čtvrtek 3. dubna 2014

#159 Domácí mazlíčci

Dina, Azir, Pepík, Dina II, Krocanka, Ferdinka, Dina III, Bess, Micina, Bibi, Žako, Čiko, Boženka, Čenda, Máša, Majda, Mikeš, Kochanská, Kocour. Jo a Matylda. A snad brzo přibude ještě Arnie J. Rimmer.
To jsou jména všech našich domácích mazlíčků, kteří se v mé blízkosti za můj život objevili. Nejedná se jen o klasická „mazlíčková“ zvířata, jako psi (všechny Diny, Azir a Bess) a kočky (Micina, Bibi, Kochanská a Kocour). Mluvím i o méně častých, jako morčata (Ferdinka a Čenda), křečci (Čenda), laboratorní myši (ty ani nedostaly jméno, byly to prostě Myši), papoušci (Pepík, Žako a Čiko a pak dvě andulky, ty už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly) a želva (Boženka). No a pak taky zvířata, která nejsou moc často jako domácí mazlíčci uváděna: slepice (Krocanka), kamerunské kozy (Máša, Majda a Mikeš) nebo husy (Matylda). To se stane úplně jednoduše: jste malá asi čtyřletá holčička a ze všech slepic, které doma máte, si oblíbíte tu nejmenší. Pořád ji nosíte pod paží, hladíte a říkáte jí Krocanka. Nikdo neví proč. A ze slepice je rázem domácí mazlíček. Z kamerunkama je to podobný. Dáte je jako dárek k padesátinám taťkovi, ten si je ochočí, že za ním všude lezou, strkají mu zvědavý a nenažraný čumáky do kapes, skáčou mu do náruče a jsou z nich mazlíci. No a ta husa… To si takhle jednou pořídíte deset housat a ty v krátké době všechny pochcípají a zbyde jedna jediná. A protože je jí smutno, tak se přifaří ke kamerunkám, chodí se s nimi pást, chodí s nimi spát, až si jednou uvědomíte, že si o sobě myslí, že je koza. Tak je z ní domácí mazlíček.
Velká část z naší zvířeny jsou nalezenci – kočky, želva a pes Besska. Jsem proslulá tím, že kdybych někde našla opuštěné velrybí mládě, tak si ho budu chtít vzít domů a postarat se o něho. V domě se zvířaty je veselo a když máte někdy splín, stačí se přitulit k heboučkému kožíšku (pohladit peříčka, oloupat želvu, …) a je vám líp.

Mí syni mají zvířata taky hodně rádi. Ten Starší si jako batole pořád hrával s kočičím batoletem Kocourem a má svoje morčátko Čendu. Mladší (12 měsíců) mě dennodenně překvapuje tím, jak moc zvířata miluje. Sotva se někde mihne černý kožíšek Kochanské, hned začne nadšením výskat, dělat jí „malá“, krmí ji piškoty  a vydrží u ní celou věčnost (kočku už to dávno nebaví). U kamarádů vleže na zemi vřískal radosti, když se nad ním procházel (z jeho pohledu) obrovitánský bernský salašník. Čeká mě pár pernýh let, kdy ho budu muset hlídat, aby ho nějaký cizí pes nekousnul nebo cizí kočka nepoškrábala, ale jeho láska ke zvířatům mně dělá radost. Koneckonců se říká: Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi.

Žádné komentáře:

Okomentovat