#137 Pohádka o času

Byla jednou jedna holčička a ta chtěla všechno hned. Pokud by někdo kdy mohl mít ochrannou známku na větu „Už tam budem“, byla by to ona. Když jí rodiče řekli, že něco bude za chvíli, netrpělivě se ptala jak dlouhá je ta chvíle. Měla i velké štěstí, protože když se potřebovala něco naučit, tak se to zpravidla naučila hned. Ať už šlo o vědomosti, nebo úkony a činnosti. Možná i díky tomu si zvykla, že věci se dějí rychle a nebavilo ji čekat na ty, kteří byli pomalejší.

Holčička vyrostla v netrpělivou mladou ženu. Vystudovala, hned začala pracovat, všechno běželo tak jak byla zvyklá. Rychle. Rychle se učila, rychle v zaměstnání postupovala.

Jenže na některé věci byla krátká. Zjistila, že na to, co je pro ni opravdu důležité, což jsou věci, které se nemůže naučit či si jinak osvojit, na ty se musí čekat. Někdy opravdu dlouho. Nejdříve se vzpírala a vztekala se. Cítila se bezmocně a měla pocit, že v plné síle přešlapuje na místě. A pak se s tím smířila. Při tom čekání totiž zjistila, že některé věci, se dějí právě tehdy, když se o ně nesnaží. Občas jí problesklo to, co občas říkávali ostatní, a sice, že některé věci „potřebují správný čas“.

Tak se začala se učit trpělivosti. A čekání. A vytrvalosti. Když něco nešlo hned, zkusila to prostě později. A zjistila, že nezáleží jen na schopnostech, ale i na okolnostech. Že přestože může něco sama udělat hned, udělat to hned nemusí. A že někdy je to tak správné.