úterý 20. května 2014

#174 Odhalování

Kdybychom nebyli koupili domek na malém městě, nebylo by možné odhalit tuhle její vášeň. Má milá se v osm hodin po uložení dětí zvedne od knihy, koukne z okna a pak nadšeně prohlásí: "já půjdu ještě využít, že je světlo, a přesázím si ty čilimníky. Nevadí?“ 


Jak by mi to mohlo vadit? Dlouho jsem netušil, jakou zahradnici v sobě skrývá. Člověk by málem řekl, že čerpá sílu ze země jako jiní z čokolády nebo piva. Že přesunuje kubíky zeminy sem a tam, drny vyrýpává a zase usazuje? Co na tom, když je šťastná? Pokud bychom byli zůstali ve velkoměstském bytě, nikdy by tenhle pramen energie nemohl vytrysknout. Já čerpám jen z toho, jak se na ni dívám.  

Podobné to bylo s bráškou. Sedával odmalička u jídla a bušil prsty nebo příbory do hrany stolu. Bylo to, přiznávám, promne dost otravné. Pak jsem jednou – nevím, co mě to popadlo – zašel do „etnokrámku“ a místo abych si koupil plandavé batikované kalhoty, padl mi zrak na středně velký dřevěný bubínek. Zkusmo jsem do něj ťukl, ale nějak se mi to nezdálo. Vyzkoušel jsem vedlejší dva, a prodavač – asi když viděl, že mám uši – vylezl na patro a odkudsi zezadu vyštrachal ještě jeden. O třídu lepší. Prý si ho schovával pro někoho, kdo ho ocení. Dal jsem ten bubínek bráškovi k Vánocům a ejhle: on na něj začal zkušeně bubnovat, aniž se to kdy učil. Ten bubeník v něm dřímal málem osmnáct let, jen jsme si toho nikdo nevšimli.

Znáte taky tyhle chvíle, kdy se najednou někdo „odkope“ a na povrch se dostane cosi z jeho podstaty? Něco krásného, co v něm zjevně dlouho skrytě spalo? Nadání, záliba, cenná schopnost? Mám je moc rád. Sám u sebe jsem takový moment ještě nezažil, ale kdo ví. Třeba někdy někde něco praskne a přijde to. (Ovšem nebude to ani zahradničení, ani bubnování, tím jsem si jist.)

Žádné komentáře:

Okomentovat