úterý 31. prosince 2013

#116 Bubliny v hrnku

Už jako malý kluk jsem tatínkovi hrozně rád nakukoval do hrníčku. O jeho kávě by se toho dalo napsat hodně, zejména o té ranní. Byla pro mě symbolem pohody. Nikdy: "potřebuju kafe, abych se probral". Naši pili kávu vždycky ve chvílích, kdy byl klid, radostno, prostě dobře. A nebo že bychom si my děti pamatovali kafe právě jen z těchto chvil? S alkoholem to bylo a je díky Bohu stejné. Nic jako vzpruha, droga, poslední záchrana – prostě zesilovač pěkných okamžiků.


Káva se samozřejmě dělala "turecká". (Moka konvičku jsme dostali jako děti na hraní už v předškolním věku, nikdy nebyla v provozu.) Vedle kouzelné vůně byly mým prvním dojmem duhové bubliny, které se po zalití dělaly na vršku. A právě ty bublinky se nedají spatřit nikde jinde než na tom českém turkovi. Espresso vám udělá "cremu" jemnou jako smetana, ale když do ní neumíte kreslit, je kapánek fádní. Filtrovaná či překapávaná káva je pěkně čirá, ale na vrchu holá jak zimní krajina. V džezvě se také vaří do pěny, ale po nalití do šálku také nic moc neuvidíte.
Už jako o mnoho většímu mi tatínek vysvětloval, že to zřejmě má co do činění s tvrdostí vody. Prý je z jejich vody špatný čaj a dobrá káva. Dříve mě to nenapadlo, od té chvíle mi to ale bylo více než zřejmé. Zejména to o tom čaji, nebyl-li s citronem… Tak jsme se přestěhovali do města a ejhle, zažívali jsme se ženou léta dobrých čajů a kávy, no ehm – prostě bez duhy v bublinách. Kafe vařené na turka jsem přestal pít. 
Pak se v mém životě udály dvě zásadní nápojové události: 1) přestěhovali jsme se opět jinam, za jinou vodou a 2) dostal jsem k Vánocům Chemex. A víte co? Při jeho zalívání jsou na vršku stejně krásné bubliny jako si pamatuju z dětství.

Přijďte někdy na kafe! Ukážu vám je.

pondělí 30. prosince 2013

#115 Pozdrav slunci

Když jsem byla malá, našla jsem doma v knihovně knížku, která mě zaujala. Byla plná fotografií cvičenců, v nejrůznějích, někdy až obskurních pozicích. Stáli na hlavě, leželi s nohama za hlavou, u některých fotografií jsme s bratrem dokonce stěží identifikovali, jestli ruka či noha stále patří tomu sveřepě se tvářícímu pánovi v trenýrkách?! Když jsem už uměla číst, zjistila jsem že to, o čem kniha je, je jóga. Možná se u vás doma taky našla ona brožovaná kniha od André Van Lysebetha. Později jsem zjistila že jóga není jen "tělocvik", ale komplexní způsob života, který zahrnuje i stravovací návyky techniky dechu či očisty a  filosofii. Dnes mám knih o józe trochu více, protože zvědavost mi zůstala a něco málo z těch knih či kurzů jsem přijala za své.

Jednou z nich, a asi tou pro mě nejdůležitější, je pozdrav slunci. Pozdrav slunci je dynamické cvičení, tzv. krija. Jde o sérii dvanácti na sebe navazujících poloh/ásan synchronizovaných s dechem. Existuje více variant pozdravu slunci. Co ale mají společné je, že se cvičí ráno, proti vycházejícímu slunci a nalačno Jedna série se dá po zvládnutí techniky zvládnout za dobu kratší než jedna minuta, takže i když opravdu hodně spěchám, tak alespoň na pět sérií si ráno čas najdu.

Není třeba žádného náčiní, cvičit se dá kdekoliv s podložkou i bez podložky. Už jsem cvičila doma, v hotelích, na plážích, v parcích. Také můžete, ještě v pyžamu a bosí, vyběhnout do probouzejícího se letního dne na zahradu a zacvičit si třeba společně s dětmi své kamarádky. Odměnou vám budou nejen dětské úsměvy ale hlavně protažené a pružné svaly, roztažené plíce a probuzení. V zimě, kromě toho co jsem zmínila, si obzvlášť cením to, že rozprouděním krve se tělo zahřeje. No a  pokud budete opravdu cvičit proti slunci tak se dočkáte i dobré nálady, která vás neopustí snad ani v Pražském metru.

Zkuste si zítra ráno zacvičit. Třeba podle http://www.jogin.cz/Joginsky-pozdrav-slunce-Surja-Namaskara/

.


čtvrtek 26. prosince 2013

#114 Než přijde Ježíšek

Spoiler alert: Nevhodné pro všechny na Ježíška věřící!

Nejranější vzpomínky: pár týdnů před Vánoci to začínalo – rozechvělé očekávání, zda letos přijde Ježíšek a co nadělí. Na Štědrý den nervózní ohlížení k zamknutým dveřím. U večeře nervozita vrcholila, byla jsem schopná do sebe vsoukat maximálně kousek ryby a salátu a pak jsem jen netrpělivě poposedávala na židli až dospělí dojí. Pak zazvonil zvoneček a mně ze srdce spadl obrovský kámen – přišel! Tiché otevření dveří a v úžasu hledím do ztemnělé místnosti na blikající stromek. Nenápadně koutkem oka prohlížím tu hromadu pod  ním. Pak už jen netrpělivě rozbaluji jeden dárek za druhým.
Později už jsem taky dávala dárky. Ty hlavní sice nosí Ježíšek, ale my navzájem se taky obdarováváme. Vybavuju si drogerii na hasičce, kde jsem pořizovala první dárky. Ale ty úplně první, dodnes dávány k dobru jako zábavná historka, byly odjinud. Vybavena maminčiným tipem „třeba voňavé mýdlo do prádla“ jsem se vydala na svoje nejprvnější vánoční nákupy. Prodavačka si evidentně nikdy nedávala voňavá mydélka do šuplíku s prádlem, protože jsem si, nic netušíc, odnášela z prodejny dvě mýdla s jelenem.
Ještě o něco později jsem pod stromem předvedla geniální hereckou etudu „Ty kozačky vidím prvně v životě, jsem strašně překvapená a hele, ony my dokonce skvěle padnou“. Už jsem byla totiž sice světa znalá školačka, ale měla jsem přece ještě mladšího brášku, takže u nás stále chodil nadělovat Ježíšek.
On u nás vlastně nikdy dárky nosit nepřestal. Nikdy nikdo neřekl, že jsme už dospělí a všichni dobře víme, že si dárky nadělujeme pouze my navzájem, tak abychom si už na Ježíška přestali hrát. Každé Vánoce dodnes píšeme nebo pronášíme svá přání Ježíškovi, každý rok s lehkým napětím čekáme, jestli přinese vysněné dárky, pokaždé po rozbalování Ježíškovi poděkujeme. Je to krásný zvyk – dělat, jako by Ježíšek existoval…
Někdo tvrdí, že je to lhaní dětem a lhát se nemá ani o tomto. Já za sebe svým rodičům a babičce děkuji za ty spousty krásných Vánoc, které jsem díky této „lži“ zažila.
Myslela jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou mít tak nádherné kouzlo jako měly v bezelstném dětství, kdy Ježíšek představoval nadpřirozenou bytost spravedlivě hodnotící naše činy, zázračně se dostávající do zamčeného pokoje a s pomocí andělů obdarovávající miliony lidí během jediného večera. Myslela jsem si, že ač jsou naše Vánoce krásné, tu magickou atmosféru „věření“ už ztratily. Ale pak přišli oni. Mí chlapečci. Kvůli nim jsme pochopitelně začali zase věřit. Psát dopisy, odcházet po večeři vyhlížet ven Ježíška, radostně poslouchat zvonění jeho zvonečku, s netrpělivostí otvírat dárečky a děkovat za ně. Každý rok je jiný, každý rok je Starší o trochu rozumnější a my musíme být obezřetnější a mazanější. Letos poprvé si synek Vánoce pořádně uvědomoval. Každý prosincový den jsme otevírali adventní kalendář a odpočítávali dny zbývající do příchodu Ježíška. Rozechvění s každým dnem gradovalo a na Štědrý den byl z klučíka už jen uzlíček blaha, protože se dočkal. Sotva zhltnul pár lžiček jídla a pak jen poposedával na židli a čekal, až my dospělí dojíme a nakrmím miminko. Pak šli s tatínkem netrpělivě vyhlížet Ježíška s dalekohledem ven. A když se vrátil, dárky už byly pod stromečkem a pak už jen nadšeně rozbaloval…

Myslela jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou tak kouzelné, jako v dětství, kdy jsem neochvějně věřila. Mohu k tomu říct jen jedno: v dospělosti s dětmi jsou ještě tisíckrát krásnější!

úterý 24. prosince 2013

#113 Nekonečně různé bramborové saláty

Některé věci člověk nezjistí, dokud se neožení. Jak by taky mohl, když Vánoce trávíme většinou v rodině, do které jsme se narodili? Až když jsem byl na prahu dospělosti pozván do rodiny své nastávající, zjistil jsem – vážně vyveden z míry – že není bramborový salát jako bramborový salát.

U nás se kolem něj vždycky dělaly různé fórky, například tatínek nedal pokoj, než že do vánočního salátu musí být mrkev na kostičky, ale hrášek, považte, ten se musí pěkně okrájet do kuliček ;o). Jaké to pak bylo překvapení, když jsem zjistil, že v rodině mé ženy nejen že se hrášek nekrájí do kuliček, ale on tam VŮBEC NENÍ! Ani mrkev. Ten nejslavnostnější salát smí obsahovat jen brabory (a kolem jejich krájení je taky trochu rituál), strouhanou cibuli, najemno nakrájenou kyselou okurku a domácí majonézu. Je skvělý. Jiný, ale skvělý. Jako příloha se ke kaprovi hodí lépe než jakýkoli jiný, protože ho podpoří, ale nepřebije.

Určitě je to u vás zase trochu jinak. Někdo dává vajíčko, někdo trochu lovečáku, výjimečně se vyskytne sýr, někdo dovolí kukuřici. Brambory jsou to jediné podstatné. A samozřejmě název, provázání s Vánoci a to, jak pečlivě se hlídá rodinná tradice.

Možná by ten salát mohl být metaforou pro leccos kolem vánočních svátků, jejich (ne)náboženského obsahu – vědět o té různosti, ctít ji, radovat se z ní, ale nebát se držet vlastní tradice.

sobota 21. prosince 2013

#112 Dopis Ježíškovi

Je úplně jedno, jestli na Ježíška věříte, nebo ne. Nezáleží na tom, jestli Vánoce trávíte v rodině jako děti (u rodičů), jako rodičové (s vlastními dětmi) nebo jako dospělí (bez rodičů i bez dětí). Jedno zůstává stejné, jsou Vánoce a k nim patří všechny tradice jako cukroví, kapr, bramborový salát, vánoční stromeček, rozkrajování jablíčka, pouštění lodiček a tak dále a tak dále.

A pak tu jsou dárky, kvůli kterým si dny až týdny lámeme hlavu. Vybíráme, rozmýšlíme, porovnáváme, nakupujeme, schováváme, zabalujeme a posléze vybalujeme a v tom lepším případě se radujeme. V tom horším je vracíme zpět a ještě v lednu vyměňujeme.

Jak by bylo všechno jednodušší, kdyby každý napsal, co by si pod stromečkem přál najít. Jednoduché je to říct, kouzelnější je to však napsat. Napsat dopis Ježíškovi a dát ho za okno.

Pamatuji si na své první dopisy. Když jsem ještě neuměla písmena, diktovala jsem obsah dopisu mamce a pozorovala každý pohyb tužky na papíře. Později jsem svá přání začala malovat a v první třídě i psát. Velkými tiskacími písmeny jsem na papír zaznamenávala, co si přeji já, ale i to, co přeji ostatním. Tiskací písmena se postupem času měnila na psací a barevný dopisní papír na klasický bílý. Poté se změnil adresát a svá přání jsem začala říkat rodičům ústně. A ještě později jsem se Ježíškem stala taky. 

A dnes? Dnes Ježíškovi posílám email. Zároveň pár podobných emailů dostávám.

Na klasickou bílou obálku, která se krčí za oknem, ale žádný email, i když je vyšperkovaný, nemá. A co vy, napsali jste?

čtvrtek 19. prosince 2013

#111 Filmové hlášky

Ano, přiznávám – jsem tím postižená. Ze svých oblíbených filmů si pamatuju ty podle mě nejlepší hlášky a pak je vytahuju v různých situacích reálného života. Některé si nepamatuju úplně doslovně a vím to, o některých jsem přesvědčená, že je říkám přesně a jsem ochotná se kvůli tomu pohádat i do krve a některé si pamatuju opravdu do posledního písmene. Některé používám téměř denně, jiné občas a u některých sním o tom, že jednou budu mít příležitost je použít. Některé jsou notoricky známé a každý ví, z jakého jsou filmu, jiné zná jen pár lidí, kteří daný film (seriál, divadelní představení,…) viděli a hláška jim utkvěla v hlavě.
Úplně nejradši mám, když se potkám se stejně postihnutým nadšencem a jsme schopni si hlášky servírovat jak na tenise míček. Nebo když uslyším průpovídku, která je trefná, vím, že jsem ji slyšela, ale nevím, kde. Nedávno mě sestřenice odrovnala „Jak se jmelí zelená, kombajn valí doubravou.“ a já aspoň týden přemýšlela nad tím, odkud to znám (je to z inscenace F. R. Čecha Dívčí válka). V úterý večer dávali na ČT2 jako vzpomínku na zemřelého Petera O’Toola film Jak ukrást Venuši. Trochu jsem bojovala s původním dabingem, protože ho znám v novější verzi. Nic to ale neměnilo na tom, že jsem většinu dialogů napovídala s půlvteřinovým předstihem a smála jsem se, jako bych to viděla poprvé. Největší radost jsem ale měla z toho, že na Twitteru spousta lidí nejen reagovala na mnou použité hlášky z tohoto filmu, ale i pár dalších jedinců posílalo svoje oblíbené průpovídky.
V případech, že si začnu přeříkávat glosy s podobným nadšencem, se právě snadno může stát, že se svou nepřesně zapamatovanou hláškou narazím a pak přichází na ony dohady, jak to vlastně bylo. Jednou jsem se dokonce s bráchem vsadila, kolikrát bylo „a“ v naší oblíbené „Tak jsem tu dobrou zprávu vyřídil a- a- a teď jsem v hajzlu.“ (Bláznivý příběh Robina Hooda).

Na závěr malý kvíz:
„Ano, chtěla jsem růži a tohle je růže. Ale naprosto nevhodná!“
„Běžím to říct Beatrici.“ (nic se neděje) „Ale že jste vyrazil.“
„I don’t want to live on this planet anymore!“
„Hoši, hrajou tu naši – sirénovej waltz. Dá si se mnou někdo quickstep?“
Já ho nevožrala, von chlastal sám.
Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným.
Zavřete oči, odcházím.
Štěstí? Co je to štěstí? Muška jenom zlatá.
Uzlinko, podej mi vidličku, ale bacha, ať se ti nic nestane.“ „Tati, zabruč. Já ti zabručím…
Na tragickej život já jsem pes.
Po ránu, po ránu, mokrej hadr na tlamu.
To se to čumí, když se nedělá. To se to mluví, když se neví, na co se čumí.
Tati? A prdí taky hadi?
Světla svítí, stěrače stírají, klakson troubí.
Kontrolní otázka, soudruzi. Co nám udělá náš dobře známý samopal, vzor 24, když ho ponecháme na větru a dešti? No? Zrezaví, ne vole? Zrezaví, dobře. A co hlavně? No, koroduje, vy tupci!
Chlapi, kurňa, nelejte to pivo z oken, podívejte se, jak vypadám.
„Jeden cukřík, dva cukříky… Dám šest, a’t máš sladký hubičky.“
„It’s gonna be legen… wait for it… DARY!“

úterý 17. prosince 2013

#110 Ilustrace Heleny Zmatlíkové

První písmenka. Á-bé-cé. Máma mele maso. Ela solí. Existuje vůbec někdo, kdo se jmenuje Ela? Nikdo takový ve třídě není! A můj pláč nad slabikářem v kuchyni našeho domu. Vím naprosto přesně na které stránce. Na obrázcích u textu byly děti, které si opékaly brambory. Přiznám se že nevím kdo můj Slabikář ilustroval. Ale obrázky si pamatuji přesně. Ilustrace v knížkách, zvláště těch dětských, jsou důležité. Podstatně ovlivňují naši fantazii , kterou nabídnutý obraz usměrňuje a možná i trochu spoutává. Ale pro děti je to někdy důležité, protože nemají přehled, kterým disponují dospělí. Poznávají jimi svět a své okolí, učí se jimi.  A někdy je ilustrace tím jediným co v naší paměti uvízne.

Moje první kniha byla Honzíkova cesta. Nepamatuji si přesně děj, ale pamatuji si ilustrace HelenyZmatlíkové. Zdánlivě jednoduché, stylizované kresby postav s vybarvené pestrými barvami a s výraznou černou konturou.  Žlutovlasý klučík a dědeček s bílými vlasy a umně prohnutým knírem. A pes. Velké, výrazné, převážně pomněnkově modré oči. Myslím, že jako ilustrátorka byla geniální. Dětské knihy díky jejím kresbám dostaly další rozměr. Získaly na atraktivitě i pro nepříliš náruživé čtenáře a zpestřily dlouhé pasáže textů.


Pomáhaly přiblížit neznámé prostředí či věci. Díky Heleně Zmatlíkové pro mě dostala představa Villy Villekuly Pippi Dlouhé Punčochy jasnější obrysy. Stejně jako domky dětí z Bullerbynu. Ilustrace mně a mým kamarádům pomáhaly rychleji se ztotožnit s hrdiny. Děti se přeci neztotožňují jen s charakterem ale i s ilustrací. Kdo z vás byl Lasse, Bosse, nebo Ole? Kdo Anna či Britta? Já byla Lisa. Samozřejmě. Mám blonďaté vlasy jako ona. Ostatně Děti z Bullerbynu byly knížkou, kterou jsem si vyžadonila právě pro mimořádně bohaté ilustrace. Listovala jsem knihou ve školní knihovně a věděla jsem že ji musím mít. Dodnes si ji ráda prohlížím. Paní Zmatlíková ilustrovala přes stovku knih. To už je obrovské dílo. Navíc dílo, které patrně ovlivnilo nás všechny. Které z knih, které ilustrovala jste četli a jak na vás působily její kresby?  

Zdroj: http://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/01/bullerbyn-zmatlikova.jpg

pondělí 16. prosince 2013

#109 Hry s písmenky

Otočit?


V Kolíně je na zdi jednoho domu v ulici Politických vězňů napsáno: KUNA NESE NANUK. Chodili jsme kolem toho nápisu dlouho směrem do školky, až (jak praví ústní tradice) jedna kamarádka šla náhodou i opačným směrem. A ten nápis jí najednou přišel podezřelý...
Je to totiž palindrom, který dá stejný výsledek při čtení z obou stran. V češtině je jich překvapivě hodně a u některých se potrháte smíchy. Podívejte se i na stránku palindromů na wikipedii, jsou tam krásné prastré příklady z mnoha jazyků. Jisté podobné principy prý fungují i v molekulární biologii.

Sator Sqare, zdroj: Wikipedia

Nebo proházet?


Astronomer <=> Moon Starer

Dovedete přeskupit písmenka ve slovech tak, aby to opět dávalo smysl? Nebo dokonce aby to ladilo s významem původního výrazu? Říká se tomu anagram. V životě se mi to povedlo jen jednou, dost trefně, tady (jenže jsem se spletl v označení). Prý se tyto pološifry používaly v kabale a jiných tajných vědách. Jsou také skvělé pro vytváření pseudonymů. Já bych například napříště mohl publikovat, celkem případně, pod titulem Literate Maus. A nebo sofistikovaněji, až budu psát dívčí či historické romány, Maria Lee-Tuts. Opět doporučuji trochu hledat na internetu, zejména v angličtině najdete skutečné poklady.

Nebo jednodušeji.


Bylo by krásné umět takové věci tvořit, viďte. Chce to ale nesmírnou vynalézavost, možná i trochu chorý mozek. Na twitteru je spousta prostoru právě pro takto vzájemně inspirované hračičkování. A tak jsem zjistil, že stačí jednodušší práce s písmenky, aby vznikly výrazy zábavné nebo dokonce provokativní. Podívejte se například do archivu na www.klaboseni.cz a vyhledejte si #pismenkozrout nebo #pismenkokrout.

O jednom takovém písmenkožroutově výtvoru koneckonců zpívá i Jablkoň. Kdo mi poví, v jaké písničce a jaký orgán státní správy to je?

čtvrtek 12. prosince 2013

#108 Bílé Vánoce



„Já sním o Vánocích bílých,
Vánocích, jaké z dětství znám.
Zněly zvonky saní
a každé přání
ten den splnilo se nám…“

Když jsem se na základní škole ve sboru poprvé setkala s touto vánoční písní, hned se mi zalíbila, protože „bílá“ a „Vánoce“ k sobě prostě patří a dost dobře jsem si nedokázala představit, že by sníh na Vánoce nebyl. O dva, tři roky později jsme se spolužáky (stále na základní škole) dostali téma slohové práce „Bez čeho si nedokážu představit Vánoce“. Někdo psal o dárcích, někdo o společných chvílích s rodinou, několik o kaprovi ke Štědrovečerní večeři, jiní psali o tradicích a matně si vzpomínám, že někdo psal také o půstu a snaze vidět zlaté prasátko. Já psala o tom, že si nedokážu představit Vánoce bez sněhu. Nepamatuju si už bohužel, co jsem tam všechno popsala, ale jak se znám, určitě to bylo něco dojemného o pravé vánoční atmosféře. Jediné, co si z toho vlastně pamatuju, je to téma, můj nadpis a pak až to, že jsem dostala jedničku a češtinářka moji práci opěvovala.
Posledních několik let si na tu svoji slohohovku vzpomenu. Tehdy jsem si ještě opravdu nedokázala Vánoce jinak než na sněhu představit. Možná se některý rok stalo, že nenapadl, ale moje vzpomínky na Vánoce dětských let jsou ve skrze bílé. Vybavuju si, jak jsem jako malá chodívala na Štědrý den s mamkou do sousední vesnice k tetičce (sestře mojí babičky) na návštěvu a jak jsme si cestu zkracovali přes zasněžené pole. Vlastně si vzpomínám jenom jednu konkrétní návštěvu – táhly jsme za sebou tehdy sáňky s mým skoro ročním bratrem; sáňky najely na nějakou hroudu pod sněhem, bráchu vyklopily a my si toho nevšimly a šly dál. Až po několika metrech se nám (ale asi spíš jen mamce:) zdálo, že je povoz nějak lehký a zjistily jsme, že táhneme převrácené sáně a bráška o kus dál trůní v závěji v modrým zimním fusaku a dívá se klidně za náma.
Vybavuju si, jak jsem v pozdějším dětství už školou povinném chodívala na Štědrý den dopoledne sáňkovat na kopec (tehdy kopec, pak kopeček, dneska vyvýšeninka) před domem. Tři hlavní bobovací trasy – pro čajíčky Mírňák, pro odvážný Smrťák (byl nejkratší, nejprudší a těsně pod kopcem vedla cesta, po které na štěstí tehdy nikdo nejezdil a pak zeď), ale největší fronta se stejně vždycky stála na Skokánek – byl nejdelší, roky drandění už vymletý do korýtka, v půlce vždycky někdo uplácal ze sněhu malý skokanský můstek a kdo to uměl fakt rozjet, dojel někdy i za kaštan až k hasičce… Matné vzpomínky mám i na snahy o plácání iglú ze sněhu v parku před „naším“ se spolužačkou. Všechny tyhle Štědrodopolední sněhové aktivity měly za úkol jediné: dostat mě a bratra na nějakou chvíli z domu, aby se mohl přinést k babičce do pokoje stromek a ozdoby a provést patřičné úpravy. Když jsme se pak příjemně promrzlí vraceli ze sněhových radovánek na rybí polévku k obědu, byl už babiččin pokoj zamčený a zůstal tak až do večera.
Po Štědrovečerní večeři chodili pastýři a my stáli venku, přes sváteční oblečení jen přehozené bundy a narychlo obuté sněhule a poslouchali jsme koledy, podávali si ruce, přáli si se sousedy a pastýři pěkné Vánoce, někdy i sledovali těžké a velké vločky, jak líně a tiše ve světle pouličních světel dopadají na zem.
Vánoce miluju pro jejich úžasnou atmosféru, blízkost, svátečnost a pěkné tradice. Ale ten sníh, ten mi na nich opravdu chybí. Nejkrásnější jsou totiž bílé Vánoce.

středa 11. prosince 2013

#107 Ranní dech

Nebojte se, nebudu se vám svěřovat s tajemstvím dechu, které mi bylo předáno dvěstě let starým jogínem. Hlavně proto, že se nic takového zatím nestalo. Chci psát o jiné své radosti.

Letos jsem se připojil ke skupině lidí, kterým společná účast na Twitteru byla málo a začali spolu ještě i virtuálně cvičit. Spolu virtuálně, cvičit fyzicky. Dokud bylo u prvního cvičení opakování málo, vešel jsem se celkem v pohodě do do té doby zaběhnutého denního režimu, ale jak cviků přibývalo, musel jsem posunout i budíka. Nejsem vstávací typ a když musím vyletět z pelechu hned poté, co mi klapnou víka, jsem celý den jako nakopnutý lžící bagru. Dávám si tedy prozíravě budíka tak o 15, 20 minut dřív, než chci vstát. Je to takový můj malý rituál. Probudím se často už před budíkem, kouknu na maily na telefonu, pošteluju svou šmoulí vesničku, ale hlavně jen tak poslouchám.

Naslouchám zvukům domu, tomu jak soused odjíždí do práce a nejčastěji Jitčinu dechu. Cvičím sám a tak mám i sám důvod vstávat brzo a budík ji často neprobudí. Leží vedle mě, spí spánkem spravedlivých maminek a já poslouchám ten táhlý rytmus nádech-výdech.

Naplňuje mě to úžasem, že tahle skvělá bytost patří ke mně, projevuje mi lásku a je matkou mých dětí. To naslouchání jejímu dechu je moje ranní modlitba, moje meditace, než vylezu z pelíšku a začnu pro nás všechny investovat svůj další den pro společnou budoucnost.

Vstanu, odcvičím denní dávku pohybu, dám si sprchu a jdu chystat ranní kávu. Když káva vtrhla do Turecka, stala se prý brzy tak oblíbenou, že si ženy ve svatební smlouvě vymiňovaly, že jim ji manžel bude vařit každé ráno. Můj ranní rituál tedy završuji po turecku dvěma šálky cappuccina, fotkou toho, co mi dílem ruce a dílem náhoda stvoří na hladině a jdu do ložnice pro oblečení a Jitce popřát dobré jitro. Kávu pak pijeme společně, dolaďujeme denní program a nebo si jen tak povídáme. Poslední dobou vstávají i holčičky, aby mě navzdory brzké hodině daly pusu k dobrému ránu. Moje ranní nabíjení na celý den končí. Obklopen ženami svého života balím věci, kontroluji, zda mám vše a odcházím za pokřikování "Neztrať kartičku!" "Ať máš hezkej den, taťko!" "Ať ti neujede vlak!" a "Ahoj miláčku."

Jsem připraven pracovat. Odjíždím s pocitem smyslu a s pocitem, že mě někdo miluje. Až tedy budete mít pocit, že jsem sluníčkovej magor, že jsem ale úplně nepřirozeně optimistickej a vůbec mimoň, je to možná trochu jinak. Třeba jen jezdím na jinou energii, než vy. Jezdím na můj ranní dech.

úterý 10. prosince 2013

#106 Teoretizování o poezii

Už zkraje střední školy jsem si myslel, že budu básníkem. Nosil jsem s sebou všude notýsek, zaznamenával si dojmy. Psal jsem verše o sto šest. Kupoval jsem si v antikvariátech básnické sbírky klasiků a na veletrzích knihy nových autorů, hrdě je stavěl na polici. Občas jsem je i četl! Vydrželo mi to plus mínus do svatby…

Vystudoval jsem literární vědu a získal celkem přísný pohled na to, co je a není dobré (a zejména, kolik toho ne-úplně-dobrého dnes a denně vzniká). Od té doby už – kupodivu? – to moje psaní nestojí za nic. Na většinu básnických sbírek v knihovně sedá prach. Uvědomil jsem si ale, že mám poezii pořád rád. Jen mě čím dál víc baví rýpat do ní a rozlišovat tři významy toho slova.

Za prvé se poezie říká čemukoli, co napíše někdo, kdo si říká básník. Svého času slovo „básník“ mívalo stejnou magickou auru jako dneska v některých kruzích „copywriter“ Pamatujete?

Za druhé, poněkud banálně, znamená poezie jakoukoli množinu básní. A báseň, to je co? No přece něco, co není próza, něco, co má „typické vlastnosti“!
  1. Řádky se zde nelámou podle prostoru na stránce, ale dříve. 
  2. Konce slov na konci řádků „se rýmují“. Chcete-li být moderní, na vlastnost č. 2 rezignujte.
  3. Stavba vět kolísá nebo je zvláštní, případně tu věty vůbec nejsou. 
  4. Je tu plno „poetických obratů“ a přirování. 
  5. Vzácně se vyskytne i rytmus, ale je to celkem zbytečný přežitek. 
Omlouvám se za mírnou ironii (doufám, že jste ji postřehli).

Za třetí, výraz „poezie“ se používá pro jakousi tajemnou kvalitu či esenci. Může být přítomna v architektuře, jídle, přírodě, ženských křivkách a podobně. I na internetu! Má v sobě špetku (či plnou hrst) tajemství a mystiky, dokáže probouzet nepojmenovatelné lidské city, nahlíží do hloubek i povznáší lidskou duši a podněcuje touhu „také tvořit“ – to vše pod pečetí neobyčejnosti, překvapivosti a jedinečnosti.

Moc mě těší, když tu skutečnou poezii potkám. Občas se jí zalíbí dokonce i v nějaké básni, věřili byste tomu?

pondělí 9. prosince 2013

#105 Hajzlíci

Mám rád věci, které jsou a chovají se tak, jak člověk očekává. Miluji ty každodenní jistoty. Třebas to, že mne stará poctivá židle ještě udrží, i když se láduju bůčkem horem dolem a trenky mají na štítku víc X, než přebal pornofilmu. I to, že má sousedka bude stále venčit svého francouzského buldočka na mé rohožce, a že když přijdu do práce s nadšením, toto do pěti minut zmizí. Jistoty jsou prostě fajn.

Mám rád ale i věci, které tento svět ozvláštňují. Sem tam přidají něco malinkého, neobvyklého. Lidé s pozorovacím talentem dobře vědí, o čem mluvím.

V mém světě se mezi sloupy jistot proplétají pestrobarevné nitky drobných nepravostí, které páchají hajzlíci. Nevíte, kdo je to hajzlík? Ach vy bloudi! Možná jste sami hajzlíky a nevíte o tom. Není to škoda?

Malý příklad: bylo to tuším že v červnu. Každé ráno, stejně jako naprostá většina majitelů psů, prošlapuji v polospánku naučenou trasu. Toto není rituál, nebo výraz neochoty ke změně - můj pes má již svá mladá léta dávno za sebou, takže chodíme pomalu. On očuchává rohy a roztržitě tweetuje a já pozoruji.

Na trase stála Škoda Octavia. Nová, černá a naleštěná, abych byl přesnější. Majitel vozu se hrabal v motoru a tvářil se důležitě. Zajímavější ovšem bylo to, že nechal otevřený i kufr. A když jsem přišel blíž, všiml jsem si malého blonďáčka, asi osmiletého, kterak do toho otevřeného kufru čůrá. Nebyl to můj vůz, ale při představě, že by to dělal do mého kufru - no, však víte, co se ve mně odehrávalo.

Chlapec se mne lekl. Upřel na mne prosebně své velké modré oči. "Nepráskni mne, kámo", říkaly. Věřím tomu, že se svojí babičkou neskutečně "vorá". Se mnou ale ne, také jsem to s těma očima dělal. Takže jsem se zachoval tak, jak by se měl zachovat každý, kdo zůstal v duši dítětem - usmál jsem se na něj. Spěšně oklepal svůj.. ehm.. nástroj teroru a pak na mne spiklenecky mrkl a utekl, až mu školní brašna skákala na zádech.

Nevím, kdo ten chlapec byl. Nevím ani, kdo byl ten pán, který dozajista drbal kufr svého naleštěného vozu několik hodin za gejzíru jadrné češtiny. Nevím nic o motivaci toho hajzlíka, ale beru to jako drobné příkoří způsobené světu dospělých; možná trest za nedbalé ponechání otevřeného kufru, možná výstraha, že by mu z kufru mohlo přístě něco zmizet, namísto přibýt.. Byl to hajzlík. hajzlík sympaťák. Vlastně kladný hrdina. něco jako pidibatman s aktovkou na zádech.

Já byl hajzlík vždycky. Můj syn bohužel též. To "bohužel" zde přidávám, protože se to ode mne jako od otce očekává. Jinak jsem na něj patřičně hrdý, to se nebojte a v duchu každé rozbité okno, urvané umyvadlo, nebo zvednutou sukni spolužačce oceňuji.

Každý potřebuje sem tam spáchat nějakou nepravost, špatnost, nebo zlobůstku. Myslím, že to máme ve své přirozenosti. Problém je, že většina lidí si plete hajzlíky s hajzly. Nebuďte dospělí, najděte svého vnitřního hajzlíka a vyměňte v kuchyňce cukr za sůl. Polepte kolegovi kancelář milionem post-it štítků s přáním dobrého rána. Obalte mu auto toaleťákem. Nechejte mu otisk rtěnky na monitoru. protřepejte mu coca-colu.

Ale nezapomeňte vždy přijít jako první s kapesníkem a pomoci mu uklidit.

čtvrtek 5. prosince 2013

#104 Překvapení



Někde v skrytu svojí duše jsem pořád dítě, protože miluju překvapení a strašně ráda dostávám dárky. Věřím, že je těžké pro mě vymýšlet prezenty k narozeninám či Vánocům, protože mnohem radši si nic nepřeju a jsem pak překvapená tím, co darující vymyslel. A úplně nejradši mám, když má navíc šťastnou ruku a vybere nějaký super dárek. Ale nejsem náročná, momentálně by mi například udělaly radost i jinak zapovězené ponožky (případně, Ježíšku, velikost 38, bílé, kotníčkové:)
Ale protože jsem uznalá a opravdu si uvědomuji, že mým blízkým občas neuškodí náhled do mých přání a tužeb, vytvořila jsem pro ně dlouhý wishlist a pravidelně ho doplňuji, aby byl stále patřičně objemný. Z jednoho prostého důvodu: když je dostatečně z čeho vybírat, nemám šanci odhadnout, co z něj nakonec dostanu. Takže když si někdo z mojí rodiny neví rady, co mi pořídit, aby mi to udělalo radost, vybere něco ze seznamu a má po starostech. A já do poslední chvíle nevím, jestli něco vymyslel sám nebo zvolil jedno z mých přání, a pokud z listu, tak co konkrétně. Win-win, jsme spokojení všichni.
Co mně ale dělá ještě větší radost, než překvapení obdržet, je, jak už nepochybně tušíte, překvapení zařídit. Zásadně se neptám, co by kdo pod stromeček či k narozeninám chtěl, a když ano, tak je to většinou stejně pouze formalita. Baví mne vymýšlet, co by komu udělalo největší radost, čím někoho nejvíc překvapím a pak jsem taky specialista na srandičky okolo darování – menší a menší krabice v sobě, nedobytně slepený dar, drobný dárek ukrytý uvnitř kindervajíčka, menší prezent součástí většího (třeba foťák v kapse batohu, lístky na koncert v knížce, telefon v balíčku bonboniéry – to bylo geniálně vymyšlený…:)
Kromě překvapení ve formě daru mám i ráda různá překvápka jako součást oslavy. Například sklenička na šampus pro oslavence, kam se vešla celá flaška bublinek. Dorty už u dospělé části naší rodiny nejsou zvykem, takže je pak oslavenec překvapený, když jeden dostane (a s plným počtem svíček). Pro děti je dort samozřejmostí, takže tam je spíš překvapením, co na dortu bude. Oblíbená pohádková postavička (každý rok se dětské preference mění) udělala zatím radost. Dneska v noci jsem jeden dort pekla. A protože malý oslavenec si každý den přeje jiného kresleného hrdinu, udělala jsem mu dort duhový. Už se moc těším, jak bude překvapený, až ten nenápadný, na povrchu čistě bílý dort rozkrojíme…
Mimochodem, kromě toho, že mně dělá radost být překvapená nebo překvapení způsobit, bývá u vymýšlení těchto legrácek velká sranda.

 Autorkou obrázku i receptu na duhový dort je Chez Lucie

středa 4. prosince 2013

#103 Pěšinky

Prvního listopadu jsem vyrazil na malý „dušičkový“ výlet.  Chtěl jsem v jiném ročním období vidět kouzelné místo, které leží mimo viditelné, natož turisticky značené, cesty. Stačilo zahnout za jiným stromem než posledně a už jsem začal trochu bloudit. Po chvilce jsem narazil na sotva znatelnou pěšinku a instinktivně se po ní vydal. To hledané místo, skalnatý vrcholek s velkolepým rozhledem na jesenické hvozdy, jsem nakonec našel. 

Nahoře jsem pak zavzpomínal na všechny ty pěšinky, které mě kdy někam dovedly. Všechny v sobě skrývají kousek křehkého bezpečí a drobného dobrodružství současně. Někdo tudy kdysi prošel, ale kam ho nakonec pěšinka zavedla?

Mě jedna pěšinka zavedla ke skále, nad kterou kroužil vzácný Sokol stěhovavý, jev v českých lesích téměř nevídaný.  Jiná pěšinka vedla k nevelkému, ale působivému vodopádu v srdci Hrubého Jeseníku, o kterém málokdo vůbec ví. V Rumunsku jsem několik desítek minut kráčel stezkou vyšlapanou v mateřídoušce. Ta vůně zvedající se při každém došlapu!  Často takhle brouzdám borůvčím a vůni nahradí chuť modrých kulatých drahokamů.  Jednou jsme s kamarádem sledovali pěšinku vyšlapanou ve sněhu jelení zvěří a pak s úžasem sledovali úprk snad dvacetihlavého stáda…


Mám rád pěšinky; jsou jako verše, které opatrné kroky píší do lesního ticha.


úterý 3. prosince 2013

#102 Ale

Když jsem před lety poprvé přiletěl do Anglie, měl jsem s sebou mnoho předsudků. Čekalo tak na mne nejedno milé překvapení. Hned po příletu nás vyzvedla kamarádka se svým přítelem. Měli jsme se jet společně podívat do Cambridge. Tam jsme nějak nemohli najít vhodnou restauraci či kavárnu, tak nás Mark přemluvil, ať jedeme k němu domů do Norfolku. Večer jsme strávili v místní hospodě u čerstvých ústřic a piva.

Ale to bylo pivo! Tedy, bylo to ale, čti /ejl/, dost odlišný svrchně kvašený bratranec našich ležáků. Nešlo ze sudů pod tlakem, tahalo se pumpou. Netrnuly z něj zuby. Nebylo v něm kysličníku uhličitého dost na nadmudí tří balónů. Byl jsem jak u vytržení.

Další úžasný objev pro mne bylo množství značek a hlavně jejich názvy. Že nemají na Ostrovech smysl pro humor? Ne-li, tak pro poezii určitě. Jen se na to podívejte: Old Peculiar, Old Speckled Hen, Tangle Foot, The Badger, Three Blondes. A moje nejoblíbenější: Nelson's Revenge.

foto: http://theelektrospank.com
Dobrá zpráva: u nás v Polepech už delší dobu taky vaří ale jménem Povstalec. Konkrétně je to I.P.A., Indian Pale Ale, speciální silné pivo původně vymyšlené tak, aby přečkalo dlouhou cestu do Indie, kde se musí koloniální úředníci udržovat v patřičné kondici. (Máte-li rádi romantiku, podívejte se k tomu třeba na Sleeping Dictionary.)

Ja vám nevím. Češi říkají, že jsou pivní národ. Někdy mi to přijde, jako by Francouzi říkali, že jsou vinný národ, a přitom se ukázalo, že pijí jenom a pouze teplý pinot noir a o ostatních vínech nemají ani tuchy. Což Francouzům vyčíst nemůžete...

Ale dost už, věci se mění. Každým rokem u nás vznikne pár nových malých pivovarů a pivovárků. Jejich majitelům a příznivcům už nejde jen o to, aby co nejlevněji vyrobili co největší množství žlutého patoku s přiměřeným obsahem alkoholu. Jsou to nadšenci, znalci, skauti, vynálezci, alchymisté. A vědí, že když se řekne pivo, není to jen "pilsner lager".

Patříte taky mezi ně?

pondělí 2. prosince 2013

#101 Advent

Moje záliba v adventu se vlastně datuje někdy do doby, kdy nás jako děti rodiče nutili chodit v neděli ráno do kostela. "Vstávej, jdeme do kostela!" Jenže, co chcete dělat v kostele když je vám sedm, devět let? Kromě interiéru a varhan tam přeci nic zajímavého tam není! Tomu o čem se tam mluví vzhledem k věku, i přes hodiny náboženství, nemůžete plně rozumět, najmě když páter je starý pán a je mu sotva rozumět i za normálních okolností. Tak se rozhlížíte. 

Samozřejmě nenápadně, protože v kostele se nesmí skoro nic. Mimo společně zpívané pasáže mše nesmíte mluvit, koukat jinam než k oltáři a žvýkačku musíte vyplivnout už před vstupními vraty. A tak sledujete obrazy, víte kde kdo sedává, zpaměti odříkáváte text spolu s páterem, protože jedna neděle je jako druhá a tak vše znáte zpaměti. Jediné vzrůšo vám tak poskytne změna barev výzdoby kostela v průběhu liturgického roku. V tzv. mezidobí je zelená, o svátcích je bílá, ale v době adventu se změní na fialovou!

Přemýšlela jsem nad tím, co mě na adventu upoutalo, a byla to právě fialová barva v našem kostele. Fascinovala mě. V době kdy jsem vyrůstala nebylo běžné, že by holčičky chodily v růžové či fialové, tak pro mě byla výjimečná, protože vystupovala z okolní šedi. A vystupovala ze zeleného "mezidobního" stereotypu dekorační látky naší kostelní kazatelny.

Od dob dětství, se "můj" původně jen křesťanský advent zabydlel více i ve "světském" světě. Stal se dobou nákupu dárků, otvírání okýnek adventních kalendářů, zapalování svíček na věncích a všudypřítomné výzdoby upozorňující na blízkost svátečních dnů. 

Dnes je pro mě advent obdobím skloubení křesťanských tradic se "světskými" povinnostmi.
Na jedné straně období očekávání, bilancování, jakéhosi zklidnění a přípravy na Vánoce, jedny z největších svátků roku. Je to i doba setkávání s těmi, které mám ráda, ale svátky s nimi netrávím.   
Na druhé straně je to období největšího stresu, návštěv klientů, uzavírání obchodů, protože hospodářský rok ve většině firem koresponduje s kalendářním rokem a termíny účtáren jsou neúprosné. 

Věřím, že kdo chce, si advent může užít. Udělat si čas na zamyšlení, meditaci, zastavit se. Zkusit si těšit se. Je to na nás. Vše je takové jaké si to rozhodneme udělat.