Nedávno jsem četla Biomanželku od Viewegha a moc se mi líbila. Byla čtivá, zhltla jsem ji na posezení. Vůbec jsem se hlavnímu hrdinovi nedivila, že vypravěčku nesnáší (jen na vysvětlenou: příběh vyprávěla dula, kterou si jeho manželka vzala k prvnímu porodu a která u nich zůstala bydlet na několik dalších let). Ale jak jsem se později v myšlenkách začala ke knížce vracet, čím dál víc jsem se ztotožňovala s onou biomanželkou. S postupem času, setkáním s těmi správnými lidmi a hlavně narozením dětí se původně obyčejná holka s tradičním náhledem na život začala měnit a zrát v ženu, která se obrací k přírodě, mystice, "alternativnímu" způsobu života.
Změna, která se u ní během asi deseti let odehrála, je mnohem výraznější, než jakou na sobě pozoruji já. Ale jinak probíhá v podstatě stejně. S postupem času, setkáním s jistými lidmi a hlavně narozením vlastních dětí (jak už jsem v jednom příspěvku zmínila) zraju a měním se v někoho, nad kým bych kdysi nechápavě zavrtěla hlavou. Jediné, co jsem chtěla v nácti a zůstalo dodnes, je velká rodina. A snad bych tehdy byla i svolná třídit odpad. Ale tehdy jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré a dobře placené zaměstnání. Za svůj jsem převzala manželův sen o stavbě vlastního domu a vybrala jsem si modelový z katalogu. Ekologie znamenala jezdit do práce na kole místo MHD, třídit odpad a přispívat Greenpeace. Třídit odpad znamenalo papír, plast, sklo a zbytek. A co jde, tak koupit a ušetřit si co nejvíc práce...
Vysokou školu teď považuju za naprostou zbytečnost. Budoucí kariéru si představuju tak, že budu dělat cokoli z domu, abych se co nejvíc mohla věnovat dětem. Dům bych teď volila víc energeticky pasivnější, chtěla bych solární kolektory a geotermální vytápění a když už by se vrtalo tak hluboko, tak taky vlastní studnu. A možná kořenovou čističku odpadních vod, je to vlastně takové zahradní jezírko :)
Se skoro třemi dětmi se cestování autem nevyhnu, ale kam se dostaneme pěšky, jdeme pěšky (klidně i k rodičům do vedlejší vesnice). Když zrovna nevozíme miminko v kočárku, jezdíme na kole. A když jedeme do města a neplánujeme nákupy, užijou si kluci cestu vlakem a autobusem. Kromě papíru, plastů a skla třídíme i hliník, železo, oděvy, kompostovatelný odpad. Pořídila jsem si kompostér a pečivo vozím slepicím. A největší podíl pevného domovního odpadu - jednorázové plenky nahrazuji co nejvíc látkovými.
Změna, která se u ní během asi deseti let odehrála, je mnohem výraznější, než jakou na sobě pozoruji já. Ale jinak probíhá v podstatě stejně. S postupem času, setkáním s jistými lidmi a hlavně narozením vlastních dětí (jak už jsem v jednom příspěvku zmínila) zraju a měním se v někoho, nad kým bych kdysi nechápavě zavrtěla hlavou. Jediné, co jsem chtěla v nácti a zůstalo dodnes, je velká rodina. A snad bych tehdy byla i svolná třídit odpad. Ale tehdy jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré a dobře placené zaměstnání. Za svůj jsem převzala manželův sen o stavbě vlastního domu a vybrala jsem si modelový z katalogu. Ekologie znamenala jezdit do práce na kole místo MHD, třídit odpad a přispívat Greenpeace. Třídit odpad znamenalo papír, plast, sklo a zbytek. A co jde, tak koupit a ušetřit si co nejvíc práce...
Vysokou školu teď považuju za naprostou zbytečnost. Budoucí kariéru si představuju tak, že budu dělat cokoli z domu, abych se co nejvíc mohla věnovat dětem. Dům bych teď volila víc energeticky pasivnější, chtěla bych solární kolektory a geotermální vytápění a když už by se vrtalo tak hluboko, tak taky vlastní studnu. A možná kořenovou čističku odpadních vod, je to vlastně takové zahradní jezírko :)
Se skoro třemi dětmi se cestování autem nevyhnu, ale kam se dostaneme pěšky, jdeme pěšky (klidně i k rodičům do vedlejší vesnice). Když zrovna nevozíme miminko v kočárku, jezdíme na kole. A když jedeme do města a neplánujeme nákupy, užijou si kluci cestu vlakem a autobusem. Kromě papíru, plastů a skla třídíme i hliník, železo, oděvy, kompostovatelný odpad. Pořídila jsem si kompostér a pečivo vozím slepicím. A největší podíl pevného domovního odpadu - jednorázové plenky nahrazuji co nejvíc látkovými.
Mám štěstí, že mám manželovu podporu a cokoli si vymyslím, schválí a často se i zapojí (viz třídení odpadu). Když jsem se u prvního potomka rozhodla, že budu nosit miminko v šátku, jen pokrčil rameny, ale pomáhal mi s úvazy, když jsem je ještě neměla "v ruce" a když se do mě starší příbuzné pustily a rozčilovaly se, že "se nám tam to chuďato udusí", tak sám začal vysvětlovat a odkázal je do patřičných mezí. Když jsem u druhého dítěte řekla, že chci místo postýlky houpačku, bez řečí přivrtal nosný hák do zdi a vyzkoušel jeho pevnost vlastní vahou. Když jsem přišla s látkovými plenami, jen prohlásil, že to budu prát já a víc o takových věcech vím, takže to nechá na mě. A když se pak v mojí nepřítomnosti nad tím pozastavila jedna známá (resp. mě odsoudila, že si zbytečně přidávám práci), okamžitě se mě zastal, že látková plena je pro miminko rozhodně šetrnější než sice praktická, ale bůhví čím napuštěná papírová plenka. Jsem mu za tu podporu vděčná. Ať si vymyslím cokoli, nikdy neřekne ne, a i když navenek neprojeví žádný nadšený souhlas, pevně pak stojí za mnou.
A co jde, tak si vypěstuju, vytvořím, vyrobím, zavařím, upeču, uvařím nebo udělám nejradši doma sama a radši si s tím dám tu práci...
Možná si klepete na čelo, ale mně to vyhovuje. A přemýšlím, jak by se mi Biomanželka od Viewegha líbila, kdybych měla možnost ji dát přečíst svému náctiletému já.
A co jde, tak si vypěstuju, vytvořím, vyrobím, zavařím, upeču, uvařím nebo udělám nejradši doma sama a radši si s tím dám tu práci...
Možná si klepete na čelo, ale mně to vyhovuje. A přemýšlím, jak by se mi Biomanželka od Viewegha líbila, kdybych měla možnost ji dát přečíst svému náctiletému já.
Žádné komentáře:
Okomentovat