pondělí 12. května 2014

#171 Trhání


Je to shon, halas, tartas, mumraj, ale také potkání se s člověčinou. Co? Mluvím o trzích. Přesněji o farmářských trzích.
Za časů Kavárny Ke Kořenům v Sedlčanech jsem mimo jiné i jezdil na trhy do Černošic a Dobřichovic a v souladu s druhou jmenovanou obcí cos do břicha chystal. Francouzské palačinky a espresso na místě a s sebou jsem míval slané parmazánové muffiny.

Tahle krásná vymoženost, kde se až na výjimky potkáte se samotným začátkem potravinové produkce (nebo se aspoň dostanete mnohem blíž, než je regál v nějakém super-hyper-mega-ultra marketu), dorazila i do Sedlčan a jejich organizátorka a hybná duše z Křepenické pekárny (tímto zdravím, Alenko) přizvala i nás. Volba produkce byla poměrně jasná: Lívance z ječné mouky jsou dost klasika na to, aby se lidé odvážili ochutnat a dost neobvyklé na to, aby to bylo zajímavé. Nachystali jsme se a vyrazili.

Ale až na místě samém jsem si uvědomil to kouzlo. Když stojím na druhé straně stánku, jako by si mě ten stánek oblékl do svého. Přizpůsobil. Nakazil mě duchem nějakého mého kupeckého předka.
Normálně mi huba jede jako namazaná, ale na trhu, to je panečku něco jiného.
"Rukulíbám, milostivá paní, snídani na vidličku?"
"Lívaneček, mladý pane?"
"Chutnalo? To jsme rádi. Dáte si ještě jeden?"
A takhle pořád.
Zaslechl jsme poznámku dvou ctihodných dam: "To je ale ukecanej chlap!"
"Strašně, mladá paní. Já vám často skáču do řeči sám sobě, když se nadechuju. Kdybych tu omdlel, tak jsem se nadechnout nestih', ale nic si z toho nedělejte, já se zase zvednu."
Do toho ruce kmitají nad tálem, kontroluju ty nadýchané placičky, těším se z toho, jak se zvedají a hnědnou a v prostojích, které prostě nutně nastanou, se snažím zákazníky zabavit a zaujmout.

Je to krásná práce. Vyžaduje pravda někoho s mou povahou a ani já bych to nezvládl každý den, ale ta člověčina mě těší. Musím se přizpůsobit reakci procházejících. Mám na to jen pár sekund, než mine stánek, než ztratím oční kontakt a nesmím zákazníka odstrašit. Musím zůstat naladěný na lívance, na sebe a na lidi kolem. Jen tak můžu zůstat autentický, zaujmout a nespálit. Sebe, zákazníka ani jídlo. Ale když se daří, je to čistá radost. Radost ze smyslu. Z toho, že vidíte začátek díla i jeho konec v podobě spokojeného a často i uznalého výrazu toho, kdo lívanec spucnul a jde pro další. Večer pak padnu za vlast, ale s krásným pocitem. A spím jako Jezulátko.

Žádné komentáře:

Okomentovat