#173 Spát...

Být či nebýt, to je oč tu běží.

Zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby

či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou?

Zemřít… Spát… A vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení,

ta sterá strast, jež patří k tělu.

To by byla meta žádoucí nade všechno.

Zemřít… Spát… Spát… Snad i snít?

K smrti ráda spím. Jsem spavec, který by prospal i konec světa. Spavec, který má i Hamletův monolog spojen s jediným: „Spát!“ K fungování potřebuju minimálně 7 hodin spánku a je-li jich víc, tak se zlobit nebudu. Mám (nebo aspoň dřív jsem měla) jednu skvělou vlastnost a to, že bez problému usnu v jakémkoli dopravním prostředku. Takže když jsme jeli autobusem s partou kamarádů véééélmi brzy ráno lyžovat na Dachstein do Alp, já už jsem za Brnem spokojeně chrupkala smotaná do klubíčka na dvousedadle. Nebo když jsem s mamkou jezdila v pět hodin ráno vlakem do školy do Pardubic: Natáhla jsem si nohy, založila ruce, zavřela oči a za chvilku už mě pravidelné „tu-dum, tu-dum“ uspalo. Stejně tak, když jsme obě dojížděly autobusem na přednášky do Prahy, nebo jsme s manželem autem cestovali do Chorvatska, či letadlem do vzdálenějších destinací. Jediný dopravní prostředek, kde neusínám, je loď (sea sick).

Spánkem strávíme přibližně třetinu našeho života. Slouží k regeneraci, odpočinku, duševní relaxaci (REM fáze, kdy se zdají barevné a živé sny) a relaxaci svalstva (NREM fáze).

Úplně ze všeho nejlepší je samozřejmě spaní ve vlastní posteli. Jedině tak má matrace tu správnou tvrdost, polštář tu správnou měkkost a paměť, peřina umí tělo správně obemknout, povlečení je správně hebké a voní. Zachumlat se do vlastní postele má prokazatelně léčivé a terapeutické myšlenky, je to jednoznačně to nejlepší místo na celém světě.