pondělí 29. září 2014

#219 Tak to bude tanec...


Prý když si zajdete za africkým šamanem, že máte depresi, zeptá se vás: Jak je to dávno, co jsi přestal tančit?

Dávno, velmi dávno. Když nepočítám těch pár plesů, tak jsem někdy kolem roku 2000 chodíval do klubů a svíjel se při rytmu diska. A před tím naposledy na gymnáziu, protože těch pár plesů s mojí tehdejší zákonitou nemůžu počítat za tančení a plesy s Jitkou byly spíše z donucení.
Když jsem začal v tanečních sbírat první zkušenosti s kultivovaným pohybem v rytmu hudby, objevil jsem (tedy kromě zákonité trapnosti dané ostychem před těsným kontaktem s druhým pohlavím), že mě to baví. A o to víc, když jsem pak našel v davu dívek i stálou taneční partnerku. Jen můj pocit, že by ráda pohybové souznění obohatila i o romantičtější rovinu, a moje nechuť k tomuto kroku vlastně způsobila, že jsem nechtěl přejít do Pokračovaček a na chvíli mé taneční hemžení utichlo. Tedy přesně do doby, kdy se třída zbláznila do tance natolik, že mí pokračovací spolužáci sehnali v Kralupech tělocvičnu a spustili taneční kroužek.

Šel jsem do toho a chytilo mě to za srdce, nohy, boky, ramena a vůbec všechno. Tančil jsem na kroužku, na ulici, cestou na autobus, vlastně pořád. Pak jsme nacvičovali předtančení na maturiťák a já zažil opojení tance sehrané skupiny, krásu choreografie.

A pak nic. Tedy vojna a při ní a po ní už jen plesové duo válka a polčík proložené šlapáním zelí v obleku do rytmu disko-fláků.

Nedávno jsem zjistil, že jsem zapomněl chodit. Nemylte se, pohybuji se po vlastních nohou pravidelně, ale když jsme byli na delší procházce, nebo jsem nesl nějakou zátěž, začaly mě bolet bedra. Přisuzoval jsme to věku, tomu, že jsem přibral a vynechal jsem tuto aktivitu pokud možno úplně. Jitce jsem řekl, že když procházka, tak s nějakým konkrétním cílem, abych měl kompenzaci za to nepohodlí bolesti zad.
No a asi tak před měsícem jsem zjistil, že to celé je jenom proto, že už neumím chodit, respektive že chodím s bederní páteří tuhou jak prkno, boky se ani nehnou a nohy jsou taky jakési natuhlé. Od té doby se učím chodit znovu a soustředím se, aby se boky hýbaly spolu s tělem. Aby šly do rytmu.

Dneska ráno, když jsem šel do práce jsem si najednou všiml, že je to jako tanec. Má svůj rytmus a svou ladnost. Trochu jsem tomu pomohl, soustředil se na kladení špičky, přenesení váhy přes patu a zhoupnutí boku tak, aby ramena zůstala v rovině. Přesně jako při latině, kterou jsem miloval. Jive, když spěchám, slowrock při pomalejší chůzi a blues, když se kochám. A najednou jsem zjistil, že se usmívám. Jdu do práce, na zádech batoh, usmívám se jak měsíček na hnoji a tančím.
Tančím do rytmu ódy na život. Slavím svou malou velkou radost. Štěstí z tance všedního dne.

Žádné komentáře:

Okomentovat