Směju se ráda.
Kdo by taky ne! Směju situacím, vtipům, představám i sobě. A troufám si říct, že umím na oplátku i rozesmát.
Ráda bych řekla,
že se směju často. Jenže ne všechno, co mě pobaví, a vyloudí na rtech úsměv, mě rozesměje. Smích o který mi tady jde; opravdový hlasitý smích, takový který ve vás
exploduje a vy vydechujete hektolitry
vzduchu za doprovodu nekontrolovatelných hýkavých zvuků; ten který natřásá
celým vaším tělem, procvičí všechny obličejové a břišní svaly a možná vám při
něm vyhrknou i slzy; prostě smích, při kterém se řehtáte na celé kolo několik minut a nemůžete přestat (a dost možná samotným
smíchem rozesmějete vašeho partnera tak, až se smějete způsobu svého smíchu navzájem jako
blázni), tak přesně tohoto smíchu se mi moc nedostává.
Proč? Proto, že toho, co je fakt k smíchu; upřímnému, uvolněnému osvobozujícímu smíchu, toho moc
není. A tak se není čemu smát. A co je u tohoto smíchu ještě důležitější: nerozesměje mě jen tak někdo. A tak vždy není s kým
se smát.
Lidí, kteří mě dovedou rozesmát a kteří se smějí spolu se mnou, není moc. Koneckonců trochu té ostudy a pohoršených pohledů v metru, na ulici, nebo třeba v baru či restauraci, to taky nesnese každý druhý. To chce odolnou náturu. Proto si je hýčkám. A chci aby se i oni měli čemu a s kým smát.
Žádné komentáře:
Okomentovat