Někdy je potřeba se zamyslet, aby si člověk uvědomil pravou
hodnotu toho, co má. Ne, nemluvím teď o tom, na co si můžete sáhnout, i když to
občas taky není k zahození. A občas si na to můžete sáhnout, i když vám to
vůbec nepatří, jako třeba na strom nebo vodu. Měla jsem ale na mysli něco, co
si člověk uvědomuje většinou až časem a v mnohých případech až zpětně,
nedej bože ve chvíli, když už to vůbec nemá. Přemýšlela jsem o tom jednoho dne,
kdy mi bylo dáno se lehce vymanit ze zajetého rytmu, odejít z práce dřív
(byť z důležitého důvodu) a uvolnit myšlenky. Po dlouhé době jsem si
dokonce dopřála kino s výdobytkem 3D obrazu a se strpěním baštících a
mlaskajících dětí a dospělých (mlaskání a křupání díky bohu brzy odeznělo). Stálo
to za to, protože i ten film byl plný krásných myšlenek, možná proto, že skoro
polovinu titulků tvořili Indové, což jsem u Dream Works nečekala.
Matně jsem převalovala v hlavě myšlenky, šla domů mírnou
oklikou a rozhlížela se. Dívala jsem se na to, jak se město v čase mění a
jak zkrásnělo, i když mi s odstupem přijde, že i za mého dětství bylo
krásné, jen jsem si tu krásu uchovala nějak jinak. Tam, kde kdysi bývalo dětské
hřiště a moji rodiče tvrdívali, že tam byl zámecký skleník, a jejich rodiče tam
pamatovali sportovní hřiště, je dneska park. A tam, kde se za mého dětství
bořily tenisové kurty, aby se ukázalo, že pod nimi jsou zbytky všebarevných
střepů skla po starých sklárnách, je dneska taky park. A tam, kde se
v zimě kropívalo hřiště na hokej, stojí dneska apartmány a hřiště na hokej
se mrazí tam, kde bývalo asfaltové hřiště na fotbal. A hřiště na fotbal je zase
tam, co bývala stará cihlářská jáma s vodou, na kterou se v zimě
chodilo bruslit a okolo sáňkovat…když to člověk vezme kolem dokola, je to až
absurdní.
Třeboň je město zasazené do krajiny. Nenapadá mne
výstižnější věta, jelikož je tam, kde se skutečně nachází, a díky historickým
velikánům a jejich nápadům se tam nacházet může. Bez ohledu na staré křivdy a
utrpení, za nichž se vysoušely bažiny a budovaly stoky a rybníky, to byla právě
tato vodní díla, která o povodních dělala, co mohla, dokonce co bylo nad jejich
konstrukční síly, aby ochránila lidi. A byla za to náležitě oceněna a doceněna.
Když jsem tak procházela městem, vzpomněla jsem si na tu předrevoluční dobu,
omlácené budovy a rozbité chodníky. I když trochu přeháním, Třeboň díky
památkové rezervaci vždycky vypadala o něco lépe, než bylo v republice
běžné. Některá místa dokonce lépe než dnes (což je velmi smutné). Vzpomněla
jsem si na zákoutí hradeb u starých lázní, kde bývala polorozbořená zeď a kam
nikdo neviděl, takže se tam dalo chodit za školu. Vzpomněla jsem si na nesekaný
trávník v zámeckém parku plný kopretin a pryskyřníků, kohoutků a vlčích
máků, na kterém se dala natrhat nádherná kytice lučních květin, ale pouze za
předpokladu, že vás nikdo nechytil, protože se na něj nesmělo vstoupit. Na
trávník se vlastně vůbec nesmělo vstoupit. V zámku se nacházely jídelny i
s kuchyněmi, tělocvična a internáty, parkem se chodilo denně. Pamatuji si,
když jsem si jednoho dne odpoledne někdy v šesté třídě zkracovala cestu
pěšinkou přes trávník mezi starým jilmem, platanem a liliovníkem, jak jsem se
na ní přesně uprostřed potkala se zaměstnancem CHKO v uniformě. Zatrnulo
nám oběma. Omluvně jsme se na sebe usmáli, vyhnuli se a šli svou cestou. A
pamatuji, jak si paní ulomila rozkvetlou větev onoho přísně chráněného
liliovníku a nesla si ji čouhající z tašky v klidu ven. U brány jí
odchytil ochranář a paní ta větev stála tehdejších pětset korun
československých. Liliovník nevydržel přemokření, když stál metr ve vodě o
povodních, a uschnul. Stejně jako magnólie, kde jsme se fotili po nafocení
maturitního tabla. Na obou místech už vyrůstají nové stromky – liliovník a
magnólie.
Když jsem šla obloukem přes park u hradeb, vzpomněla jsem
si, jak jsme půl roku po revoluci trávili jeden z posledních vyučovacích
dní prvního ročníku čtyřletého gymnázia brigádou na odstraňování rostlinek
z asfaltu. Aby byla práce a koordinace jednodušší, pojmenovali jsme si
pěšinky jmény, která bychom půl roku nazpět nemohli beztrestně použít. A tak
jsme měli Gotwaldovu třídu, Leninovu třídu, plac Marietty Šagiňan (ruská
spisovatelka) a tak dále a tak dále… Naše třídní – ruštinářka – z nás „kvetla“.
Byla stále ještě poněkud nervózní, avšak uznávala, že když se zakřičí, že je
třeba kotouč na Leninovu třídu, bylo to všem jasné a byl tam okamžitě. Dneska
už si málokdo vzpomene, že něco takového bylo nemyslitelné. Pamatuji si, když
jsme se v roce 1992 se třídou dostali – po naší vlastní iniciativě – na
týden za hranice, jak jsme cestou do Holanska zírali v Norimberku na tu
pohodu pozdního odpoledne, vonící hospůdky, partičku lidí, kteří si
v hradním příkopu hrají volejbal, a my jim občas hodíme míč. Na dvojici,
která seděla na trávě a hrála šachy. Na dívku, která měla nataženou deku,
ležela na břiše a četla si knihu. Na všechny ty dnes všední věci, které pro nás
byly donedávna nemyslitelné a tak nové. Z dnešního pohledu na nás místní
museli koukat jako na sbírku exotů. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno,
když jsem kráčela v Budějovicích přes park plný lidí, kde si každý dělal,
co chtěl, bavil se, hrál, četl si. A najednou jsem si uvědomila tu svobodu,
která visí zcela hmatatelně ve vzduchu. S takovou samozřejmostí, že už si
ji nikdo ani neuvědomuje. A přišlo mi zvláštní, že jsem si ji neuvědomila ve
chvíli překračování hranic, za které jsme mohli kdysi jen zbožně koukat
z kopce nad nimi, ale ve chvíli tak běžné, tak samozřejmé a při něčem tak
malicherném jako je čtení v parku uprostřed města.
Čím jsem starší, tím víc se dívám kolem sebe. Všímám si
věcí, které se mění, všímám si lidí, kteří se mění, všímám si změn společnosti.
Víc se zajímám o všechno, proč a jak a co s čím souvisí. Stávají se pro
mne mnohem zajímavějšími zprvu zcela banální věci, které v širších
souvislostech dokreslují tu atmosféru, ty změny. Zajímám se i o historii a proč
k těm věcem došlo, protože: „Národ, který zapomene svoji historii, je
odsouzen prožít si ji znovu.“ A já ji nechci znovu.
Šla jsem z kina a přemýšlela o tom, co je kde jinak a
jak jinak, a co všechno už si vlastně pamatuji. A jak mne mrzí, že jsem se
nenaučila dívat se kolem pořádně už jako malá. A jak jsem ráda, že jsem se to
naučila relativně záhy i za tu cenu, že mne mnozí považovali a považují za
podivína. A když jsem tak šla pomalu domů a shora mi na hlavu začaly dopadat
první dešťové kapky, předcházela jsem dvě mladé matky s dětmi. A v tu
chvíli mne překvapilo – mile – když jsem zaslechla útržek hovoru:
„Právě proto jsou ti staří lidé moudří. Vidí to dít se znovu
a znovu a zase znovu, až už si to pamatují. A najednou se to chtějí učit a
zajímá je to a pamatují si to. Já už mám taky chuť se znovu začít učit. Chtěla
bych znát ty rostliny. Sice si něco pamatuji, měla jsem i herbář, to, co
v něm bylo, znám….“ Ještě jednou jsem se ohlédla po těch dvou mladých
ženách, které byly o dobrých deset, patnáct let mladší než já. A říkala jsem
si, jak je dobře, že takhle uvažují. A jak je zvláštní, že takhle uvažují ve
stejnou dobu, v jakou já v hlavě převracím moje myšlenky a vzpomínky.
A jak se v čase mění hodnota informace. Z původního „být ve správný
čas na správném místě“ na pozdější „vědět a poznat včas, co má skutečnou
hodnotu.“ Poznání - nemůžete si na to sáhnout, ale přece to má nepřekonatelnou
cenu. Ale psssst, jinak někdo vymyslí, jak ho zdanit…
Žádné komentáře:
Okomentovat