami dva, ale měli jsme dítě, druhé
jsme čekali a stěhování se pořád a pořád odkládalo kvůli prodlužujícím se
řízením na stavebním úřadě, komplikacím v povoleních a spoustě práce na
stavbě. A mně, kvočně pečující o svá kuřátka, zoufale chybělo hnízdo – to je
asi tak nejvýstižnější popis mých tehdejších pocitů, několikanásobně umocněných
těhotenskými hormony, snad mě pochopíte.
Pak
to přišlo. Plíživě a nečekaně, nikoli obrovská akce, týdny dopředu plánovaná na
konkrétní den. Ještě se pracovalo, ale byl tady nábytek, manžel už se tady
dlouho koupal (však víte, teplá voda), týden tu spával na gauči, pak se
přivezla nová postel a já jsem řekla: „Tak my už tady budeme s klukama dneska
s tebou.“ A od toho dne bydlíme. První týdny jsem si připadala jako v Jiříkově
vidění: ono se to doopravdy stalo? Já jsem se dočkala? Je to zázrak? Ta
gloriola vzácnosti už pominula, ale stejně občas, když ležím v posteli a
je klid, tak si řeknu: „Já bydlím ve vlastním domě. Mám pro svou rodinku
konečně vlastní domácnost, moje vlastní hnízdo.“
Žádné komentáře:
Okomentovat