úterý 23. září 2014

#217 O lískovém keři a štědrosti

Toho vína koncem léta, těch jablek. Člověku by se chtělo být lískovým keřem, na potkání shazovat kolemjdoucím lesklé krasavce přímo pod nos, aby si všimli, shýbli se, zastavili, popošli kousek dál, znovu se shýbli – a třeba na chvíli zapomněli na svět při tom vzrušeném hledání. Užil jsem si té hojnosti dosyta a naučil se louskat ořechy mezi posledními zdravými zuby.
     Odkud se to všechno bere, lískový keři? Jenom si saješ sílu ze země a ze slunce, na jaře rozdáváš plné hrsti pylu, v létě stín a na podzim oříšky, pak trochu spánku a po zimě na novo. Jakoby ta síla a radost a dobrota jen proudila skrze tebe: rozdáváš se – a rosteš, mohutníš, usycháš, a žiješ dál ve svých odnožích. Nikde tě neubývá.
     Kdybych chtěl být štědrý jako ty, kde mám na to brát? Peníze mi do listů slunce nenasvítí, ze země natáhnu tak leda vlhkost a rýmu. Když dám dost do sbírky v kostele, nezbyde mi potom na kafe s přáteli a místo radosti se na mně urodí jen povzdech a mrzutost. Odpustím komusi promlčené dluhy a pak se (jak nepřebývá a nejsnáz šetřit na sobě) po obyčejném chlebu k obědu zbytečně rozčílím na někoho ze svých blízkých. A když si na to promíjení někteří zvyknou a příště mi rovnou nic nevrátí? Budu se stydět o to říct.
     Těžko být štědrý, když není kde brát. A ať mě třeba měsíc svědí palec u nohy, jestli zas budu s klidným srdcem někde velkoryse rozdávat, buď si to peníze či čas a nebo síly, když moji milí doma mají zatím hlad.
     Tak jak to tedy je? Čeho mám vždycky dostatek a třeba přebytek? Můžu hledat, co jsou mé oříšky, má síla a plodnost? Mám také větvičky, na kterých se vždycky najde dost pro všechny veverky, plšíky, havrany i lidi? A nebo prostě nejsme lísky ani vinné keře, nejsme studánky, jenom čas od času vysychající nádrže?
     Štědrost byla zřejmě původně slovem pro neužitečné rozhazování a plýtvání, všechny její nové sestřičky však v sobě mají něco velikého: velkorysost, velkomyslnost, velkodušnost. Ve slovnících je tomu nejinak – velké srdce, široká dlaň. Velké srdce, které mnoho vidí a mnoho pojme a nemusí se bát o kousek místa. Veliký citroník, který než stihnete otrhat, znovu nasadí do květu a přinese plody. Strom, který se nebojí o rovnováhu, když se na jedné větvi začnou houpat nezbední kluci. Veliký pes, který nechává koťata prát se mezi svýma nohama.
     Pořád mě fascinuje, když slyším někoho říkat „Nestarej se, to není problém. – Není pozdě, přijedu pro tebe, jen chvíli počkej. – Klidně si dej pivo dvě, domů budu řídit já. – Tak tady přespi, kam bys chodil, ráno si dáme spolu čaj a něco k tomu. – To se stane, nedělej si z toho hlavu, příště to bude lepší." A jedno snad nejsilnější, laskavé i drsné: „když nejde o život, jde o hovno." A starý Moudrý k tomu praví: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." (Kaz 11,1)
     Dej mi, Pane, veliké srdce. Tak veliké, abych mohl dobře pamatovat na ty, které miluji a oni nemuseli do předsíně, když (tak často) přijde návštěva. Dej mi, Pane, srdce s velikými dvoukřídlými okny bez závěsů, skrze něž je vidět ven na ulici, do nichž na jaře svítí slunce a v zimě se na nich dělají ledové květy. Dej mi srdce, ve kterém se může sedět na koberci a kde se může drobit na zem a pít ze svátečních skleniček. Dej mi, Pane, srdce s velikou lednicí, ve které je pořád alespoň jedna láhev dobrého vína a trochu sýra, pro příchozí. Amen

Žádné komentáře:

Okomentovat