čtvrtek 27. února 2014

#146 Ski

Nevím, jestli mí rodiče v mládí lyžovali, ale do dospělosti si tohoto zimního koníčka nepřenesli určitě. Já sama se z dětství pyšním jednou černobílou fotkou mě v pokoji na nových krásných dětských lyžích od Ježíška a pak taky jedinou vzpomínkou, jak na nich stojím ve sněhu na zahradě a strašně řvu. Vzhledem k tomu, že jsem dále v dětství nelyžovala, mě to evidentně nezaujalo a mými kratochvílemi pro zimní období zůstalo bobování a bruslení.
V šestnácti letech jsem se seznámila se svým nynějším manželem, který se po pár prvních společných měsících zhrozil, když zjistil, že nelyžuju a rozhodl, že příští zimu už lyžovat budu a že mě to sám naučí. Tak jsem s lyžema od jeho bratrance a přezkáčema od mojí sestřenice vyrazila na kopec, co máme nad domem. Obdivuji jeho svatou trpělivost, ovšem za zmínku stojí, že po té, co jsem se na lyžích jakž takž rozjela sama, procedil mezi zuby, že naše děti jednou dá do lyžařské školy :)
Když jsem na lyžích stála poosmé, bylo to v rakouských Alpách na ledovci Dachstein, kam jsme si vyjeli s pár kamarády. Na první pohled mi to přišlo jako velká troufalost, ale nakonec jsem si to nemohla vynachválit. Díky spoustě kilometrů sjezdovek se množství lyžařů rozprostřelo a na sjezdovce, kde jsem se plácala já, se vyskytovalo minimum sněhuchtivých nadšenců a já jsem si mohla v klidu trénovat obloučky. A tím, že jsme byli mezi prvními, koho na svah ten den vyvezla lanovka, mohli jsme si dostatečně užít neporušeného "manšestru".
Teď už lyžuji devátou sezonu (pokud vám nesedí počty, tak vězte, že nepočítám zimu po operaci, zimu s novorozencem a zimu v posledním trimestru těhotenství) a několikátým rokem jezdím bez hůlek. Jednou jsme je při cestě na Stupavu zapomněli doma a oproti očekávání smrti nebo minimálně zmrzačení se mi bez nich jezdí mnohem lépe. Taky už dávno jezdím na svých vlastních lyžích. Dostala jsem je v 18 od Ježíška a hrdě jsem na nich v pokoji pózovala na fotku.
Nevím, co mě na lyžování tak chytlo, ale hrozně mě baví. Snad ta bělost a čistota sněhu všude kolem. Snad ta zvláštní rozvolněnost jízdou rozfoukaných myšlenek. Snad ta rychlost a adrenalin, jestli si tentokrát zlomím nohu nebo zvládnu opět odejít po svých. Snad ten sníh, co mi odletuje v obloučcích od lyží a já si představuju, jak to vypadá efektně. Nevypadá. Ale nevadí, já se tak cítím.



středa 26. února 2014

#145 Bratři v smíchu

Směju se ráda. Kdo by taky ne! Směju situacím, vtipům, představám i sobě. A troufám si říct, že umím na oplátku i rozesmát. 

Ráda bych řekla, že se směju často. Jenže ne všechno, co mě pobaví, a vyloudí na rtech úsměv, mě rozesměje. Smích o který mi tady jde; opravdový hlasitý smích, takový který ve vás exploduje  a vy vydechujete hektolitry vzduchu za doprovodu nekontrolovatelných hýkavých zvuků; ten který natřásá celým vaším tělem, procvičí všechny obličejové a břišní svaly a možná vám při něm vyhrknou i  slzy; prostě smích, při kterém se řehtáte na celé kolo několik minut a nemůžete přestat (a dost možná samotným smíchem rozesmějete vašeho partnera tak, až se smějete způsobu svého smíchu navzájem jako blázni), tak přesně tohoto smíchu se mi moc nedostává.

Proč? Proto, že toho, co je fakt k smíchu; upřímnému, uvolněnému osvobozujícímu smíchu, toho moc není. A tak se není čemu smát. A co je u tohoto smíchu ještě důležitější: nerozesměje mě jen tak někdo. A tak vždy není s kým se smát.

Lidí, kteří mě dovedou rozesmát a kteří se smějí spolu se mnou, není moc. Koneckonců trochu té ostudy a pohoršených pohledů v metru, na ulici, nebo třeba v baru či  restauraci, to taky nesnese každý druhý. To chce odolnou náturu. Proto si je hýčkám. A chci aby se i oni měli čemu a s kým smát.

úterý 25. února 2014

#144 Písničky pro chlapy

Tuhle Jarkovu písničku jsem si zpíval v devatenácti letech, když mě štvalo, jak si má tehdejší přítelkyně stěžovala, že jsem fajn, ale tak nějak „moc hodnej":
Tož dožralo to chlopka, že tak hlúpy byl
do hospody zašel, vyplatu prepil
a když domu přišel, řval jak hrom by bil
a tu svoju robku zbil.

A včil má robka, rada chlopka,
jak on piská, ona hopká…
Přiznávám se, že zůstalo u písničky a i má nejoblíbenější manželka se už nějak smířila s tím, že do hospody moc často nechodím.
Povídá mi ta moje, prej „Dej si bacha!",
a narovná si pásek z hadiny,
že prej, jestli se dotknu ňákejch bab,
hubu že mi rozvalí.

A za pár minut na to zvoní brácha
a za ním náký vzdušný holčiny,
a prej, jestli s ním nevobjedu, nejsem chlap,
těhle vosum Mařen z Magdaly…

Ale já přece nejsem
jenom tak ňákej „dej sem"!
Moje žena má Roberta Křesťana vyloženě nerada. A nebude to asi kvůli hudební stránce jeho písniček. I mě dlouho trvalo, než jsem je docenil. A možná že je znáte taky, z jiného žánru, od jiného interpreta: některé písničky se dokáží nečekaně trefit do životní situace, ve které se zrovna nacházíte.
A nemusí to být zrovna takováhle drsárna…
[...]
Vy víte, co je vodit dítě do mateřské školy,
když vás nohy pálí, močíte je v karlovarské soli,
ale nechápete, jak to bolí, když vám berou sebevědomí.
Zkuste si to někdy, zatáčky brát po dvou kolech,
zkuste si to na pár týdnů v uranových dolech
a na pivem politých stolech najít sebevědomí.
A pak se divte tomu, a mějte mu to za zlý,
že posílá vám šeky, ale s jinejma se mazlí,
po Evropě jezdí, dělá tiráka. 
[...]
Víte, Majdalenky, když kluk se stane tátou,
voníte mu efedrinem, LSD a mátou,
budík dává na půl pátou, život by za vás dal.
Další z mých oblíbených autorů, ke kterým jsem musel došedivět, je Pavel Dobeš. Asi to nechám bez komentáře.


Koupili jsme si se ženou k jejím narozeninám Domasa, předposlední album Trabandu. Kapely, která nás provází posledních patnáct let. Mají odjakživa krásný písničky, ale vždycky jsem se k nim vztahoval jako k něčemu, co je tak trochu exotické, jako příběhy z periferie. Oni jsou taky všichni o pár let starší. Jenže stáří se relativizuje a tak jsme se nějak v životě potkali a deska Domasa ťala do živého. Těžko by někdo vystihl pocit usazeného třicátníka lépe než Jarda Svoboda:


pátek 21. února 2014

#143 Rozebírání snů

Mám dvě různá období. V jednom se mi sny vůbec nezdají (nebo si jich alespoň nejsem „vědoma“), v tom druhém se mi zdají jako na běžícím pásu. První období trvá zhruba měsíc, to druhé maximálně týden. I když mě noční vidění občas vyčerpávají, mám raději to snové období.

Pravděpodobně sníte podobně – zdají se vám nesmysly, kdy příběhy nemají hlavu ani patu, zdá se vám o situacích, které jste zažili, nebo si váš mozek v noci představuje důležité momenty, o kterých víte, že někdy nastanou. Někdy se probudíte s úsměvem a potěšením, jindy úlekem nebo překvapením. Někdy vás mrzí, že jste sen nedosnili, jindy jste rádi, že vidina už dál nepokračovala.

Když jsem byla na základní škole, asi tak ve čtvrté páté třídě, pustila nám paní učitelka v hodině přírodopisu dokument pro děti o tom, jak vznikají sny. Obrázek, který ukazoval, jak se v mozku míchají prožité zážitky s fantazií, mě inspiroval natolik, že jsem nad svými sny začala přemýšlet.

A vydrželo mi to dodnes. Ještě v posteli nebo až u snídaně si dokola přehrávám, co jsem viděla za zavřenýma očima. A obrovskou motanici začínám pomalu rozplétat. Zdá se mi o lidech, kterým musím zavolat, zdá se mi o místech, o kterých mi někdo vyprávěl, zdá se mi o situacích, které jsem zažila, zdá se mi o předmětech, které jsem zahlédla, a zdá se mi o tom, čeho se bojím. Jedna a jedna dá nakonec dvě a z domu už většinou odcházím s kompletně rozklíčeným snem. Některé sny jsou ale zapeklité. I když nad nimi přemýšlím celý den, na to, proč se mi zdály, nepřijdu.   

Někdy si ve snáři dokonce vyhledávám, co by mé vidiny mohly znamenat. Když si ale přečtu něco nepěkného, zaklapnu snář s tím, že je to jen výmysl. Někdy se mi ale i ty nepříjemnosti vyplnily...

čtvrtek 20. února 2014

#142 Hacka

V dobách našich babiček a prababiček se děti místo do kolébky nebo do postýlky dávaly spát do houpacích vaků. Na jejich odkaz v dnešní době navazují tzv. hacky - vertikální houpačky pro miminka. Jedná se o látkové kapsy, do jejíž spodní části je vložen měkký polštářek, na kterém dítko leží. V hacce se mrně cítí bezpečně, protože je stuleno do mírného klubíčka a jemné pohupování nahoru a dolů mu připomíná kolíbání v náruči rodičů. Díky stabilní poloze na zádech, ze které se ani ty nejživější děti nedokáží převrátit na bříško, a mírně zvednuté hlavičce je houpačka pro miminka velmi pohodlná a je ideálním místem odpočinku i pro děti, které často blinkají. Miminka v hacce dobře spí, protože jsou-li náhle probuzena, při sebemenším jejich pohybu se houpačka na pružině opět rozhoupe a prckové se sami snadno znovu uhoupou ke spánku. Potud oficiální popis moderních houpacích pelíšků.
A moje osobní zkušenosti? Hacka stojí za každou korunu, kterou jsme do ní investovali (a že to byla v našem případě významná investice - hacka se totiž zavěšuje do pevného stropu či trámu a my máme ve všech místnostech stropy sádrokartonové, takže jsme k houpačce museli koupit stojan na zavěšení houpacích křesel, který stál víc než samotný houpací pelíšek pro našeho prcka). Naše miminko nemívalo nijaký problém s usínáním a spinkalo dobře, ale i tak v noci po krmení trvalo třeba půl hodiny, než v košíku znovu zabralo. Mnohem horší to bylo se mnou. Za tu chvilku, než prcek usnul, jsem se stihla já kompletně probrat a moje opětovné usínání zabralo mnohem významnější dobu. Po dvou měsících jsme zavěsili hacku a od té doby jsme naše mrně do košíku už spát nedali. Díky houpání usíná Mladší po nočním krmení okamžitě, jakmile ho vložím do houpačky. Hacku zhoupnu a ve chvíli, kdy uléhám na vlastní polštář, slyším už jeho spokojené oddychování (no tak teda trošku chrápe, no). A když náhodou neusne hned, stačí, když nohou houpačku znovu rozpohybuju (visí mi totiž nad nohama), a během chvilky spíme oba. Dávám do ní miminko spát i přes den, většinou ho stačí do hacky položit, rozhoupat a když je aspoň trochu ospalé, usne hravě samo. I v případech, že při usínání potřebuje asistenci, si nemůžu houpajdu vynachválit. Většinou si u totiž u takového „uspávání“ čtu a rukou nebo nohou houpu miminko. A někdy uspím i sama sebe :)

úterý 18. února 2014

#141 Tajemství v obraze

Představte si fotografii manželské postele, na které jsou zmuchlané pokrývky. Bílé prostěradlo, bílé povlečení. Polštář každý v jiném rohu. Nic víc nevidíte, ale je zřejmé, že se na těch třech čtverečních metrech odehrálo víc, než že jeden ráno unaveně vyklouzl a druhý o půl hodiny s povzdechem vstal také. Co se tam dělo? Kdo tam byl? Byl sám? Byli dva? Více? Patřili tam?

Taky už se vám stalo, že jste zahlédli obraz nebo fotku, na které něco bylo, ale ještě mnohem více nebylo? A právě to, co tam nebylo, Vás začalo strašně provokovat? A nemohli jste pak přestat myslet na to, co nevidíte?
Mě se to občas stává. Myslím, že s podobným principem pracuje i dobré erotické umění – tím, co naznačí, ale nedopoví, nastartuje v člověku jeho vlastní skryté energie a schopnost představivosti. Mnohdy ale jde o víc: o příběh, jehož je zachycený obraz nepopiratelnou součástí. Jenže my dost dobře nevíme, jaký to příběh vlastně je.

V literatuře se s tajemstvím pracuje jinak. Možná sofistikovaněji, možná ne. Fascinuje mě síla příběhu, který není fotografií definován ani omezem, ale přesto je k ní přikovaný, přivázaný – a nemůžete se ho zbavit. Co se stalo před tím, co se stalo potom?

(K napsání mě inspirovala následující pozvánka. Co všechno je v očích toho muže? V jeho tváři? Co se stalo, komu nese kytku, co bude potom, jak se on sám cítí, proč?)


pondělí 17. února 2014

#140 Jahodovo-banánová nebo banánovo-jahodová?

Pokolikáté jsem v Praze? Ani nevím. Nejspíš by se to dalo napočítat na prstech dvou rukou. Poprvé tu ale nejsem ani se školou, ani pracovně, ani na školení. Mám tu totiž rande. 
Poprvé mám dostatek času a prostoru se s Prahou seznámit. Nebo spíše být seznámena. Způsobem, který mně vyhovuje. Prolézáme odlehlé uličky, objevujeme neznámé pasáže a skryté dvorky. Pijeme kávu v kavárnách, jíme v restauracích. Dnes mám, prosím, slíbenou moji oblíbenou Františkánskou zahradu a prý tu nejlepší zmrzlinu.

Procházíme pasáží Světozor a můj rozesmátý protějšek mě táhne za ruku k okénku Ovocného světozoru.  „Tohle musíš zkusit, to je nejlepší zmrzlina, jím ji co pamatuju. A že pamatuju!“ a podává mi kornout dvoubarevné červenožluté zmrzliny.

Tak co, chutná!? S obavou se snaží vypozorovat, zda mi chutná nebo ne, jakoby na tom závisela budoucnost celého lidstva. Ochutnávám. Zmrzlina je hutná, výrazně ovocná, podobá se spíše sorbetu než klasickým ovocným smetanovým zmrzlinám. Je osvěžující, výborná. Sděluji tu radostnou novinu svému nedočkavci a sleduji jeho radost. Usedáme ve Františkánské zahradě a povídáme si. I o zmrzlinách.

Takhle nějak to začalo. Moje přátelství s Hájkovou jahodovo-banánovou zmrzlinou. Od té doby je se mnou konec. Možná dvakrát, a je to už téměř deset let,  jsem si dala jinou zmrzlinu než jahodovo-banánovou. Vodím na ni všechny lidi, na kterých mi záleží: svoje kamarády a známé i rodinné příslušníky, kteří do Prahy dorazí. Vyprávím jim příběh, jak jsem ji jedla poprvé. A při každé konzumaci se bavím. Bavím se když se chutě v puse mísí, baví mě jíst špachtličkou zvlášť jahodou a zvlášť banánovou část, tak abych mohla co nejobjektivněji posoudit, která z nich je lepší. A nikdy se nedokážu rozhodnout, která mi chutná víc. Nejraději si ji dávám v kelímku, protože ji někdy ráda nechám i roztát a rozpustit jednu chuť v druhé. 

Není to jen tak nějaká zmrzlina. Je to hravá zmrzlina! 

pátek 14. února 2014

#139 #CzechChallenges

Spousta z vás, co 1000 věcí, které mně dělají radost čtete, moc dobře ví, co se pod tím znakem a anglickým souslovím skrývá. Pro ty, které jsem s tím ještě neotravovala: #CzechChallenges je můj skromný projekt, kterým se snažím motivovat k pohybu uživatele sociálních sítí Twitter a Google+ a především sebe. Cvičíme na amatérské úrovni, takže obrací-li se na mě někdo s žádostí o radu, obracím se s touto radou na nějakého odborníka (většinou fitness trenéra). Jako spousta fajn věcí i #CzechChallenges vzniklo náhodou… Bylo nebylo jedno letní pondělí v půlce července. To pondělí nebylo modrý, ale černočerně černý. Začalo sice hezky; po příjemném víkendu s novými přáteli u Kořínků ale brzo začala šeď všedních dnů dusit a objevil se pocit (nejen u mě, ale i ostatních víkendových účastníků), který byl od toho dne znám jako syndrom PpT – pondělí po Twárty. Aby toho nebylo málo, tak jsem najednou stála ve zkušební kabince jednoho hodonínského obchodu s oděvy a nemilosrdné zrcadlo, ostré světlo a dementní nálada udělaly své. Tento okamžik se pro mě stal tím potřebným impulsem k pevnému rozhodnutí shodit potěhotenská kila (klíčové je slovo pevné). Šest týdnů jsem se v tom plácala sama a pak jsem jednou spontánně napsala na Twitter, že se pouštím do dřepovací výzvy na 30 dní a jestli se nechce někdo přidat. To byla první z #CzechChallenges a od té doby cvičím, a se mnou spousta dalších lidí (jednu výzvu dokonce 54 lidí).

#CzechChallenges je moje velká radost. Jednak z toho důvodu, že je pro mne velmi silnou motivací k pravidelnému cvičení a vymýšlení nových a nových výzev, které by mohly „moje“ cvičící bavit a lákat. Z toho důvodu, že mě těší, když se někdo pochlubí svými výsledky (ať už je to funkčnější koleno, zlepšená kondice, padající kalhoty, mizející kilogramy a centimetry, mizející břicho…). Protože mě díky #CzechChallenges začalo bavit cvičit. Protože to baví několik dalších lidí – aspoň jednu z výzev už cvičilo téměř 100 lidí. Protože #CzechChallenges je prostě moje a dělá mi radost.

čtvrtek 13. února 2014

#138 Kosi

Když vstanete brzy ráno
uslyšíte zpívat kosa
Všechno v dalších okamžicích
bude skrz to požehnáno

Já vám nevím, čím to je. Někdy mi bývá opravdu ouvej a jedna z mála věcí, které dokáží pomoci, je právě ptačí zpěv. Jistě, je krásný, má ty správné frekvence, uším lahodí, ale co je na něm tak magického? Netuším, ale často jako bych v podtextu slyšel zprávu: neboj, svět je v pořádku a ty v něm.
Svět je v pořádku, protože kosák stále ještě zpívá. Na rušné, šedivé, prašné a smradlavé ulici si hledá žížaly a při tom zpívá. On asi jinak nemůže, dokud je živ. Zpívá díky tomu, že je živ, a je živ proto, že zpívá. V tom zpěvu je pouhý projev života – ale také jeho oslava.
Řeklo by se snadno: vždyť je to jen zvíře, projevuje se zvukem díky geneticky zakódované dispozici, kvůli lákání sexuálního partnera. Jak prosté, jak primitivní. Opravdu? Ano, odpoví se, a stejně tak ti mravenečci a včely a všechny ty přírodní věci, které tak obdivujete. Pouhý výsledek evoluce. Člověk, to je něco jiného, ten se neprojevuje, ten tvoří.
František z Assisi to viděl jinak: všechno to švitoření, kvákání, bučení, mečení, chrochtání a sem tam pobíhání je chválou Pánaboha. Už jen ta nekonečná rozmanitost přece volá do nebe! On každý „pouhý“ projev života – v jeho pestrosti, neuchopitelné šíři, krutosti a tajemství – je totiž nutně jeho oslavou. Nebo Jeho oslavou. I kdybychom byli krutopřísní a cynicky srazili nejen nádheru přírody, ale i všechno lidské tvoření na úroveň projevů geneticky podmíněných vloh: stejně budou projevem života. Života, který svou složitostí a velikostí všechno neskonale převyšuje.

Člověk se pachtí, hledá smysl svého bytí, mutýruje, honí za uznáním, vyrábí, lenoší, složitě komunikuje. Kosák se lopotí s žížalou, ale nedumá nad tím a smysl ho netrápí: jeho smyslem je žít. Zpívat, jíst, zakládat hnízda a vychovávat mladé. Prát se svým jednoduchým způsobem se životem a podřizovat se mu. A zpívat. Kosák to dělá dobře. A co já, co vy?

úterý 11. února 2014

#137 Pohádka o času

Byla jednou jedna holčička a ta chtěla všechno hned. Pokud by někdo kdy mohl mít ochrannou známku na větu „Už tam budem“, byla by to ona. Když jí rodiče řekli, že něco bude za chvíli, netrpělivě se ptala jak dlouhá je ta chvíle. Měla i velké štěstí, protože když se potřebovala něco naučit, tak se to zpravidla naučila hned. Ať už šlo o vědomosti, nebo úkony a činnosti. Možná i díky tomu si zvykla, že věci se dějí rychle a nebavilo ji čekat na ty, kteří byli pomalejší.

Holčička vyrostla v netrpělivou mladou ženu. Vystudovala, hned začala pracovat, všechno běželo tak jak byla zvyklá. Rychle. Rychle se učila, rychle v zaměstnání postupovala.

Jenže na některé věci byla krátká. Zjistila, že na to, co je pro ni opravdu důležité, což jsou věci, které se nemůže naučit či si jinak osvojit, na ty se musí čekat. Někdy opravdu dlouho. Nejdříve se vzpírala a vztekala se. Cítila se bezmocně a měla pocit, že v plné síle přešlapuje na místě. A pak se s tím smířila. Při tom čekání totiž zjistila, že některé věci, se dějí právě tehdy, když se o ně nesnaží. Občas jí problesklo to, co občas říkávali ostatní, a sice, že některé věci „potřebují správný čas“.

Tak se začala se učit trpělivosti. A čekání. A vytrvalosti. Když něco nešlo hned, zkusila to prostě později. A zjistila, že nezáleží jen na schopnostech, ale i na okolnostech. Že přestože může něco sama udělat hned, udělat to hned nemusí. A že někdy je to tak správné.  

čtvrtek 6. února 2014

#136 Psace

Včera jsem četla článek o testování písma Comenia Script v různých školách a možnosti zavést ho místo klasického písma pro všechny prvňáčky. Přivedlo mě to na jednu moji radost.
Ale napřed pár faktů o zmíněném zjednodušeném písmu: Comenia je nespojované písmo, které v sobě kombinuje vzhled psacího písma a tiskacího písma. Je jednodušší, graficky snadno zapamatovatelné a dvouleté testování ukázalo, že děti se jej naučí rychleji, baví je jím psát. Jeho odpůrci (zejména z řady grafologů) doporučují naučit se napřed klasické písmo a teprve později jiný typ. Psaní totiž formuje naši osobnost, během něj se v mozku aktivují určitá centra, která při užití zjednodušeného písma „zahálí“. Konkrétně psaním (či nepsaním) horních kliček u písmen b, f, h formuje naši fantazii, abstraktní myšlení a schopnost nadhledu. Naopak spodní smyčky u písmen f, g, j, y vypovídají o instinktivní jistotě člověka, vycházející z kořenů a tradic rodiny. Grafologové proto doporučují začít se učit psát náročnější spojité písmo a teprve od 12 let věku případně přejít na nespojitou formu. Při obráceném postupu se děti už klasickému písmu nikdy nenaučí.
Zpátky k psaní: v dnešní době (jak můj bratr s oblibou říká: „Je 21. století, proboha.“) už používáme klávesnice více než psací potřeby. 5% lidí (zejména mladších) už prakticky vůbec nepíší rukou. 56% lidí píše zřídka až občas (do čehož zahrnují nákupní lístky, poznámky při telefonování, občasné pozdravy a pohlednice, zápisy v diáři). Přitom je vědecky dokázáno, že psaním rukou se posiluje proces učení a soustředění. Někteří lékaři dokonce doporučují věnovat se kaligrafii jako prostředku boje proti demenci.
Já sama píšu psace velmi ráda. Nemám sice nějak pěkné písmo, zato mám plnící pero, které si hýčkám jako oko v hlavě. Stejně tak si pečlivě uchovávám pár dopisů, které jsme si s mužem v době chození psali. Myslím si, že kdybychom spolu začali randit až v dnešních dnech, mohla bych si tak akorát vytisknout e-maily a uložit SMS zprávy.
Pečlivě si přepisuju oblíbené recepty do knížky, zapisuju klučíkům do fotoalba důležité momenty jejich života, poznamenávám si do diáře/deníku události všedního dne, píšu si do cvičebního deníku odcvičenou dávku a pokroky ve shazování váhy, přepisuju si slovíčka do sešitu, abych se je líp naučila. Když jsem se na střední škole v hodinách nudila, tak jsem si buď kreslila, nebo psala. Cokoli. Třeba texty oblíbených písniček, veršíky, dopisy.
Psaní rukou je relaxace, grafoterapie dokonce pracuje s faktem, že změna formy písma dokáže ovlivnit osobnost a změnit vnitřní nespokojenost ve zklidnění. Psaní deníku pomáhá odplavit negativní emoce, získat nadhled nad prožitým a umožňuje být sám se svými myšlenkami.
Psaní rukou je moje radost.

středa 5. února 2014

#135 Tři slova

Nevím jak u vás, ale všimla jsem si, že některé rodiny, třeba i ta moje, jsou živoucím důkazem platnosti rčení „láska prochází žaludkem“. Náklonnost se v nich často vyjadřuje téměř výhradně péčí o nasycenost blízkých. 
Při radostném shledání členů rodinného klanu je každému neprodleně nabídnuto jídlo. U jídla se setkáváme. Jídlo je rituál. Vždy se musí přidávat. Běda, kdyby někdo odešel od stolu nenasycený!  
Když  mají moji rodiče, či babička o mě strach, říkají mi že se ztrácím před očima a nabízí mi víc jídla. Kupříkladu z návštěvy babičky odcházíváme každý o dobrého půl kila těžší. No a v neposlední řadě: pokaždé, navštívím-li rodiče či babičku, odcházím s taškou napěchovanou kompoty, džemy, nejrůznějšími pochutinami, potravinami a samozřejmě plody polí, luk a zahrad.

Naoko si na tohle všechno stěžuju, ale ve skutečnosti mě to těší, protože vím, že je to způsob, jak mi říkají, že mě mají rádi. Oni to totiž jinak říci neumí. Neměl je to kdo naučit, protože jejich rodiče to taky neuměli. A mě to taky nenaučili.

A přitom jsou to hloupá tři slova: mám Tě rád/a.


Čím jsem starší, tím víc si všímám, že jídlo začíná být málo. A že je z mnoha důvodů asi dobré, umět ta tři slova vyslovit. Třeba proto, že lidé přicházejí a odcházejí a "jídlomluva" přestává být srozumitelná. Už znám dost lidí, které dodnes mrzí, že třebas jen nabízeli jídlo a jedli. Tak se ta tři slova opatrně učím, abych je stačila říct všem, na kterých mi záleží. Opatrně proto, aby nedevalvovala.

úterý 4. února 2014

#134 Křupání a praskání

Zajímalo by mě, co je evolučně zajímavého na některých zvucích. Jinak by mi přece nedělaly takovou radost, ne? Alespoň tak to vyplývá z povídání Dana Denetta na TEDu.



Jakou vývojovou výhodu ale člověku může přinést záliba ve všem, co křupe nebo praská? Mám strašně rád první led pod podrážkou boty. První vrstvu sněhu, která stlačována a pěchována vzorkem podrážky také vydává naprosto nezaměnitelné křupání.

Stejné ale to je i s čerstvými rohlíky nebo chlebem. A co takové lázeňské oplatky, nebo krutonky v salátu nebo polévce? Vždyť ty věci nemají nic společného! Ale zjevně nás není málo, kteří je máme rádi. Brambůrky třeba (narozdíl od ženy) nemusím ani v nouzi, ale jejich zvuk je skvělý.

Prosím, že má svou krásu zvuk ohně v kamnech, to bych pochopil. Ale vysvětlí mi nějaký skvělý darwinista, jak to všechno ostatní od sněhu až po tyčinku Corny zapasovat do výhod při přirozeném výběru?