čtvrtek 18. září 2014

#216 Asociace

Ne, že bych si nepamatovala, který den je čtvrtek a co mám za povinnost, ale posledních několik týdnů (a možná i měsíců) mám vychytanou upomínku. Každé ráno totiž posílá Honza Kořínek (z místa, kde vás dojde vaše duše) na sociální sítě fotku latté artu a vždycky ve čtvrtek na svou kávu vykreslí hrozivého Vogona. A já mám ten obrázek spojený ne se čtvrtkem, ale právě se svým příspěvkem pro 1000 radostí. 
Před třinácti lety jsem na Vánoce dostala světle fialový huňatý svetr, který jsem si vzala o pár dní později na svoje první rande se svým nynějším manželem. Dodnes stačí, abych si ho oblékla a okamžitě se mi vybaví ten rozechvělý pocit z první schůzky s mužem, do kterébo jsem byla až po uši zblázněná. Jak jsem nervózně žmoulala v dlaních okraje rukávů, až jsem ten na levé ruce trochu rozpárala.
Mám na dně zbytek parfému, který jsem používala mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem a sotva si přivoním, okamžitě uvnitř cítím závan zamilovanosti, ten neopakovatelný příjemný zmatek v těle i v duši. A mám trošku jiného parfému, díky kterému si zase okamžitě připomenu to krásně nejisté období očekávání prvního miminka... A stačí kdekoli ucítit podobnou vůni a okamžitě si ty pocity vybavím.
Kdykoli si beru v oblíbené kavárně kávu do KeepCupu, hned si vzpomenu na svého lektora z angličtiny, protože ačkoli si tam caffe latté beru celkem často, s KeepCupem jsem chodila jen do jazykovky.
Kdykoli vidím malovanou sovu, vzpomenu si na sovomilku, kterou jsem nikdy osobně neviděla, za to o ní vím, že zbožňuje sovy ve všech podobách a na čemkoli.
Kdykoli tankuju benzín do auta, vzpomenu si, že jsem si ještě nepředplatila Zeitung a že jsem ho dlouho nečetla. Protože vydavatel dřív pracoval na benzínce. Kdykoli vidím, jak se na dálnici předjíždějí kamiony, vybavím si ten zvláštní pocit při potápění. Protože kamarád, se kterým jsme si dělali kurz potápění, jezdil s kamionem a kdysi mi vysvětloval, že to si kamioňáci nehrají na honěnou, ale díky tomu pro mě krátkému zdržení, ujede ten rychlejší tahač za celý den o několik desítek kilometrů víc.
Když slyším "Den se v růži skryl..." nebo "Bože, cos ráčil...", objeví se to prázdno po odchodu blízké bytosti.
Když piju bílý čaj, slyším řehot kamarádky, která používala parfém s podobnou vůní.
Baví mě ty asociace, ty zdánlivě nesouvisející věci, které k sobě v mozku díky nepatrné spojitosti zapadnou.

Žádné komentáře:

Okomentovat