sobota 27. prosince 2014

#234 Michal Kašpárek

Nebojte, Kristýna Kašpárková může být v klidu. Nevyměnil jsem pražskou kavárnu za brněnskou a neposedávám teď v rohu u Tří ocásků a po spoluzakladateli veselé stránky Žít Brno platonicky nepokukuju. Jen mě fakt baví jak a o čem píše. Protože dost možná patří mezi nejbystřejší komentátory v Česku.

Fotka je odsud. Ty čtyři znaky a mezeru jsem přimontoval já.


S trochou patosu (a cool anglicismu) bychom mohli Michala Kašpárka nazvat disruptorem. Hezky česky: člověkem, co rád ostatním narušuje jejich pečlivě budované světy - a to jak ideologické, tak ty osobní. Uzemňuje kazatele hypercool životních stylů, relativizuje zdánlivě neotřesitelné pravdy. Skoro už pět let pro webový magazín Finmag recenzuje knížky a od jisté doby i (skoro) každý čtvrtek publikuje komentáře. Mírní hype z kultů, které zesiluje moderní internetová a freelancerská doba (hnutí za svobodu v práci nebo inspirativní konference), v poslední době se nebojí pouštět i do politiky a jeho oblíbencem je marxistický filozof Slavoj Žižek. A umí taky zdravě motivovat.

Michal je ten druh publicisty, kterých máme na českém paloučku stále nedostatek. Reflektuje postinternetovou/postsociálněsíťovou/technologickou dobu z nečekaných pozic. Chytře a čtivě. 

Můj tip do nového roku tedy zní: Čtěte Kašpárka! A třeba si stáhněte výběr toho nejlepšího, co za poslední dva roky napsal.

Pokud vám tenhle text zní jako pochlebování, máte samozřejmě pravdu. Ale z polních průzkumů v mém okolí jsem zjistil, že Michala zná trestuhodně málo lidí. A svým známým přece taky doporučíte dobrou knihu, ne?

čtvrtek 18. prosince 2014

#233 Maličkosti

Přišlo to náhle, před několika týdny, společně s dveřmi do spížky. Nijak výrazně mi předtím nechyběly, ale najednou tam byly a já jsem z nich měla velkou radost. Vybavuju si, jak jsem si tehdy uvědomila, jak je to fajn mít radost z maličkostí. Je potom mnohem snadnější mít dobrou náladu po celý den, když se hned z rána pro něco nadchnete. Je potom mnohem příjemnější večer usínat, když zhodnotíte uplynulý den jako perfektní. I když jen kvůli nějaké drobnosti. Třeba že najdete dva pohledy ve schránce (z Madeiry a z Řecka). Nebo že vás ve frontě na pokladnu někdo pustí před sebe, protože vidí, že máte jen rohlíky a dvacku nachystanou. Nebo že se vám náhodou dostane do ruky časopis, který zhltnete od začátku do konce a víte, že TO je ten Pravý (Domácí) Časopis. Nebo že vám někdo s úsměvem poděkuje za to, že jste ho pustili ve frontě na pokladnu před sebe, protože má jen rohlíky a dvacku v ruce.
Je to snadné, stačí jen chtít. Ráno si říct, že se celý den chcete usmívat a přijde to samo. Nebo si večer říct, že i ten den blbec určitě přinesl něco dobrého a najít tu maličkost, díky které byl ten den vlastně fajn.
Budou Vánoce a já už jsem před týdnem psala o tom, že mám ten předvánoční čas velmi ráda. Aby ne, každý den se najde něco, co mi udělá radost. Upečené cukroví, Turbomošt na vánočních trzích, zabalené dárky, překvapení v adventním kalendáři, další uklizená místnost, koupený stromeček, zpívání ve školce u stromečku, vlastnoručně vyrobený věnec...
Štědrý den bude až za 6 dní, ale já už jsem dostala dva dárky, které mi udělali obrovskou radost: vjezd do garáže (a konec škrábání namrzlých oken, odmetání sněhu, vymrzlého či rozpáleného auta, vystupování do bláta, vytahování nákupu a dětí v dešti) a matraci na míru od čalouníka (a ten nejlepší spánek za posledních několik let). Ta matrace mi udělala o to větší radost, že to byl nápad mého muže, který viděl, že mě denně bolí záda a každou noc slyšel, že se převaluju a moc se nevyspím. A taky proto, že mi ji mistr čalouník udělal přednostně před jinými zakázkami.
Díky tomu, že mám radost z maličkostí, mi tyto "velikosti" dělají radost už několik dní. A pořád ji mám.

čtvrtek 11. prosince 2014

#232 Čas předvánoční

Někdy koncem listopadu na mě padne taková ta správná vánoční nálada a přichází můj oblíbený předvánoční čas. Začíná to obvykle pečením perníčků - léta už máme vytipovaný ten nej nej recept, jehož výsledkem jsou vynikající, ale tvrdé medové cukrovinky. Proto je pečeme tak brzo, aby do Vánoc hravě změkly. Jsme perníčkožrouti, takže postupem času nám přestalo stačit cukroví z jedné, ale i ze dvou dávek těsta, takže poslední roky vykrajujeme perníkové tvary rovnou z trojnásobného množství těsta. Vůně perníkového koření se line domem a navnadí na tu správnou vánoční atmosféru. Tím pro mě začíná advent, lhostejno, jaké je v kalendáři datum.
Se svojí čerstvě nabytou sváteční náladou se hned vrhnu do uklízení podzimní výzdoby a oprášení krabic s nápisy Zima, Advent a Vánoce. Pustím se do výroby nového adventního věnce na stůl, jehličnatých ozdob na dveře a svícnů. Naplním adventní kalendář a uvařím první svařák.
Před pár lety zavedla má kamarádka pěknou tradici a každý rok se u ní s ostatními kamarádkami scházíme, vijeme adventní věnce, povídáme si. Je to hrozně fajn a těším se na to celý rok, protože to je jediná příležitost, kdy se sejdeme bez dětí.
Ta kouzelné vánoční opojení se mě drží. Mám chuť poslouchat jen koledy, vymýšlím ty nejlepší dárky pro mé blízké, vyrábím handmade vánoční pohledy, peču cukroví, dělám generální úklid, píšu Ježíškovi, zajdu si do kostela na adventní mši, balím dárky, zdobím perníčky, chystám si vaječný likér.
Venku je plno barevných světýlek, ozdob a stromečků a většinou postrádám sníh. Muž koupí stromeček, letos poprvé se toho ujmou všichni mí chlapi, tak se těším, jaký vyberou. S příchodem prvního syna jsme odložili malinký umělý a kupujeme živý stromek. Střídáme to, ale upřednostňujeme ten v květináči, nepadá z něj tolik jehličí a zůstane nám i po Vánocích.
Mám hrozně ráda vánoční trhy. Ladovské na Zelňáku i tradiční na Svoboďáku. Spousta obdivuhodných rukodělných výrobků, které bych nejradši zkoupila všechny - svíčky z včelího vosku, malované hedvábí, keramiku, skleněné ozdoby, vykrajovátka na perníčky, šperky, dřevěné hračky, slaměné ozdoby, nahřívací polštářky, malovaný textil, mýdla, kovové hlavolamy, kované zvonky, smaltové konvičky... Do toho se prolínají vůně z jednotlivých stánků s občerstvením. Povinně obcházím a ochutnávám svařák, trdelník, medovinu, klobásku, churros, turbomošt, sýry... Miluju atmosféru vánočních trhů.
S přibývajícími otevřenými okýnky v adventním kalendáři vzrůstá nadšení a těšení. A taky trochu nervozita. Nezapomněla jsem na nic? Na dárek pro někoho? Stihnu to všechno?
Muž s kamarády zavedli předloni novou tradici, každý rok poslední adventní víkend udí maso. Sejdou se v šest ráno, roztopí udírnu, navaří hrnec svařáku. Později přijdou manželky a partnerky a den uplyne v příjemné zábavě, klábosení a hojném popíjení. První jsou hotové klobásky, o něco později šťavnaté panenky a pozdě v noci i ostatní "šrůtky".
Den před Štědrým dnem je den bramborového salátu. A v samotný Štědrý den ozdobíme dopoledne stromeček, díváme se na pohádky, muž nachystá kapra pro sebe a děti, pszruha nebo lososa pro mě a už jenom čekáme, až zazvoní zvoneček...

úterý 9. prosince 2014

#231 UX nejen ve vlaku

Není to tak často, abych si řekl: "jo, tohle někdo promyslel s ohledem na uživatele a dotáhl do konce".
Obor, který má tohle na starosti, má celkem mladé jméno: user experience design (ve zkratce UX). 
V historii určitě existovalo podobné snažení, aniž by se z toho dělala samostatná disciplína. Žádný nástroj jako tesařská sekera, náprstek nebo francouzák asi už nikdy nebudou potřebovat zásadní inovaci. Navrhli a vyvinuli je sami ti, komu nejvíc sloužily. Jsou ale věci, které při přezkoumání očima či rukama uživatele přímo vybízí k "redesignu".
A ten se děje. Musím se přiznat k zadostiučinění, které cítím při srovnání toho, jaké plenky používala moje maminka a jaké svým dětem hravě a rychle dáváme my. Někdo se v nedávno minulých letech zamyslel a výsledek (zavazovací látkovky s vlněnými svrchními kalhotkami) je vážně pro radost. A "neprotéká" to, většinou.
A už i u softwaru to uvažování nad tím "kdo a proč to bude používat" naštěstí přestává být výjimkou. Tak mi dneska udělala radost aplikace Můj vlak a chci se o tu radost s vámi podělit. 




Jenomže vlak, to nejsou jen aplikace. A tu mám po ruce i praktický příklad: opěrky pro hlavu. Narozdíl od auta je naprosto legitimní za jízdy ve vlaku si zdřímnout. I proto mu dávám takovou přednost. K tomu, aby mohl člověk pohodlně spát či podřimovat – bez následků v podobě bolesti hlavy nebo zablokované krční páteře – potřebuje mít hlavu pevně podepřenou, pokud možno souběžně s osou větší části páteře.




Co vám budu povídat – co se použitelnosti (ze zkušenosti uživatele) týče, vyhrává na plné čáře nestarší princip, odkaz na prastaré ušáky. Do kolmého prostoru se totiž hlava může opřít, a drží tam – nemusíte napínat žádné svaly, abyste ji udrželi v nejpohodlnější poloze. Ne vždycky jsou ty inovace ku prospěchu...


sobota 6. prosince 2014

#230 Televizní seriály


Rád se koukám na seriály. Ještě raději bych se sice znovu podíval na Markétu Lazarovou (leží mi na stole už od té doby, co ji remasterovali, což už bude nějaké tři roky) nebo třeba na Sedm samurajů, ale kde se dvěma dětmi vzít v kuse takřka tři hodiny času? Proto mám rád seriály, hodinku si člověk vždycky nějak vyšetří. Nemluvím jenom o situačních komediích jako je The Big Bang Theory nebo animovaných seriálech jako Futurama. Možná si ze školy vzpomenete, jaký je rozdíl mezi románem a novelou. Film je podle mě novela, zatímco kvalitní seriály román, který totiž dokáže zachytit vývoj postav. Větší prostor poskytuje možnost vysvětlit motivace záporáků, odhalit slabiny klaďasů a vlastně umožnit postavám přejít z jednoho extrému do druhého.

Baví mě Downton Abbey (až na pár těžko, i na fabulaci, uvěřitelných okamžiků). Asi by se mi líbilo být anglickým šlechticem, i když seriál zobrazuje období prudkých změn (od potopení Titaniku až po počátek druhé světové války). Irsko chce samostatnost, ženy volební právo, šlechta krachuje, Evropa se zmítá mezi válkami… Když už nic jiného, tak tak britská angličtina! Z každé epizody si "odnesu" alespoň jeden idiom.

Baví mě Boardwalk Empire. Opět počátek dvacátého století, tentokrát USA, Atlantic City. Steve Buscemi, slizák od pohledu, ale mezi všemi mafiány mu musíte fandit. Prohibice, nejen černoši (Ku-klux-klan) ale problematika imigrantů, počátek drogových kartelů… Pomalé, takřka divadelní. Vybroušené dialogy a hlavní postavy mají úroveň a styl.

Baví mě True Detective. Krátká série o osmi epizodách s uzavřeným příběhem. Není to klasická detektivka, co díl, to vyřešená vražda. Naopak, jeden případ se táhne celou sérií. Nic není jak se zdá a i zdánlivě spořádaný otec od rodiny může být pěkný hajzl a pošahanec sympaťák.

Baví mě House of Cards. Učebnice machiavellismu v praxi. Drsná verze Jistě, pane ministře s dějovou linkou. Jako divák hlavnímu hrdinovi chvilku fandíte a pak si přejete, aby ho konečně někdo sejmul.

Snad jen varování pro citlivky. Až na Downton Abbey, se po vzoru Game of Thrones, nešetří krví a erotickými scénami (dříve by se možná řeklo soft porno).

čtvrtek 27. listopadu 2014

#229 Zrání

Nedávno jsem četla Biomanželku od Viewegha a moc se mi líbila. Byla čtivá, zhltla jsem ji na posezení. Vůbec jsem se hlavnímu hrdinovi nedivila, že vypravěčku nesnáší (jen na vysvětlenou: příběh vyprávěla dula, kterou si jeho manželka vzala k prvnímu porodu a která u nich zůstala bydlet na několik dalších let). Ale jak jsem se později v myšlenkách začala ke knížce vracet, čím dál víc jsem se ztotožňovala s onou biomanželkou. S postupem času, setkáním s těmi správnými lidmi a hlavně narozením dětí se původně obyčejná holka s tradičním náhledem na život začala měnit a zrát v ženu, která se obrací k přírodě, mystice, "alternativnímu" způsobu života.
Změna, která se u ní během asi deseti let odehrála, je mnohem výraznější, než jakou na sobě pozoruji já. Ale jinak probíhá v podstatě stejně. S postupem času, setkáním s jistými lidmi a hlavně narozením vlastních dětí (jak už jsem v jednom příspěvku zmínila) zraju a měním se v někoho, nad kým bych kdysi nechápavě zavrtěla hlavou. Jediné, co jsem chtěla v nácti a zůstalo dodnes, je velká rodina. A snad bych tehdy byla i svolná třídit odpad. Ale tehdy jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré a dobře placené zaměstnání. Za svůj jsem převzala manželův sen o stavbě vlastního domu a vybrala jsem si modelový z katalogu. Ekologie znamenala jezdit do práce na kole místo MHD, třídit odpad a přispívat Greenpeace. Třídit odpad znamenalo papír, plast, sklo a zbytek. A co jde, tak koupit a ušetřit si co nejvíc práce...
Vysokou školu teď považuju za naprostou zbytečnost. Budoucí kariéru si představuju tak, že budu dělat cokoli z domu, abych se co nejvíc mohla věnovat dětem. Dům bych teď volila víc energeticky pasivnější, chtěla bych solární kolektory a geotermální vytápění a když už by se vrtalo tak hluboko, tak taky vlastní studnu. A možná kořenovou čističku odpadních vod, je to vlastně takové zahradní jezírko :)
Se skoro třemi dětmi se cestování autem nevyhnu, ale kam se dostaneme pěšky, jdeme pěšky (klidně i k rodičům do vedlejší vesnice). Když zrovna nevozíme miminko v kočárku, jezdíme na kole. A když jedeme do města a neplánujeme nákupy, užijou si kluci cestu vlakem a autobusem. Kromě papíru, plastů a skla třídíme i hliník, železo, oděvy, kompostovatelný odpad. Pořídila jsem si kompostér a pečivo vozím slepicím. A největší podíl pevného domovního odpadu - jednorázové plenky nahrazuji co nejvíc látkovými.
Mám štěstí, že mám manželovu podporu a cokoli si vymyslím, schválí a často se i zapojí (viz třídení odpadu). Když jsem se u prvního potomka rozhodla, že budu nosit miminko v šátku, jen pokrčil rameny, ale pomáhal mi s úvazy, když jsem je ještě neměla "v ruce" a když se do mě starší příbuzné pustily a rozčilovaly se, že "se nám tam to chuďato udusí", tak sám začal vysvětlovat a odkázal je do patřičných mezí. Když jsem u druhého dítěte řekla, že chci místo postýlky houpačku, bez řečí přivrtal nosný hák do zdi a vyzkoušel jeho pevnost vlastní vahou. Když jsem přišla s látkovými plenami, jen prohlásil, že to budu prát já a víc o takových věcech vím, takže to nechá na mě. A když se pak v mojí nepřítomnosti nad tím pozastavila jedna známá (resp. mě odsoudila, že si zbytečně přidávám práci), okamžitě se mě zastal, že látková plena je pro miminko rozhodně šetrnější než sice praktická, ale bůhví čím napuštěná papírová plenka. Jsem mu za tu podporu vděčná. Ať si vymyslím cokoli, nikdy neřekne ne, a i když navenek neprojeví žádný nadšený souhlas, pevně pak stojí za mnou.
A co jde, tak si vypěstuju, vytvořím, vyrobím, zavařím, upeču, uvařím nebo udělám nejradši doma sama a radši si s tím dám tu práci...
Možná si klepete na čelo, ale mně to vyhovuje. A přemýšlím, jak by se mi Biomanželka od Viewegha líbila, kdybych měla možnost ji dát přečíst svému náctiletému já.

čtvrtek 6. listopadu 2014

#228 Zázraky života

Myšlenku této radosti mám v hlavě už několik měsíců, přesněji 19 týdnů, ale docela jsem váhala, jestli mám psát o něčem, co je pro mě tak osobní...
Miminko samo o sobě je zázrak. Z prostých dvou buněk se během neuvěřitelně krátké doby stane dokonalý človíček, mající (miniaturní) všechny kosti, svaly, orgány a všechny smysly a stejně neuvěřitelně rychle roste a dál se vyvíjí. Je to jako malý Velký Třesk, kdy se setkáním vajíčka se spermií začne tvořit nový (miniaturní) vesmír - člověk.
Je zázrak, že to malinké stvoření dokáže najednou sebrat všechnu svou sílu a absolvovat pro něj dlouhou a náročnou cestu porodu. Je zázrak přivítat ho po té cestě na světě, poprvé se ho dotknout, sevřít ho v náručí...
Považuju za zázrak, že nám byly dopřány tři takové zázraky zrození. A uvědomuju si, že jsme měli neuvěřitelné štěstí, že nám stačilo chtít a do pár týdnů ve všech třech případech zázrak přišel; že jsme nemuseli roky čekat, podstupovat nepříjemné situace, vyšetření a mnohdy i zklamání. Je můj malý soukromý zázrak, že všechna tři těhotenství proběhla (dosud) v naprosté pohodě a já si je mohla patřičně užít a těšit se na narození mého malého děťátka. Je zázrak, že všechny tři mé děti jsou zdravé, jak ti dva starší klučíci, tak i to maličké, co teprve přijde.
Nemůžu říct, že tohle je něco, co mi dělá radost. Ne, tyhle zázraky života mě naplňují nesmírným štěstím a pokorou. Přesto si myslím, že to může, nebo možná dokonce má, být zahrnuto mezi 1000 věcí, které mně dělají radost.
http://youtu.be/GZk4hT7ncv0

čtvrtek 30. října 2014

#227 Hořící krb

Začalo zase období, kdy jsme začali topit v krbu. Tentokrát trochu s obavou, protože náš Mladší syn od minulé topné sezóny začal chodit, a vzhledem k tomu, jak rád si chodí ohřívat ručičky na dvířka od trouby, bojíme se popálenin minimálně druhého stupně.
Ale už jsem se těšila, protože žhnoucí krb je přece jen něco jiného než jakkoli sálající topení. Horko v blízkosti krbu naštěstí naše chlapečky od bližšího prozkoumávání odradilo a tak jedinou nehodou byla zadřená tříska při plnění zásobníku na dřevo.
Mám ten krb moc ráda. Kromě koupené krbové vložky je celý dílem mého manžela. Je velký, ale vzhledem k jeho umístění (v rohu mezi dvoje dveře) nezabírá jinak užitečné místo. Po jeho pravé straně, součástí samotného krbu jsou dvě niky. Spodní, větší slouží jako zásobník na dřevo. Horní je odkládacím místem na sirky, krbové nářadí a postupem času se tam začaly dávat i jiné věci, které nemají padnout do malých ručiček. Vlevo od krbu mi muž zbudoval čtecí koutek - je to zděná lavice s dřevěnou deskou, ovčí kůží a nástěnným světlem. Prostor pod lavicí slouží jako další zásobník na dřevo.
Krb je obložen cihlovými pásky, ve dvou třetinách výšky je cihlová římsa. Vzduchové rozvody tepla jsou v celém přízemí a vedou i do podkroví a po letošním zateplení víme, že krb dokáže vytopit obě obytná patra.
Ale to hlavní je, že hořící krb dá domu úplně jinou atmosféru, takovou hřejivější a přívětivější. Ať už "jen" topí, když my jsme ještě uprostřed podvečerního ruchu; nebo dotváří kulisu večerního klidu u knížky, her nebo televize; či svým mihotavým světlem narušuje tmu a občasným zapraskáním dřeva v ohni ticho usínajícího domu...

čtvrtek 16. října 2014

#226 Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

...je někde schované sluníčko. Když jsem se ráno vzbudila, byla mlha neprůhledná už ve vzdálenosti sousedova domu. Byl to okamžik, kdy si svítání teprve razí cestu noční tmou a díky husté mlze se na kratičký okamžik zdálo, jako bych byla v celém vesmíru jen sama ve svém domě.
S postupem času, když už jsme vyrazili z domu, mlha trochu zřídla a kdesi daleko za ní na východě se dalo tušit stoupající slunce. Díky mlze bylo ale stále šero a vysoká vlhkost ve vzduchu dávala vůní jasně najevo, že je podzim. Do toho kdesi nad mou hlavou zakrákala vrána. Mlha nás obklopovala, ať jsme se hnuli kamkoli. Ačkoli to zní jako scéna z hororu, mě se to líbilo. Byl to spíš takový film noir naživo.
Staršího syna zajímalo, co vlastně mlha je a jak to, že kolem nás ji nevidíme a o kousek dál ano. A zkuste to vysvětlit tak, aby to pochopilo pětileté dítě. Cesta nám pěkně utekla a mlha kolem nás se rozplývala, takže jsme za chvilku viděli i vzdálenější domy, auta a lidi.
Mizící mlha za sebou zanechávala kapky rosy, které v sílícím slunečním jasu třpytily na všem. Nejpůsobivěji vypadaly na povlávajících babích létech, která se zachytila téměř na každém stromu nebo keři. Řetízky jemných perliček lákaly k tomu, vzít je do ruky, nasadit si je na krk, omotat kolem zápěstí... Ale při sebeněžnějším dotyku se krása rozpadla.
Nakonec se převalující mlha rozptýlila úplně a dala prostor hřejícímu podzimnímu slunci. Bylo to velmi poetické ráno.


Fotka je Radky Pragrové.

středa 15. října 2014

#225 Dlouhé i krátké

Potkal jsem na chodbě kolegyni, a uvědomil jsem si, že se mi moc líbí její účes. Má vlasy střižené dost na krátko, řekl bych nezkušeně "dokulata", a hlavně: dobře ladí k tomu, jak energicky a přitom jemně působí jako žena. A jak to tak bývá, hned jsem chtěl začít psát o tom, jak mám rád krátké vlasy, zavzpomínat při tom na Zuzku Navarovou a Irenu Škeříkovou, připomenout Sinead O'Connor...
A už už jsem to měl rozmyšlené, když jsem náhodou narazil na jednu fotku a všechno se mi to otočilo: vždyť já mám vlastně nejradši dlouhé vlasy! Takové ty opravdu hodně dlouhé, nejlépe, když se spletou do copů, ne, vlastně ne, radši když se volně rozpustí a foukne do nich vítr... Ach jo. Prostě mám rád vlasy?

Tady je přítomno krom vlasů a sukně ještě jedno téma, ale to si nechám na jindy :o)

A úplně stejný proces se odehrál, když jsem chtěl psát o sukních. Nejprve zas o těch dlouhých, katolicko evangelicko etnických, staroódních, volných, hipísáckých. Na ty prostě nedám dopustit. No jo, ale pak jsem zas potkal svou oblíbenou manželku v široké sukni ke kolenům, s fialovými punčochami, a uvědomil jsem si, že i ty krátké sukně mají mnoho do sebe. Tak už vím, že mám rád i dlouhé, i krátké. Prostě sukně. Čím volnější, tím lepší, to zas jo, na nějaké přiléhavé mini mě neužije.
Tak vám nevím – nejak se neumím rozhodnout. Miluju ženské vlasy. Nemůžu se nabažit sukní. A moje malá dcerka už roztáčí kola a přitom pohazuje hlavou, zpívá si a mně je dobře na světě.

PS: Ještě mě napadá, že bych mohl začít psát o písničkách (mám rád jednoduché a krátké – a narozdíl od většiny lidí mám rád i ty dlouhé), ale to si nechme na jindy.


pondělí 13. října 2014

#224 Vesnická plovárna

Moje babička a děda bydleli ve vesnici na kraji Železných hor. Trávila jsem tam důležitou část svého dětství... i pubertu. Víkendy, prázdniny.. celé léto. Procházky se psem po polích, loukách a po lesních cestách.. snění na říčních kamenech... rýžování zlata v potoce, které končívalo holinkami plnými vody a plížením kolem babičky, aby nevěděla...   
Taky to byla vesnická plovárna, kam přitékala ledová voda z potoka. Betonový bazén, okolo tráva, pokukování po místních klucích, nanuky...  Opálená paní, která sedávala za vchodem a trhala z barevných papírových klubek lístky - vstupenky.
Už jsem velká.. a tak sem, do toho mého pohádkového kraje, beru v létě děti, které mi pár odvážlivců svěří a děláme expedici..
Spíme v domě, kde bydlívala moje babička (dožila se skoro sta let, ale našich výprav se nedožila) a já se snažím dětem přiblížit tu úžasnou atmosféru prázdnin, léta, vesnice, zprostředkovat jim všechny ty vůně, možnosti.. Brouzdáme se vysokou trávou, chodíme k řece, objevujeme les, na zahradě trháme maliny a u potoka zakopáváme poklad. 
A na plovárnu je beru. Je celá v novém. V bazénu jsou modré dlaždičky, tráva pěkně posekaná, nové brouzdaliště pro nejmenší, hřiště na plážový volejbal, nová klouzačka. 
Ale víte co? Ledová voda stále přitéká z potoka a u šaten prodávají nanuky... a za vchodem.. Hádejte... Za vchodem stojí opálená paní a trhá papírové vstupenky z barevných klubek. Modré pro dospělé a žluté pro děti...
Nasávám tu atmosféru... a je to stejné jako kdysi... i já jsem stejná. 
Nic se nezměnilo.

pátek 10. října 2014

#223 Barevné listy

Snad aby nám vynahradil to, co značí - tedy přechod z horkého léta do dlouhých měsíců mrazivé zimy - přišel podzim s dechberoucí satisfakcí. S příchodem babího léta začíná měnit listy na stromech z monotónní zeleně na barevnou škálu podzimních barev. Všechny odstíny žluté, oranžové, červené a hnědé se mísí v nádherné symfonii barev, tvarů a šustění pod nohama.
Jak se ale barva listů vlastně změní? Zelené zbarvení listu způsobuje chlorofyl. Listy obsahují také několik žlutých, oranžových nebo červených barviv, která jsou chlorofylem potlačena. S odcházejícím létem klesá aktivita fotosyntézy, rozkládá se zelený chlorofyl a uvolňuje místo pro karotenoidy (žlutá a oranžová barviva) nebo antokyany (červená barviva), která jsou vůči rozkladu odolnější a tak způsobují změnu zabarvení listu. U některých dřevin se na podzim v listech ukládá i větší množství tříslovin, jejichž přítomnosti dodá spolu s barvivy hnědé zabarvení. Každý strom má jednotlivých barviv jiné množství a výsledná barva podzimního listu je výsledkem smíchání obsažených barev.
Změna listů v barevnou záplavu je tedy vlastně způsobená postupným odumíráním listu, ale díky té barevné škále teplých tónů je ten podzim mnohem snesitelnější.

úterý 7. října 2014

#222 Povedené loučení

Loučení. Neměl jsem ho rád. Bolelo mě, a tak jsem se neloučil. Mizíval jsem po anglicku i ve chvíli, kdy se ostatní dobře bavili, nebo si nevšímali. Ale to by byla jen jedna stránka neloučení: vyhýbání se těm "chvílím". Já jsem se ale neuměl ani rozloučit vevnitř, tam, kde by to bylo na místě. Ženě, která mi bývala blízko (a snad i já jí) jsem nepřestával psát pozdravy ještě několik let poté, co se odstěhovala a nadobro odmlčela. O loučení se s věcmi, knihami a kusy oblečení už ani nemluvím.

Foto Hellish na Albumino.com


Když zemřel Jiří Rada, dirigent našeho komorního orchestru, báječný učitel a tak trochu náš náhradní dědeček, měl jsem zrovna nějak napilno a vnitřně jsem se dost bál jít na pohřeb – byl by to vlastně první pohřeb na prahu dospělosti... Nevěděl jsem, co bych měl říkat, co bych měl dělat. Styděl jsem se, že bych pravděpoobně nebrečel... Znáte to taky? Nešel jsem. Nerozloučil jsem se. A vlastně ani vevnitř. Nepoděkoval jsem za to, co bylo, nevyslovil jsem, co zbylo nedořečeno, neuvědomil jsem si, co všechno pro mne znamenal. A přitom mně naučil tak moc. Nesmírně moc. Brečel jsem až o několik let později, když jsem si to uvědomil. A poděkoval jsem mu alespoň zpětně.

Vloni najednou zkolaboval dědeček, sanitka ho odvezla v bezvědomí. A mě se tak strašně nechtělo do nemocnice. Já vím, je to ostuda. Ale ta bezmoc, která na mne z nemocnic dýchá, je prostě strašná. Bez ohledu na modernost přístrojů a profesionalitu a laskavost personálu. Pochopitelně, bezmoc a strach jsou ve mně, ne v těch nemocnicích. Měli jsme však odjet na dovolenou do zahraničí a má milá mi kladla na srdce, ať to překonám. Že tam zajde se mnou. A začala mluvit o loučení, o tom, jak je důležité v pokoji propustit toho, kdo odchází. Jak je dobré vyslovit odpuštění a poprosit o to, aby bylo odpuštěno i mně. Nakonec jsme se tam vydali ještě spolu s maminkou a byly to nesmírně silné chvíle. Dědeček už toho málo vnímal, ale myslím, že jsme si ještě stihli vyjádřit, jak moc se máme rádi. Zpráva o tom, že odešel a nic už ho netrápí, nás zastihla v Rakousku o pár dní později. Dal jsem si s kamarádem pivo na památku dědečkovy statečnosti a dlouho myslel na jeho poslední slova: "Děkuju za všechno". A pak jsem už bez obav šel s ostatními na "pohřeb", ale zajména proto, že to byly bohoslužby, soustředěné poděkování za dědečkův život.


A tak jsem se nějak začal učit loučit. A dělá mi radost, když se loučení povede. Nejen to poslední. Když člověk dokáže po společně prožitých cvílích (nebo letech) propustit druhého i sám sebe na další samostatnou cestu – ať už do jiné práce, do zahraničí, nebo do manželství, nebo na věčnost... Když se mi podaří uvědomit si, že jedině jablko, které se oddělí od větve, spadne na zem, předá své živiny semínkům, aby mohla vzklíčit a začít růst v novou rostlinu, jen takové jablko může předat dál štafetu na cestě života. Jedině strom, který jablko pustí, má šanci na pokračování.


Bolesti se člověk nezbaví. Je ji ale možné přijmout a přikrýt vděčností.



PS: Za podporu a provázení při posledních loučeních jsem moc vděčný Cestě domů. A proto sem dnes dávám i jejich obrázek:

pondělí 6. října 2014

#221 Jednou domů

Někteří z nás se pohybují hromadnou dopravou na stejné trase nebo trasách neustále dokola. Má to svá pro a proti, jako každý jiný druh dopravy. Já třeba tvrdím, že mám nejlepší hromadné taxi. Mám soukromého řidiče, kterého si platím za směšný peníz, takže mohu třeba po cestě klidně usnout s vědomím, že mne když tak v cílové stanici vzbudí. Alespoň zatím se mi nikdy nepodařilo dojet až do depa, i když jednou už jsem málem zůstala odstavena v autobuse.
Svět je vlastně strašně malý, a pokud se pohybujete po stejných trasách, potkáváte časem stále stejné lidi. V dobách, kdy jsem ještě měla zaměstnání v docházkové vzdálenosti od nádraží, jsem třeba v jednu a tu samou dobu míjela na přechodu pro chodce pána v černém kabátě s kufříkem. Nevěděla jsem, kdo to je, neznali jsme se, přesto jsme se časem na sebe začali usmívat, když jsme se viděli na opačných stranách téhož přechodu. A pak dokonce i zdravit přáním dobrého dne.
Mezitím jsem změnila zaměstnání a začala jsem se pohybovat po lehce jiné trase a potkávat zase jiné lidi. A tak jsem třeba vysledovala, že v určitou dobu z konkrétního místa na konkrétní místo jezdí paní věkově asi tak mezi 40-50 lety, vždy pečlivě upravená, v kozačkách a minisukni, leč o dvou holích. A v místě, kde vystupuje, a kde čekám na další spoj, se zase v danou hodinu objevuje mladý muž, který nese v náruči do školky svou malou dcerku. Nemůže bydlet daleko, to dítě se jistě cestou pronese.  A na tom samé místě zase nastupuje velmi pohledný mladý muž, který jezdí do konkrétní fabriky a jediné, co o něm vím, je, že mluví německy. A v tom samém místě odpoledne zase vídám černovlasého Francouze v motorkářském a s copánkem, který vyzvedává své dvě malé blonďaté dcerky v kompletním ošacení a vybavení Hello Kity.
Všechny tyhle postavičky běhají po stejných trasách v určitou dobu v určité frekvenci, a někdy je zvláštní se zamyslet a domýšlet se, kdo asi jsou a jak se ocitli tam, kde jsou… Člověk denně potkává tolika lidí… A vůbec všeho… Je to každodenní mumraj, který nevnímá, dokud ho vědomě nezačne vnímat. A občas žasne, jak to, že si toho či onoho nevšiml. Tohleto přesouvání se z místa na místo vlastně připomíná klasické mravenčí pěšinky, jen si to neuvědomujeme. Ale kdybychom to viděli shora, muselo by nás to napadnout. Jsme jako mravenci v mraveništi, kde se taky všichni neznají.
A tak se zase odpoledne objevuji u autobusu, kde si časem začnete pamatovat i řidiče. Tedy až na ta dvojčata, která rozeznám od sebe jenom tím, že jeden je srandista a ten druhý bývá nerudný. A řidič si zase pamatuje vás.
Pokud se pohybujete denně (nebo aspoň v pracovní dny) na stejné trase, je zcela běžné, že se dříve nebo později stane klasická úsměvná situace, že člověk odjíždějící třeba z Českých Budějovic hlásí jako cílovou stanici při koupi jízdenky právě České Budějovice. Většinou se všichni zasmějí a dotyčný pak objeví, že vlastně už jede zase na opačnou stranu a vzpomene si, kam to chtěl. Ale pokud jede řidič, který jezdí tu trasu často, ví, kam s největší pravděpodobností pojedete už ve chvíli, kdy vás uvidí. A vy pak nemusíte říkat už vůbec nic kromě: „Dobrý den“.
A tak i já jsem jednoho dne nastoupila a s klidným svědomím jsem řekla: „Dobrý den, jednou domů.“
Řidič se usmál a odvětil: „Až tam?“

„Ano.“ Zaplatila jsem a obdržela lístek. A pak jsem se v klidu došla posadit s vědomím, že usnu dřív, než z toho nádraží vyjedeme. Ne, dneska neuvidím důvěrně známé kulisy ani večeřící srnky. Dneska budu spát. A kdybych zaspala cílovou stanici, on mne někdo vzbudí.


čtvrtek 2. října 2014

#220 Sousedi

Za svůj život jsem se zatím dvakrát stěhovala (a po jeho zbytek už to neplánuji), takže jsem vystřídala troje sousedy. A protože pokládám za  důležité se sousedstvem dobře vycházet, obzvlášť na vesnici, kde jsou si lidi tak nějak bližší, tak se o příznivé vztahy snažím.
Za devět let, co jsem odstěhovaná z rodného hnízda, jsem si vytvořila názor, že vztah s okolím z ulice je vizitkou především nás samotných. Ano, existují sousedi, kteří vás nebudou mít rádi, nebo kteří vám budou otravovat život (třeba i nevědomky), i kdyby jste se samou snahou rozkrájeli. Ale podle mě je v tomto okamžiku důležitá sebereflexe - a jaký jsem já soused?
Vysvětlím to hned: před devíti lety jsem se stěhovala poprvé a od počátku mi bylo "domácími" vsugerováváno, že sousedi (nejen ti nejbližší) jsou "nepříjemní, nesympatičtí, komunisti (nekecám) a (za všeříkajícího ušklíbání) takoví... jak to říct". V podstatě z blízkého okolí se dají jen ti ze dvou domů vpravo (a to byli shodou okolností příbuzní). Ale protože jsem vychovaná zdravit a slušně jednat, se sousedy jsem se zdravila a bavila, i když jsem o nich měla ten předpojatý obrázek. A s přibývajícím časem jsem zjišťovala, že vůbec nejsou špatní, že se s nimi dá vycházet a postupně jsem s nimi všemi navázala kladný vztah.
Když jsme se stěhovali podruhé, litovala jsem, že přicházím o dobré sousedy, a že získávám nemilé sousedstvo, které nám při stavbě domu házelo klacky pod nohy. Opět jsem o nich slyšela samé nelichotivé zvěsti a říkala jsem si, že se stěhujeme do pěkně nesympatického okolí. Ale, jak už jsem výš zmínila, vštěpované vychování mi nedalo, a ejhle: ani ne za rok a půl od nastěhování vycházím dobře se všemi sousedy z ulice (a s některými velmi dobře díky přátelství našemu nebo našich dětí). A začalo mi docházet, že jaké budu mít vztahy se sousedy, je především ve mně. Že ten, kdo nevychází z žádným ze svých sousedů ani tam, kde bydlí, ani tam, kde my jsme stavěli, bude nejspíš špatný soused sám. Protože pokud já během krátké doby zvládnu začít vycházet ze všemi z okolí díky slušnému jednání, zdravení a úsměvu, pak právě to bude to, co jim na předchozím sousedovi chybělo.
Dvacet let jsem bydlela u rodičů, kteří měli přímo ukázkové vztahy se všemi z ulice. A vždycky jsem je obdivovala, že dokázali opakovaně podat pomocnou ruku tomu, kdo nad nimi v minulosti ohrnoval nos. A tak dobré sousedské vztahy jsem chtěla i já. Ale naštěstí jsem pochopila, že nestačí jen chtít, ale je potřeba na tom pracovat. A jde mi to a jsem na to pyšná.
Vím, že je to trochu kostrbaté, ale snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

pondělí 29. září 2014

#219 Tak to bude tanec...


Prý když si zajdete za africkým šamanem, že máte depresi, zeptá se vás: Jak je to dávno, co jsi přestal tančit?

Dávno, velmi dávno. Když nepočítám těch pár plesů, tak jsem někdy kolem roku 2000 chodíval do klubů a svíjel se při rytmu diska. A před tím naposledy na gymnáziu, protože těch pár plesů s mojí tehdejší zákonitou nemůžu počítat za tančení a plesy s Jitkou byly spíše z donucení.
Když jsem začal v tanečních sbírat první zkušenosti s kultivovaným pohybem v rytmu hudby, objevil jsem (tedy kromě zákonité trapnosti dané ostychem před těsným kontaktem s druhým pohlavím), že mě to baví. A o to víc, když jsem pak našel v davu dívek i stálou taneční partnerku. Jen můj pocit, že by ráda pohybové souznění obohatila i o romantičtější rovinu, a moje nechuť k tomuto kroku vlastně způsobila, že jsem nechtěl přejít do Pokračovaček a na chvíli mé taneční hemžení utichlo. Tedy přesně do doby, kdy se třída zbláznila do tance natolik, že mí pokračovací spolužáci sehnali v Kralupech tělocvičnu a spustili taneční kroužek.

Šel jsem do toho a chytilo mě to za srdce, nohy, boky, ramena a vůbec všechno. Tančil jsem na kroužku, na ulici, cestou na autobus, vlastně pořád. Pak jsme nacvičovali předtančení na maturiťák a já zažil opojení tance sehrané skupiny, krásu choreografie.

A pak nic. Tedy vojna a při ní a po ní už jen plesové duo válka a polčík proložené šlapáním zelí v obleku do rytmu disko-fláků.

Nedávno jsem zjistil, že jsem zapomněl chodit. Nemylte se, pohybuji se po vlastních nohou pravidelně, ale když jsme byli na delší procházce, nebo jsem nesl nějakou zátěž, začaly mě bolet bedra. Přisuzoval jsme to věku, tomu, že jsem přibral a vynechal jsem tuto aktivitu pokud možno úplně. Jitce jsem řekl, že když procházka, tak s nějakým konkrétním cílem, abych měl kompenzaci za to nepohodlí bolesti zad.
No a asi tak před měsícem jsem zjistil, že to celé je jenom proto, že už neumím chodit, respektive že chodím s bederní páteří tuhou jak prkno, boky se ani nehnou a nohy jsou taky jakési natuhlé. Od té doby se učím chodit znovu a soustředím se, aby se boky hýbaly spolu s tělem. Aby šly do rytmu.

Dneska ráno, když jsem šel do práce jsem si najednou všiml, že je to jako tanec. Má svůj rytmus a svou ladnost. Trochu jsem tomu pomohl, soustředil se na kladení špičky, přenesení váhy přes patu a zhoupnutí boku tak, aby ramena zůstala v rovině. Přesně jako při latině, kterou jsem miloval. Jive, když spěchám, slowrock při pomalejší chůzi a blues, když se kochám. A najednou jsem zjistil, že se usmívám. Jdu do práce, na zádech batoh, usmívám se jak měsíček na hnoji a tančím.
Tančím do rytmu ódy na život. Slavím svou malou velkou radost. Štěstí z tance všedního dne.

čtvrtek 25. září 2014

#218 Jít na houby

Moc ráda chodím do lesa na houby. Mám jedno oblíbené místo, daleko od domova, kde rostou hřiby, bedly, masáky, ryzce i holubinky (což je tak v kostce všechno, co sbírám). Snažím se vyjet co nejdřív, ale:
a) nejsem ranní ptáče, před půl sedmou sotva vstanu
b) moje děti nejsou ranní ptáčata, za to jsou hrozný "nevejpravy"
c) hodina cesty
Když vlezu do lesa, okamžitě větřím. Jak je cítit houboví, vidím to optimisticky, na polívku to bude. Hned začíná honba za hříbky (no, honba... spíš procházka). Od první chvilky si užívám božský klid. Ticho přerušuje jen hluk zpod mých nohou - křupnutí větvičky, šustění listí. Z každé houby mám radost, ať už je to obyčejná holubinka nebo hřib pravý. Stejně tak mám radost, když uvidím muchomůrku. Jednak jsou to krásné houby a jednak důkladně prohledávám její okolí. Říká se, že kde rostou muchomůrky, rostou taky hříbky. Bude na tom něco pravdy, protože všechny praváky, které jsem letos našla, byly v blízkosti muchomůrky červené. A pokud tam nebyl pravák, tak aspoň kozák nebo suchohřib. Mám radost i z hořčáků. Ne, že bych je sbírala, ale pokaždé si zálibně prohlížím ten krásný velký hřib, nepoznamenaný slimáky ani červy (proč asi?:).
Hledání hub chytlo i mé chlapečky. Starší si už vykračuje pyšně s malým košíčkem a poctivě nás volá ke každé houbě, kterou objeví. A mívá úspěch. Mladší zatím svůj košík nemá, ani mě nevolá, když něco najde. Ale jakmile chvilku u něčeho dřepí, tak je to buď brouk nebo houba. Naposledy našel několik pěkných hříbků. A moc se mu líbí muchomůrky, tak ho nesmím spustit z očí.
Houbaření je samozřejmě mnohem veselejší, když se něco nachází. Ale nevadí mi ani, když nic neroste. Ta procházka klidným tichým lesem za to stojí. A třeba uvidím aspoň veverku.

úterý 23. září 2014

#217 O lískovém keři a štědrosti

Toho vína koncem léta, těch jablek. Člověku by se chtělo být lískovým keřem, na potkání shazovat kolemjdoucím lesklé krasavce přímo pod nos, aby si všimli, shýbli se, zastavili, popošli kousek dál, znovu se shýbli – a třeba na chvíli zapomněli na svět při tom vzrušeném hledání. Užil jsem si té hojnosti dosyta a naučil se louskat ořechy mezi posledními zdravými zuby.
     Odkud se to všechno bere, lískový keři? Jenom si saješ sílu ze země a ze slunce, na jaře rozdáváš plné hrsti pylu, v létě stín a na podzim oříšky, pak trochu spánku a po zimě na novo. Jakoby ta síla a radost a dobrota jen proudila skrze tebe: rozdáváš se – a rosteš, mohutníš, usycháš, a žiješ dál ve svých odnožích. Nikde tě neubývá.
     Kdybych chtěl být štědrý jako ty, kde mám na to brát? Peníze mi do listů slunce nenasvítí, ze země natáhnu tak leda vlhkost a rýmu. Když dám dost do sbírky v kostele, nezbyde mi potom na kafe s přáteli a místo radosti se na mně urodí jen povzdech a mrzutost. Odpustím komusi promlčené dluhy a pak se (jak nepřebývá a nejsnáz šetřit na sobě) po obyčejném chlebu k obědu zbytečně rozčílím na někoho ze svých blízkých. A když si na to promíjení někteří zvyknou a příště mi rovnou nic nevrátí? Budu se stydět o to říct.
     Těžko být štědrý, když není kde brát. A ať mě třeba měsíc svědí palec u nohy, jestli zas budu s klidným srdcem někde velkoryse rozdávat, buď si to peníze či čas a nebo síly, když moji milí doma mají zatím hlad.
     Tak jak to tedy je? Čeho mám vždycky dostatek a třeba přebytek? Můžu hledat, co jsou mé oříšky, má síla a plodnost? Mám také větvičky, na kterých se vždycky najde dost pro všechny veverky, plšíky, havrany i lidi? A nebo prostě nejsme lísky ani vinné keře, nejsme studánky, jenom čas od času vysychající nádrže?
     Štědrost byla zřejmě původně slovem pro neužitečné rozhazování a plýtvání, všechny její nové sestřičky však v sobě mají něco velikého: velkorysost, velkomyslnost, velkodušnost. Ve slovnících je tomu nejinak – velké srdce, široká dlaň. Velké srdce, které mnoho vidí a mnoho pojme a nemusí se bát o kousek místa. Veliký citroník, který než stihnete otrhat, znovu nasadí do květu a přinese plody. Strom, který se nebojí o rovnováhu, když se na jedné větvi začnou houpat nezbední kluci. Veliký pes, který nechává koťata prát se mezi svýma nohama.
     Pořád mě fascinuje, když slyším někoho říkat „Nestarej se, to není problém. – Není pozdě, přijedu pro tebe, jen chvíli počkej. – Klidně si dej pivo dvě, domů budu řídit já. – Tak tady přespi, kam bys chodil, ráno si dáme spolu čaj a něco k tomu. – To se stane, nedělej si z toho hlavu, příště to bude lepší." A jedno snad nejsilnější, laskavé i drsné: „když nejde o život, jde o hovno." A starý Moudrý k tomu praví: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." (Kaz 11,1)
     Dej mi, Pane, veliké srdce. Tak veliké, abych mohl dobře pamatovat na ty, které miluji a oni nemuseli do předsíně, když (tak často) přijde návštěva. Dej mi, Pane, srdce s velikými dvoukřídlými okny bez závěsů, skrze něž je vidět ven na ulici, do nichž na jaře svítí slunce a v zimě se na nich dělají ledové květy. Dej mi srdce, ve kterém se může sedět na koberci a kde se může drobit na zem a pít ze svátečních skleniček. Dej mi, Pane, srdce s velikou lednicí, ve které je pořád alespoň jedna láhev dobrého vína a trochu sýra, pro příchozí. Amen

čtvrtek 18. září 2014

#216 Asociace

Ne, že bych si nepamatovala, který den je čtvrtek a co mám za povinnost, ale posledních několik týdnů (a možná i měsíců) mám vychytanou upomínku. Každé ráno totiž posílá Honza Kořínek (z místa, kde vás dojde vaše duše) na sociální sítě fotku latté artu a vždycky ve čtvrtek na svou kávu vykreslí hrozivého Vogona. A já mám ten obrázek spojený ne se čtvrtkem, ale právě se svým příspěvkem pro 1000 radostí. 
Před třinácti lety jsem na Vánoce dostala světle fialový huňatý svetr, který jsem si vzala o pár dní později na svoje první rande se svým nynějším manželem. Dodnes stačí, abych si ho oblékla a okamžitě se mi vybaví ten rozechvělý pocit z první schůzky s mužem, do kterébo jsem byla až po uši zblázněná. Jak jsem nervózně žmoulala v dlaních okraje rukávů, až jsem ten na levé ruce trochu rozpárala.
Mám na dně zbytek parfému, který jsem používala mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem a sotva si přivoním, okamžitě uvnitř cítím závan zamilovanosti, ten neopakovatelný příjemný zmatek v těle i v duši. A mám trošku jiného parfému, díky kterému si zase okamžitě připomenu to krásně nejisté období očekávání prvního miminka... A stačí kdekoli ucítit podobnou vůni a okamžitě si ty pocity vybavím.
Kdykoli si beru v oblíbené kavárně kávu do KeepCupu, hned si vzpomenu na svého lektora z angličtiny, protože ačkoli si tam caffe latté beru celkem často, s KeepCupem jsem chodila jen do jazykovky.
Kdykoli vidím malovanou sovu, vzpomenu si na sovomilku, kterou jsem nikdy osobně neviděla, za to o ní vím, že zbožňuje sovy ve všech podobách a na čemkoli.
Kdykoli tankuju benzín do auta, vzpomenu si, že jsem si ještě nepředplatila Zeitung a že jsem ho dlouho nečetla. Protože vydavatel dřív pracoval na benzínce. Kdykoli vidím, jak se na dálnici předjíždějí kamiony, vybavím si ten zvláštní pocit při potápění. Protože kamarád, se kterým jsme si dělali kurz potápění, jezdil s kamionem a kdysi mi vysvětloval, že to si kamioňáci nehrají na honěnou, ale díky tomu pro mě krátkému zdržení, ujede ten rychlejší tahač za celý den o několik desítek kilometrů víc.
Když slyším "Den se v růži skryl..." nebo "Bože, cos ráčil...", objeví se to prázdno po odchodu blízké bytosti.
Když piju bílý čaj, slyším řehot kamarádky, která používala parfém s podobnou vůní.
Baví mě ty asociace, ty zdánlivě nesouvisející věci, které k sobě v mozku díky nepatrné spojitosti zapadnou.

středa 17. září 2014

#215 Jiný přístup

Na tuhle radost jsem se dlouho těšil. A konečně teď sedím v líném ranním motoráčku z Kolína do Sázavy-Černých bud.
Máme tam sraz s Janem F. Bímem, se kterým plánujeme strávit několik hodin v rozhovoru. Dlouho jsem už koketoval s myšlenkou na koučování, a i když jsem o tomhle přístupu slyšel tolik různých věcí, pořád jsem si nebyl jist.
Až několikanásobné doporučení právě Jana Bíma mě přesvědčilo: on to totiž dělá jinak. Nesedí se u kafe, ale jde. Nebo putuje? Ze Sázavy zamíříme na sever, jestli se vše povede, čeká nás cca 25 kilometrů.
Druhá sympatická věc: za Janovy služby platím za hodinu tolik, kolik si sám za hodinu vydělám. Ne víc, ne méně. To je systém podle mého gusta!
Tak doufám, že ten jiný přístup přinese své ovoce.

pátek 5. září 2014

#214 Šťastná karta

Ať už je to Bůh, příroda, osud nebo vesmír, jsem tomu "něčemu" vděčná za karty, s kterými mě "to" vyslalo do života.
Začnu-li povrchně (protože nechci povrchně končit):
Jsem vysoká akorát - dosáhnu i do horních poliček ve skříni, ale i na těch nejvyšších podpatcích nejsem žirafa převyšující vlastního muže.
Mám husté a zdravé vlasy - barva, pravda, není nic moc, ale v dnešní době, kdy je naprosto běžné si vlasy barvit, budu raději nespokojená s nevýraznou světle hnědou než s kvalitou nebo objemem. Díky tomu mohu nechat vlasy růst a nestříhat a zapletu dva copy, z nichž každý je silný tak, jako když některé jiné ženy zapletou jeden.
Mám sice světlé, krátké a rovné řasy, ale za to hodně husté. Všechny nedostatky jdou snadno napravit s pomocí kosmetiky, pouze s hustotou nelze udělat nic. Šťastná karta.
Mám hezké plné rty, bezproblémovou pleť, v genech minimum vrásek, pevné a kvalitní nehty.
Mám pevnou kostru, díky níž nikdy nebudu křehká padesátikilová éterická bytost, zato jsem ustála spoustu pádů, nárazů a karambolů a jedinou zlomeninou.
Nemám postavu modelky, ale v uplynulém roce jsem sama sobě dokázala, že pevnou vůlí a vytrvalostí zvládnu být sama se svou postavou spokojená.
Jsem zdravá, netrpím žádnou nemocí, žádnými neduhy a přivedla jsem na svět dvě děti a třetí bude snad za pár měsíců následovat.
Potkala jsem hned napoprvé toho pravého muže, se kterým jsem dodnes, postavili jsme dům, založili rodinu (a zasázeli stromy).
Vyděláváme akorát, abychom svépomocí postupně dokončili stavbu a úpravy domku, uživili tři děti, jednou za rok jeli na dovolenou a mohli si koupit, co potřebujeme nebo chceme.
Mám děti, které jsou zdravé a spokojené a mají se nade vše rády.
Narodila jsem se do velké rodiny, která umí držet při sobě, podporuje se a nehádá se ani nepomlouvá.
Mám bráchu, který je mým duševním dvojčetem.
Mám spoustu známých a kamarádů, se kterými si popřejeme k narozeninám, pošleme si pohled k Vánocům, povzbudíme se v těžkých chvilkách, radujeme se společně v těch veselých, pochválíme si účes nebo šaty atp.
Mám několik blízkých kamarádů, se kterými se navštěvujeme, zajdeme si společně na kávu, pivo nebo za sportem či kulturou, se kterými si můžu popovídat atd.
A mám pár velmi dobrých přátel, kterým se můžu svěřit s těmi nejosobnějšími radostmi i starostmi, o které se můžu opřít a které si ráda vyslechnu nebo nabídnu oporu.
Nepotřebuju se dívat, co mají ostatní, co já nemám, ani závidět, když se mají líp než já.
Umím být spokojená se svým obyčejným životem a vděčná za karty, se kterými hraju.
Mám se dobře, nic mi nechybí a jsem šťastná.

čtvrtek 4. září 2014

#213 Babí léto

Nikdy si nevšímám vlaštovek tak moc jako ve dvou obdobích - když na jaře konečně přiletí a když se na sklonku léta začínají houfovat. Mám tyto černé elegantní ptáčky moc ráda. Jejich veselé švitoření, pečlivost, s jakou slepují svá hnízda, oddanost loňským domovům a lidským obydlím, píle, se kterou nejprve krmí svá mláďata a později je učí létat, to vše ráda sleduji. Ale nejvíc pozornosti jim věnuji právě když přilétají a zvěstují jaro a když začnou hromadně vysedávat na drátech a zvěstovat svůj odlet.
Právě vlaštovky sedící na drátě elektrického vedení se staly symbolem babího léta - toho teplého zlatavého podzimu, kdy stromy dají úrodu a odějí se do všech. Kdy pod nohama zašustí první spadené listí a vlakový násep se začervená spoustou šípků. Kdy kaštany pustí do světa své krásné mahagonové plody, dýně zoranžoví a dorostou do velikosti vhodné na strašáka a v polích zavoní dým bramborové natě po sklizni hlíz.
Je to krásné období v roce, kdy slunce hřeje a zdobí, je teplo, ale ne horko, kdy se dům zdobí dekoracemi s podzimní tématikou velmi jednoduše. Stačí pár listů, šišek, ořechů, kaštanů, jablíček, okrasnou dýni, nějakou kukuřici i se šustím a domov je krásně nazdoben.
Večer, když zapadne slunce a ochladí se, stačí jen zapálit oheň v krbu, rozsvítit svíčky, zachumlat se deky a se skleničkou burčáku vychutnávat chuť babího léta.

úterý 2. září 2014

#212 Známky




Jedna věc se s vynálezem e-mailu dočista ztratila: už neplatíme za každou odeslanou zprávu. Leccos se urychlilo, lecčíms jsme zahlceni. Ztratil se ale jeden kouzelný moment – předplácení poštovních služeb. Chcete-li se podívat na groteskní genialitu vynálezu poštovních známek v celé její kráse, přečtěte si knihu Zaslaná pošta (Going Postal) Terryho Pratcheta.

Jako kluk jsem nikdy známky nesbíral: nefungovalo u mne to minimalizované kouzlo dalekých krajů, nebavilo mě odmáčení. Na všechno se nějak muselo opatrně. A navíc, české známky bývaly nějak normalizačně šedivé, nezábavné, prostě socialistické. Copak o to, když přišla lesklá plnobarevná Bětka z Anglie (hodně výjimečně), ta se mi líbila. Byla ale vždycky stejná...

Teď dělám řadu věcí na truc elektronice a patří k nim i posílání nevyžádané pošty (pohledů a dopisů). K tomu však neodmyslitelně patří i házení do schránky. A tedy nutnost předem zásilku oznámkovat. Začal jsem si po letech kupovat celé aršíky a nestíhám se divit. České známky jsou krásné! Veselé, zajímavé, plnobarevné, leské – a samolepicí. Radost kupovat, radost posílat. Jen si při pohledu na ně říkám: proč se odjakživa odlepovaly z obálek, a nestříhaly i s kouskem razítka. Mě by to nevadilo... Jak se to vlastně dneska dělá s tím novým lepidlem?

čtvrtek 28. srpna 2014

#211 Sukně a šaty

Nedávno jsem jela do Brna a zničehonic mě napadlo, že strašně málo nosím sukně a šaty, ačkoli je mám moc ráda a myslím si, že ženám velmi sluší. Tak jsem se rozhodla, že budu sukně nosit co nejčastěji. Aspoň jednou týdně. Vždyť jich mám tolik. Tak teď už tři týdny nosím sukně za každého počasí - mini, dlouhé, plátěné, riflové, s volánkem a šaty. A najednou si připadám tak nějak "hezčí" nebo spíš "ženštější".
I když si oblečení ve skříni probírám celkem pravidelně, aspoň jednou za rok, najednou mě to donutilo se věnovat v šatníku jen šatům a sukním. Tuhle jsem si jednou koupila ve výprodeji za 50,-, prodavačka byla nadšená, jak mi (údajně) sluší. No... mini v černobílé kohoutí stopě se stříbrnou stahovací mašličkou v pase, nikdy jsem ji na sobě neměla. Šup s ní do kontejneru na oblečení. Tamtéž putovala hříšně krátká otrhaná džínová sukénka a pletená dlouhá sukně do půl lýtek. A celkem pěkné puntíkované šaty z nepříjemného materiálu.
Za to jsem si do skříně nastěhovala dvoje nové šaty - růžové letní a meruňkové elegantní. (Taky vidíte ten nepoměr? Dvoje dovnitř, čtyři ven... To budu muset dorovnat.) Kdykoli se chystám někam ven, ať už do města na nákupy nebo jen s kočárkem na procházku, moje první volba je sukně. Pouze na houby do lesa jsem si vyšla v kraťasích (nemám sukni s kapsou na kudličku:) a párkrát v hodně nepříznivém počasí jsem volila tříčtvrteční nebo dlouhé kalhoty.
Vzápětí po mém vnitřním rozhodnutí nosit častěji šaty a sukně mě napadlo, že zkusím vyzvat na sociálních sítích další ženy, aby se přidaly a nosily sukně. Udělalo mi velkou radost, jak rychle a nadšeně se po internetu začaly šířit fotky dámských nohou v sukních a šatech s označením #52sukní (chválím především Twitter, ten zareagoval okamžitě a masově; Google+ a FB se, jako i v jiných mých projektech, rozhoupávají pomaleji). Další velkou radostí se stala účast pánů, akce 52 sukní už se zúčastnilo minimálně deset mužů a fotky chlupatých lýtek v sukních se stále objevují. A nemenší radost jsem měla, když se na dámské jízdě objevily kamarádky v sukních se slovy "Vzala jsem si ji kvůli tobě."
Já budu nosit sukně dál. Co vy?

Ta moje, první

První chlap, Auv Ajs

A pro radost Kuliočko, i s make-upem


středa 27. srpna 2014

#210 Ranní déšť



Už druhý den po ránu prší. A venku to voní. Pořád ještě je léto, i když babí. Budu rád sedět v teplé kanceláři, popíjet horký čaj a při práci schnout.

Mám rád ranní déšť. Nepřekvapí vás, víte o něm většinou už ve chvíli, kdy vyrážíte z domu, můžete popadnout deštník nebo bundu... a nebo taky ne. Necháte dopadat kapky přímo na holou hlavu, s bláhovou nadějí, že jemně zality, vlasy zase pěkně porostou.

Jste-li zrovna na vandru, jen pěkně popotáhnete celtu, zavrtáte se hlouběji do spacáku, a lenošíte dál. Posloucháte šumění kapek a alespoň na chvíli děláte to nejlepší, co v danou chvíli dělat jde.

A do toho si začnete zpívat jednu profláklou melodii málo známého lehkonohého kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Smím-li být trochu impertinentní: děvčata, zkuste si najít pár jeho kousků na YouTube, je to dnes sice už starý pán, ale hlas měl a má medový jak Neil Diamond. Do tohohle počasí (nebo k horkému krbu, dle libosti) jak stvořený.

Jak jinak by se mohla písnička jmenovat, než Ranní déšť. Do češtiny ji pro Pavla Bobka převedl Vladimír Poštulka, celkem doslovně, takže z ní trochu násilně čouhají přenesené reálie. Dneska by nikdo příčetný jen tak neposedával na ranveji, zvlášť ne takového letiště, kde vzlétají Boeingy.

Mnohem hezčí mi přijde text Wabiho Daňka. Nestěžuje si na odlétající lásku, s deštěm se kamarádí. Je tu i ten Žalmanův a jeden méně známý, ale svébytně poetický od Stráníků. V něm je to záhada na záhadu, melodie objala text, který je intimním záznamem nějakého jedinečného zážitku – sice bez vysvětlení, ale proč vlastně ne? Vždyť jde o ty kapky.

Máte rádi ranní déšť? Zpíváte si v něm?

pondělí 25. srpna 2014

#209 Až se zima zeptá, co jsi dělal v létě

Mimořádný příspěvek od Luboše Račanského

Až se zima zeptá...

Nechal jsem si v domě vedle ústředního plynového topení postavit i krb. Je to drahá sranda (počítejte i komín), spíš designový kousek, ale rovněž záložní zdroj, až Rusáci uzavřou kohoutky plynovodu. Někdo bere dřevo jako levnější variantu paliva. Já to takhle nepočítám. Stejně musíte již naštípané, suché dříví koupit, nebo máknout sami.

Mám sedavé zaměstnání, do posilovny nechodím. Čas který bych tam strávil, raději věnuji štípání dříví, ostatně i to lépe ospravedlníte před rodinou. Na ty čtyři kubické plnometry (pozor, v prostorových metrech to vychází krapet jinak) štípačku nepotřebuju, ostatně nechci se dřině vyhnout, že? A peníze za pilu apod. bych stejně vrazil do nějakého sportovního vybavení.

 Je to parádní pocit, dojet do lesa, porazit tam strom (pochopitelně po domluvě s majitelem), nařezat na metrové klády, dovézt domů, tam nakrátit na špalíky a ty začít porcovat na polena. Za chvíli se kolem line vůně dřeva. A večer usnu, jako když mě do vody hodí.

Už jsem vzpomínal knihu Zen a umění údržby motocyklu. Sám jsem si při posledním štípání připomínal následující citát. To když se mi dusila motorovka, zlomila násada palice, upadlo kladivo z topůrka a všechny štípací klíny uvízly v jednom sukovitém špalku.
Nic vám nepodkope morálku tak jako svízel s nářadím. Pokud si to můžete dovolit, kupujte si dobré nářadí - nikdy toho nebudete litovat.
Hned jsem si objednal kalač, už ho mám doma a svrbí mě ruce.

čtvrtek 21. srpna 2014

#208 Oblíbené jídlo

Napsala jsem čtyři řádky a zase je smazala. Napsala jsem další odstavec a nechala ho v konceptech, na příště. Napsala jsem pár vět a tak dlouho je přepisovala, až jsem je nakonec smazala taky. Chybí mi inspirace. Je tolik věcí, které mně dělají radost a tolik radostí, které jsem potkala právě dnes a přesto nevím, o čem napsat. Slunce se mezitím zase schovalo za mraky, zabouřilo a za chvíli přišel déšť. Hleděla jsem z okna a hledala nápad. Pak přišla mamka, že už je oběd (jo, dneska máme azyl u babičky). Moje nejoblíbenější jídlo. A najednou jsem věděla, o čem budu psát. O tom, co mi dnes udělalo největší radost.
O jídle. Po dlouhé řadě dnů, kdy vařím pořád dokola já, uvařil někdo jiný. Moje nejoblíbenější. A hned mě taky napadlo, co mě vlastně v několika příštích dnech čeká. Budu slaměná vdova, takže přijdou na řadu má oblíbená jídla, která mému muži až tak moc nechutnají, tak je vařím hlavně, když není doma. Špenát, rajská omáčka, škubánky, hovězí ve vlastní šťávě a nebo bramborové tašky. A to je to, co mi dneska udělalo největší radost. Kus žvance. Promiňte mi moji dnešní absenci poetična, snad příště.

úterý 19. srpna 2014

#207 Cizí obýváky

Nevykládal bych to pro Freudovsku rovnou jako žárlivost nebo závist, ale veliká zvědavost na něco, co ONI mají a MY ne, bude určitě obecným reflexem. Děvčata, znáte to taky?

Nejde mi teď ale o primární ani sekundární pohlavní znaky. U mne je to nejsilnější mít/nemít svázané s fenoménem "obývací pokoj". Ne, že by v domě neexistovala místnost, která je schopná pojmout větší množství lidí, kteří by si měkce posedali, k ruce dostali něco dobrého k pití a zobání, a povídali si. Pokud by to nešlo někde jinde, dalo by se to zařídit...
Žádná z našich místností však tuto "obývací" funkci neplní primárně a trvale. Ani jedna z mých rodin nikdy neměla doma televizi, tak kolem ní nevzniká silové pole, stahující členy rodiny před obrazovku. Stejně tak není potřeba vymýšlet, pořizovat a sofistikovaně rozmisťovat sedačky, sofa, gauče, v kterých by se hlavně dobře sedělo a koukalo...


Před mnoha lety jsme s kamarády pár dní bydeli v Oss u holandské vdovy – ševcové ortopedické obuvi. Seděl jsem v kuchyni, zatímco ona připravovala večeři, a obdivoval jsem velký kruhový stůl z masivního bílého dubu. Naše hostitelka na to poznamenala, že kolem toho stolu se odehrává veškeré důležité dění v tomto domě: sedává u něj ona sama, přijímá u něj zákazníky i návštěvy. Pokračovala, že si soukromě zvykla dělit rodiny a domácnosti na "kitchen-centric" a "living-room-centric".

Marná sláva, u nás tím srdcem domácnosti také vždycky byla kuchyň. A není to jen celkovou orientací na jídlo, kterou nám asi nikdo neodpáře. Na stole v kuchyni se i píše, maluje, řeší se u něj výchova, plány na dovolenou, zdraví i finance.

Ale možná o to víc mě přitahují cizí obývací pokoje: co je na nich výjimečného? Jak moc jsou "obydlené"? Co se v nich děje? A hlavně: jak jsou vyzdobené? Naučil jsem se to sledovat právě v Holandsku: v některých městech a vesnicích Severního Brabantu to bylo neodolatelné: veliká okna bez záclon přímo vyzývají k tomu, abyste se podívali dovnitř. Nezdá se, že by to obyvatelům vadilo a vlastně nikdy se nemají zač stydět.

Sám nemám v posledních letech prostor ani kapacitu na nějaké "vyzdobování", i když jsem žil dlouho spíše v opačném extrému. Čím víc nás doma je, tím více tíhnu k minimalismu. Ale i proto se rád dívám, jak své byty zdobí ostatní a moc mě těší, když má milá přijde s nějakým nápadem... Pár jsme si jich teď zase přivezli z Holandska a už se moc těším, až je budeme realizovat.


čtvrtek 14. srpna 2014

#206 Z domácích zdrojů

Z příchodem mých dětí na svět se mi zásadně změnil pohled na spoustu záležitostí. Dřív jsem vždycky říkala, že nechci na zahradě nic pěstovat, protože v supermarketu jde všechno sehnat a víceméně za pár korun.
Už si to nemyslím. Teda sehnat se všechno dá a relativně i ne moc draze, ale... No, tak na našem provizorním pidizáhonku za domem pěstujeme (teda muž pěstuje, jak už víte) ředkvičky, hrášek, kedlubny, rajčata, papriky, feferonky, dýně, okurky a bylinky. Kolem pár rybízů, srstek, broskví a malin. Brambory, cibuli ani česnek, o kterých jsem kdysi prohlašovala, že v zahradě nikdy, jsme zatím sázet nezkoušeli, dostáváme je od mužových rodičů. Ale brambory vyzkoušíme příští rok, mám super tip na spoustu hlíz na malém prostoru...
Spoustu domácího ovoce i zeleniny dostáváme od rodičů obou. Vajíčka, králíky, ryby i krůtí maso taky. Občas i kachnu, klobásy, kus prasete a sádlo. Med dostáváme od manželova kamaráda nebo kupujeme od taťkovy známé. Vše domácí. Chleba i rohlíky si pečeme vlastní (i když ne vždycky). Pro mléko a sýry jezdíme do blízkého kravína a z toho mléka si také děláme domácí jogurty a pribiňáky. Zkoušeli jsme i tvaroh, ale ten nás moc neohromil.
Marmelády, povidla, sirup, přesnídávky, kečup a zavařeniny si děláme vlastní. Sušené ovoce do domácího muesli mi suší taťka. Vlašské ořechy dostáváme a ostatní, pravda, kupujeme.
Mýdlo na mytí, holení i šamponové si kupuju od Mydlinky Karolinky, takže je vlastně taky domácí.
A to všechno mně dělá velkou radost, protože mám pocit, že sobě i své rodině dávám něco lepšího, než bych koupila v supermarketu. A ona mi navíc dělá radost i ta výroba a to moje "křečkování". Jojo, děti člověku změní život...

čtvrtek 7. srpna 2014

#205 Zahradničení

Jsou věci, které nám dělají radost, protože jsou příjemné, dojemné, protože se nám daří nebo protože nám zlepšují náladu. A jsou věci, které nám dělají radost, i když se nám zrovna nepovedou. Dnes chci psát o jedné takové činnosti, v níž nejsem zrovna úspěšná a přesto mi nosí radost. O zahradničení. Já jsem totiž typický kozel zahradníkem. Ani ne tak, že všechno sežeru, jako že na to prostě nejsem ta správná osoba.
Uvědomila jsem si to včera, když jsem hlídala jedenáctiletého prasynovce Honzíka, který mi jen tak ledabyle oznamoval, že mu vykvetla kala. Už věky pěstuje kaktusy, poslední roky si k nim přidal další rostlinky, bylinky a květiny. A daří se mu.
Mně chcípne každý druhý kvítko. Z těch domácích v květináči mám úspěšnost padesát na padesát. Orchideje žijou všechny tři (a ty by mě zrovna nemrzely...), guzmánie, dracena a amarylis jsou nenáročné a ibišek jsem v podstatě vzkřísila z mrtvých (léčila jsem ho biolitem od mšic - mimochodem, to kvítko, co nevím, jak se jmenuje, a už dvakrát jsem ho předtím resuscitovala, léčbu biolitem nerozchodilo). I ta jedovatá zelená věc zatím žije. Slunečnice, vánoční hvězda, růže a tilandsie už odpočívají v chlorofylovém nebi.
Venkovní květináčové květiny mají téměř stoprocentní úmrtnost (zapomínám zalívat). Osteospermum a petúnie uschly hned, zbytek bojoval, ale marně. Jenom hortenzie se zatím jakž takž drží (a to hlavně díky tomu, že jsem ji dostala teprve před měsícem k narozeninám a celkem často na ni prší). Ale uvažuju, že ji z květináče přesadím do země, tak bude mít šanci na dlouhý život. Květiny venku v zemi u mě totiž jsou nejúspěšnější. Skoro všechny to přežijí.
Ale přesto mě to baví a těším se, až budeme mít terénní úpravy kolem domu všechny hotové a budu moct si pomalinku dotvořit zahradu a předzahrádku k obrazu svému. Plány mám velkolepé. Úspěšnost? Uvidíme.
Jo a pěstování zeleniny se radši chopil muž, on je v zalévání zodpovědnější...

středa 6. srpna 2014

#204 Pekárny



Takovýhle zážitek se Vám nestane jen tak. Musíte k tomu:
  1. najít věrnou ženu vášnivě zahradničící
  2. nechat svou rodinu rozrůst tak, aby se nevešla do půjčeného bytu
  3. pořídit domek se zahrádkou na malém okresním městě
  4. oblíbit si cestování vlakem
  5. slíbit, že budete brzo odpoledne doma
  6. na to konto vyrazit na vlak v půl šesté
A pak se to stane. Zjistíte, že nenápadně ošklivá jednopatrová budova u řeky voní. Omamně, podivně. Je to pekárna, a ve městě je ještě nejméně jedna. V určitou denní dobu se z jejích otevřených oken – ale zjevně i ze všech skulin pode dveřmi, z větráků a komínků – line typická vůně čerstvě pečeného chleba nebo rohlíků.
Z okna se navíc někdy nese hlahol a smích, mísící se s muzikou z rádia. Kdo jsou ta děvčata, která se při práci smějí? Baví je tahle náročná a voňavá dřina? Jsou lehce oblečená, aby nezmírala horkem? Co dělají přes den, když tráví noční směny u pecí?
Zvláštní je, jak oprýskané pekárny bývají. Zjevně není pekařina nějak zvlášť výnosné řemeslo. Minulý týden jsem narazil na známou milou vůni v Golčově Jeníkově a ejhle, v postranní uličce se krčil nevzhledný špinavý dům s nápisem pekárna. Přesto a možná právě proto mám rád jak pekaře, tak pekárny.
Jezdil jsem několik let do Modřan kolem čokoládovny Orion a nikdy si mé srdce nezískala. Byla cítit příliš daleko a velká část toho čmuchu (ó neutrální angličtino, jak teď postrádám neutrální výraz smell, abych nemusel použít smrad, neboť vůně to rozhodně nebyla) byla příliš tučná.
Zato pekárny, ty voní dobře. Jen kousek, při dobrém větru nanejvýš na sto metrů. Přijeďte někdy k nám do Kolína, ucítíte to sami.

čtvrtek 31. července 2014

#203 Bratrská láska

Sice jsme se jako děcka pořád pošťuchovali a řezali jsme se, ale postupem času jsme si s bráchem vytvořili velmi pevný vztah. Troufám si říci, že až výjimečný - nebo aspoň tak už mi to několik lidí v průběhu času řeklo. Svěřujeme se (zcela určitě já jemu) jako nejlepšímu kamarádovi, podnikáme společné akce, výlety, legendární návštěvy kina (ty víš, proč legendární;). Máme společné koníčky, občas spolu jedeme na dovolenou (jojo, naše legendární dovolená v Dahabu:), než jsem měla děti, chodívali jsme spolu plavat a trénovat freediving, chodili jsme spolu do tanečních, teď chodíme do jazykovky. To on dal první impuls k tomu, že jsem začala běhat a já jeho (snad) přivedla ke čtení.
Celkem automaticky jsem ho požádala, aby byl kmotrem mým dětem. Nedokážu si představit, komu jinému bych je radši svěřila, kdyby se mi mělo něco stát.
Doufám, že i mí synové budou mezi sebou mít tak pevné pouto. Zatím samozřejmě těžko říct, nejsou sourozenci ještě ani rok a půl. Vypadá to ovšem nadějně. Mají se totiž upřímně moc rádi a nežárlí na sebe. Mladší to má mnohem jednodušší, už od narození má brášku, kterýho zbožňuje, a který ho zbožňuje, a je to pro něj samozřejmost. Starší se sice musel poprat s tím, že už není sám, ale zvládl to skvěle. Od začátku se na miminko těšil a já jsem se mu to snažila ulehčit tím, že jsem bránila jakýmkoli náznakům sourozenecké rivality.
Ano, sem tam se pohádají o nějakou hračku. Ano, občas si chce Starší hrát sám a Mladší to nechápe. Ale to je naštěstí jen výjimečná situace. Když vidím, jak se ráno láskyplně vítají, jak Starší popřeje Mladšímu dobré ráno a ptá se ho, jak se vyspinkal (nekecám, každý den!), jak si spolu hezky hrají. Jak Starší vždycky okamžitě přiskočí na pomoc Mladšímu, když potřebuje, jak se o něj stará, jak se automaticky spolu o všechno dělí. Jak Mladší chodí za Starším kamkoli se hne a snaží se ho napodobovat. A on ho učí - jak dělají zvířata, jak se maluje, jak se skáče v kalužinách a staví se bábovky...
Myslím, že to chytli za dobrý konec. Mně nezbývá než doufat, že jim to vydrží, a podporovat je.

pondělí 28. července 2014

#202 Pane Lorenc, uvezu to?

Mimořádný příspěvek od Luboše Račanského


Pokud jste snad neviděli film Na samotě u lesa, jistě z něj znáte alespoň hlášky, které doslova zlidověly. Pan Lorenc je karikatura, ale tak jako je za pověstí skryt nějaký pravdivý základ, je pan Lorenc archetyp, kterému můžu (v dobrém slova smyslu) přiřadit konkrétní osoby. Představuje pro mě nějakého moudrého stařešinu, který sice na jednu stranu může být brzdou pokroku, ale především je nositelem vědění, zejména takového, které těžko vyčtu z knih. Je dobré si jeho rady vyslechnout, přestože jich nemusím dbát (ačkoliv je dobré vědět, proč jsem tak učinil). Člověk by měl ctít starší a pokud je to někdo jako pan Lorenc, je to hned snazší. Podle mě jde o úžasné win-win řešení: mně to pomůže a oněm starším lidem to přidá na důležitosti a důstojnosti. Je nezbytné mít pana Lorence i u vás v práci.
  • „Mladí vpřed, staří na svá místa!“
  • „Jsme mladý, dynamický kolektiv.“
Proč bychom měli začínat od píky, když se můžeme postavit na ramena našich předků. Samozřejmě mám svého pana Lorence i ve stavebnictví, jinak bych se neodvážil začít se stavbou svépomocí. Nedávno jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se vrhnul do včelaření (nic velkého, tak tři úly). Věnoval jsem nějaký čas teoretické průpravě, ale co dál? Nakonec jsem si uvědomil, že ve svém blízkém okolím mám tolik včelařů, kterých se můžu zeptat, že by byla neskutečná škoda toho nevyužít. To takhle přijedete koupit několik kilo medu a rázem zjistíte, že uplynuly už dvě hodiny a že byste dokázali poslouchat celý den. V příspěvku bydlení u rodičů jsem upozorňoval na myšlenku „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“ V dobře fungujícím společenství není výchova pouze na bedrech rodičů. Dalo by se říct, že pan Lorenc v podstatě vychovává. Přidal bych ještě citát z knihy o bitvě u Thermophyl Ohnivá brána
Vynikající zvláštnost spartské metody je v tom, že každého chlapce vychovává učitel, nikoli jeho otec. Učitel může říkat věci, které otec nemůže; chlapec se může přiznat učiteli k věcem, s nimiž by se hanbil svěřit otci.
Páni Lorencové mi dělají ohromnou radost, máte někoho takového i vy?

pátek 25. července 2014

#201 Chvála tance


Nepostojím. Proč taky stát, když můžete tančit? Tanec prohloubí prožitek z hudby. A naopak. Tanec je, jako když se necháte nadnášet vlnami v moři. 

Mně osobně se hodiny "tanečních" vyhnuly. Přesto zatančím cokoli se mi zamane. Latinu i klasiku. A můžu u toho vypadat jako zkušená tanečnice. Částečně je to možná talent, ale také trik. Ten spočívá ve výběru partnera. Když máte dobrého partnera či partnerku, povyrostete vedle něj. Ostatně tenhle "trik" platí i ve vztazích v životě.

Tanec je ostatně dost podobný vztahu. Dobrovolně necháte někoho vstoupit do vaší intimní zóny; některé tance vyžadují dokonce velmi těsný tělesný kontakt. Nejdříve se seznamujete, tu a tam si s rozpačitým úsměvem pošlapete špičky či uděláte chybný krok. Pak vás ostych opouští a získáváte větší jistotu; otočka, záklon, vlastně spolu flirtujete a jste stále odvážnější a pak..dobrá, nechám té analogie se vztahem, zkrátka vaše kroky se následují takřka na milimetr přesně a výsledkem je, nebo přinejmenším může být, dokonalá souhra. Takový tanec je radost. Nejen pro ty kdo tančí, ale i pro ty, kdo pozorují.
Tanec kultivuje. Není jen tělesným cvičením. Ne nadarmo jsou součástí "tanečních" i základy etikety, ačkoliv podle ohlasů účastníků jsou trpěnou součástí výuky. Tanec nutí soustředit se na tělesný postoj, svalový tonus určitých partií. Též ladnost pohybů, výraz tváře. Tanec učí sebeovládání, protože vás může dovést až na pódium před stovky lidí a naučit se pracovat se stresem. 

Tanec rozšiřuje obzory. Prostřednictvím hudby se můžete seznámit s kulturními reáliemi, protože většina tanečních či hudebních stylů má vazbu na sociální skupinu či prostředí, genezi. Poslechem exotické hudby s jinou stavbou či rytmikou, bystříte smysly. Učíte uši slyšet jinak.

Výhodou tance je, že tančit se dá do jisté míry všude. Doma, v klubu, se sluchátky na chodníku na ulici, za běhu, o půlnoci na náměstí, na střeše parkujícího auta, ve fontáně. Záleží jen na vás.
Tanec jsou endorfiny. Když na to přijde, vydržím tancovat několik hodin v kuse. Jen tak. Nepotřebuju k tomu drogy. Tanec je droga.