pondělí 26. října 2015

#273 Oheň v krbu

Na téma krb psala před rokem Tereza, ale začala nová topná sezóna, tak si dovolím svůj pohled a svoji radost.

Člověk potřebuje svoje malé denní rituály, někdy až obsese, které ho zakotvují v prostoru i čase a které uklidní. Ráno po probuzení, než se mi vylouhoval čaj, jsem obvykle sjížděl lajnu na twitteru. Ale našel jsem si užitečnější a zábavnější činnost (ne, na twitter jsem nezanevřel). V každém z nás je tak trochu pyroman (alkoholik...), záleží jen jak to máte pod kontrolou. Zkrátka, jedna z věcí s kterou začínáme den, je rozdělání v krbu. Pravda, odnášíte si z toho mnohdy i takový kouřový parfém. Ostatně uklidňující je celý zen kolem údržby jako je vynášení popela či leštění skla, ale i samotné štípání dříví, které, jak známo, hřeje dvakrát.

Oheň je pro člověka přitažlivý. Když někdy večer koukáme na nějaký seriál, možná víc zírám na plameny než na displej počítače.

pondělí 10. srpna 2015

#272 Syn, otec a jiní muži

Čím jste starší, tak nejsou vaši rodiče horší, jen víc vnímáte jejich chyby. Když vzpomínám na dětství, vybavím si, jak mě táta učil střílet ze vzduchovky a jezdit na motorce, bral mě s sebou na ryby, naučil nás bruslit a hrát hokej, mastit mariáš… Chtěl bych být alespoň tak dobrým otcem svých synů, jako byl a je on mně.
Na stavbě našeho domu pracovalo několik firem otec a syn(ové). Dělalo mi neskutečnou radost, kam to společně dotáhli. Ovšem když mluvíme o vztahu otce a syna, nemůžu nevzpomenout slova klasika: Jan Neruda - Otci
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.

A přec stála jakás síla
přékré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jakou žijou
dobří, ale chladní známí.

Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě zas jsme stáli.
Silně mě oslovila Kniha o mužství (Steve Biddulph), ze které jsem si bohužel neudělal přesnou poznámku, ale odnesl jsem si (nejen tuto) myšlenku: Jakkoliv dobrý otcem byste byli, je důležité chlapce dostat do společnosti jiných mužů. Mnohdy se mužství dokazuje rychlou jízdou nebo tím, kdo víc vypije. Kluci ovšem musí dostávat pozitivní vzory. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obklopen širokou rodinou. Jeden šikovný strýc, druhý vysokoškolsky vzdělaný, jiný zase sedlák. Pak to byli učitelé, jak vzácní mezi tolika ženami. Jeden matikář, co mě mimo jiné nasměroval k hodnotné literatuře. Druhý češtinář, s mnohaoborovým přesahem a s jasně formulovaným osobním názorem, který se snažil obhájit ve veřejné diskusi.
Tohle všechno se mi honilo hlavou pěkně dlouho. Nechtěl jsem tedy na čundr jet se svým synem sám, ale domluvil jsme se s @grasevina. Jsem rád, že se mi podařilo synovi zajistit tak dobrou společnost.
Díky všem zmiňovaný mužům, udělali jste mi ohromnou radost!

čtvrtek 30. července 2015

#271 Smartphone

Telefon chytřejší než jsem já vlastním už tři a půl roku. Dost jsem si na něj zvykla a i když mám pocit, že ho využívám maximálně, vím, že například moje obsese rukoupsaním mi zabraňuje spolupracovat se smartphonem víc. Nedávno jsem dostala k narozeninám také chytrý náramek, ale spojení s chytrým telefonem vyžadovalo aktualizaci softwaru telefonu. A jak už jsem zmiňovala, telefon je chytřejší než já, takže tyto kouzla s mým phonem provádí můj brácha, A teď se dostávám k jádru věci: kvůli tomu jsem dnes noc a kousek dne bez smartphonu, pouze se starým záložním dotykáčem.
A tak v průběhu dne zjišťuju, jak moc jsem vlastně na telefonu "závislá" (ty uvozovky jsou tam proto, že se nejedná o skutečnou závislost na smartphonu, ale spíš na spolupráci s ním). Ráno mě starý telefon vzbudit ještě zvládnul, ale udělal to tak, že prostě normálně zazvonil v daný čas, žádné měření hladiny spánku nejvhodnější ke vzbuzení, žádná captcha, která zabrání v polospánku típnout. Když nikam nespěchám, obvykle si po vzbuzení a ranních rituálech zkontroluju notifikace ze sociálních sítí. Tak dneska nic. O chvíli později mi zase chyběla aplikace k intervalovému cvičení. I to by se možná v časovači starého LeFleuru nastavit dalo, ale obávám se, že jen to nastavování by trvalo déle, jak samotné cvičení. Vzápětí jsem postrádala smartphone kvůli teplotě. Ano, zvládnu otevřít dveře a zjistit, jak venku je (docela kosa), ale já chtěla vědět, jak má být v průběhu celého dne, abych podle toho mohla obléct sebe i miminko. Neuplynulo ani pět minut a už jsem automaticky sahala po telefonu, abych se podívala na aplikaci oblíbené kavárny a zjistila, na kterém KofiTrucku má směnu naše Radka. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem jí napsat. Přes Hangout. Který na hloupoučkém telefonu nepremává.
Venku jsem si chtěla na internetu zkontrolovat úřední hodiny a telefon na moje "Ok, Google" nereagoval. Do vyhledávacího pole jsem musela celý dlouhý název zadat ručně (a to můžete namítnout, že mám štěstí, že LeFleur má vůbec internet). Vyhledávání bylo tak zdlouhavé, že jsem radši zavolala manželovi, ať se na to podívá v práci na počítači. Jo, tohle ten telefon umí. Telefonovat. Pašák :)
S kafíčkem jsem na chvilku sedla do parku a už jsem šátrala po telefonu, abych mohla vyfotit svou kostkovanou sukýnku a poslat na Twitter aktuální příspěvek do #52sukní. No... vyfotit můžu (to taky umí).
(A teď jsem sem chtěla napsat, jaký super aplikace ještě ve smartphonu mám a který mě usnadňují život/pomáhají/baví mě a udělala jsem co? Sáhla jsem po telefonu, abych na některou nezapomněla.) Takže z hlayy: phonebanking, TudyNe (dopravní situace), Pubtran (veřejná doprava), čtečka knih, mapy, překladač, sporttracker, ...
A od zítřka bude ve se spolupráci s MiBandem ještě chytřejší ;)

čtvrtek 23. července 2015

#270 Inspirace

Ten několikatýdenní výpadek na 1000 radostí byl způsoben nedostatkem času a hlavně zoufalým nedostatkem inspirace. Upřímně, ten čas bych většinou ještě nějak vykouzlila, ale s chybějící inspirací a chutí psát nenadělám nic. A než bych ze sebe vypotila horko těžko nějaký nic moc příspěvek, tak radši nenapíšu nic a třeba mě do příště něco osvítí. No neosvítilo. Ani do dalšího příště, ani do toho příště ještě po tom.
A pak tak najednou sedím v parku na lavičce, listuju časopisem a vychutnávám si kávu (možná jste o tom četli už v několika minulých příspěvcích - nerada bych, abyste si mysleli, že tam sedávám každý den, s kafem a časopisem; je řeč stále a pořád o tom jednom jediném posezení v parku:) Takže si tak sedím v parku na lavičce, listuju, kafuju a najednou se přistihnu, že nelistuju ani nekafuju, ale jenom sedím, mám zavřené oči, poslouchám, odpočívám, vyhřívám se a najednou mi prolétne hlavou, že je mi tak hezky, že bych to ráda zachytila mezi věci, které mně dělají radost. A jak se ten nápad v hlavě usadil, už se na něj nabalovaly další vjemy, nálady a nápady, slova už se seřazovala za sebe. Než jsem to stačila nějak vstřebat, najednou mě napadlo další téma hodné zpracování. S tou jednou jedinou vločkou se strhla celá lavina inspirace (pěkný letní příměr, co?) a mě během toho krátkého okamžiku napadlo sedm (!) různých příspěvků. A po ruce nebyl ani kousek papíru, ani tužka, ba ani telefon, kam bych si mohla zaznamenat aspoň heslovitě svoje nápady, než je zapomenu (a já bych je zapomněla).
Chvilka váhání, pak jsem překonala ostych a vrátila jsem se k trafice, ze které jsem si chvíli před tím odnesla latté a Pravý Domácí. Požádala jsem paní trafikantku, která mě už zná a rovnou můj časopis hledá, o propisku a kousek papíru. Smála se, ale bez řečí půjčila. A tak všech sedm příspěvků bylo zachráněno a vy je můžete číst. A já z té tisícovky zase ukrajuju sedm dalších dílků, které mi dělají radost.
A ještě něco - mnohem líp se s tou inspirací píše, fakt :)

čtvrtek 16. července 2015

#269 Sbírka bloků a soukromé papírnictví

Mám velikou zálibu v papírnických obchodech, ve všech možných blocích, diářích, kalendářích, sešitkách, plnících perech, gelových propiskách, pastelkách a neméně v různých výtvarných potřebách. Současně mám rozepsaných několik diářů a záznamníků, jeden poznámkový blok nosím v kabelce, další mám v nočním stolku, jeden v psacím stole a další v komodě s kosmetikou. Dneska jsem zjistila, že si nejspíš jeden notýsek s propiskou budu muset pořídit i do kabely na kočárku, protože jak jsem se na chvilku usadila se spícím miminkem v parku, napadlo mě najednou tolik nápadů na 1000 radostí, které nebylo kam zapsat. Jindy sebou mívám aspoň telefon, kam bych si případně do Google Keepu mohla něco poznamenat, jenže tentokrát i ten zůstal doma na nabíječce. (vyřešil to kousek papíru a propiska zapůjčené v trafice).
Já prostě potřebuju mít všechno napsané a to nejlépe ručně. Je to všechno pak mnohem přehlednější, jasnější a líp se podle toho řídím. A nezáleží na tom, jestli je to nákupní seznam, to-do list na každý den, rozvrh cvičení nebo v kalendáři zapsané schůzky, kroužky nebo aktivity. Co je psáno, to je dáno. A není zapomenuto, bych dodala já. A co se týče elektronických poznámek versus ručně psané - jsem v tomto staromilec a konzerva a ráda píšu rukou :)
Nemluvě o tom, že doma máme dvě sady pastelek: dětí a moje (ty jsem dostala od spolužačky na střední a hýčkám si je). Mám i svoje vlastní mandala-omalovánky a když mám pocit, že mám v hlavě guláš a potřebuju chvilinku vydechnout, uvařím si kafe, vytáhnu omalovánky a pastelky a hraju si.
Žádné papírnictví si přede mnou nemůže být jisté!

čtvrtek 9. července 2015

#268 Nomen omen

Mám v dlouhodobém plánu přečíst si knížku Camily Karolinss Jméno je váš osud. Tak nevím, jestli bych tenhle příspěvek neměla napsat až po tom, co si ji přečtu. Jenže to bude kdoví kdy a já to mám v hlavě teď...
Kdyby byli mí dva synové holčičky měli by každý jiné jméno, jiné než má dnes má maličká dcerka (což dá rozum, ale myslím tím, že není jedno dívčí jméno, které si přeju od prvního dítěte a které konečně dostala ta Nejmladší). Při každém těhotenství jsem nevěděla, jestli budu mít chlapečka nebo děvčátko, ale pokaždé jsem měla v užším výběru jiná jména. V posledních dvou případech jsem si dokonce vybírala to pravé jméno až po narození miminka z vytipovaných dvou, tří. A myslím si, že jsme dobře vybrali. Každému našemu dítěti jeho jméno pasuje a nelituju toho, že jsme nevybrali jiné.
Moje Nejmladší je stejně stará jako kamarádčiny holčičky a moc se mi líbí příběh, jak dvojčátka ke svým jménům přišla. Hned ve chvíli, kdy se Veronika dozvěděla že čeká holčičky, věděla, že jedna z nich bude Stelinka. To druhé jméno dlouho vybírala a vybrat nemohla. Až se jednou ráno probudila, pohladila bříško a řekla: "Dobré ráno, Světlanko." a jméno Světlušce už zůstalo. Navíc jméno Stela vychází z latinského Stella - hvězda. K tomu Světlana prostě pasuje, dvě malé bohyně světla :) Taky se mi moc líbí, že kamarádka nechtěla, aby se první narozená jmenovala tak a druhá narozená jinak. Obě dostaly své jméno ještě před narozením, takže ta vpravo dostala jméno takové, jakým ji oslovovala už před narozením a stejně tak ta vlevo.
Říká se, že jméno předurčuje náš osud a naši budoucí cestu. Nevím, jestli je to pravda, ale vím, že se jménem se dá bojovat celý život a že jsou lidé, kterým se jejich jméno natolik nelíbí, že se ho v dospělosti rozhodli změnit.
Á propos - nomen omen: Cestovní kancelář Zabloudil, Nožířství J. Tupý, odborník na hubnutí MUDr. Petr Tláskal, ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička, miss ČR Alena Šeredová, pražské zahradnictví Krtek a Motyčka, hematoložka MUDr. Drakulová a spousta dalších :)
P.S. Děkuji svým rodičům za to, že mi na den přesně před třiceti lety dali jméno Tereza. Já s ním nikdy nebojovala a vždy se mi líbilo. Vybrali dobře.

čtvrtek 2. července 2015

#267 Day off

Za posledních pár týdnů jsem několikrát slyšela rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Nenapadlo mě nad tím moc přemýšlet, prostě se to tak říká. Až se mě, jako matky tří dětí, zeptala známá s jednou holčičkou, jestli si myslím, že je to pravda. Tehdy jsem jí odpověděla, že dost závisí na povaze těch dětí, takže někdy může být jedno uplakané, stále nemocné nebo neposedné dítě mnohem náročnější než tři ušlápnuté putičky.
Občas nad tím přemýšlím. Rozhodně si nemyslím, že by práce kolem jednoho prcka byla zanedbatelná oproti více dětem. Ale na druhou stranu je podstatný rozdíl mezi tím mít jednoho potomka a mít je dva. Ovšem taky se říká, že mezi dvěma a třema dětma už takový rozdíl není a to si teda nemyslím :)
Mí dva starší občas chodí k babičce "na prázdninky" - to znamená, že u ní jednu až dvě noci spinkají (delší dobu tam tráví jen když jsem si válela šunky v nemocnici). Tak jako včera. Domluvili se s babičkou na přespání. Rychle jsem toho využila a naplánovala jsem si spoustu práce, kterou chci zvládnout zatímco bude čtyřměsíční Nejmladší spinkat. Ani nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem seděla u nás v parčíku na lavičce, opalovala se, prolistovávala nové číslo oblíbeného časopisu, popíjela kafe a uculovala se. Furt. Každou chvilku jsem se přistihla, že sedím s rozevřeným periodikem na klíně, ale mám zavřené oči a usmívám se. A užívám si, že je můžu nechat zavřené jak dlouho budu chtít, protože nemusím kontrolovat, jestli někdo nedupe v záhonku, nešplhá na kašnu ani na studnu nebo neběhá moc blízko u silnice.
Rozhodla jsem se svůj "day off" užít se vším všudy - nevšímat si své pedantské potřeby všechno srovnávat a upravovat, nedělat práci, kterou dělat musím, ale jen tu, do které se mi chce, sníst si oběd u knížky, kterou mám už od ledna rozečtenou, roztáhnout sobě a Nejmladší na zahradě deku a válet se a hrát si, dopsat všechny nápady na 1000 radostí, co mám v hlavě. Mnohem lepší plán než třídit maličké oblečení třem neustále rostoucím dětičkám.
Nedávno mi bylo řečeno, že jsem "postižená pocitem, že musím pořád něco dělat". Možná je to pravda, ale zcela jistě je pravda, že nerada přiznávám, že sem tam potřebuju vysadit. Že se stydím za to, že si chci odpočinout a že mám výčitky, když občas nic nedělám.
A dnes... Úplně jsem se opájela pocitem, že jediné, co musím, je nakrmit a přebalit miminko a jinak nemusím nic. Že mám spoustu času (ve skutečnosti nemám, práce stojí, ale na druhou stranu: ani neuteče:) Kochala jsem se sluníčkem, rozhlížela jsem se, četla jsem si, usmívala jsem se. Asi dvě hodiny. A ten pocit volna mi dobil baterky na další fungování. Takže ačkoli si nemyslím, že je rčení "Jedno dítě, žádné dítě" úplně pravdivé, dneska jsem se cítila, jako by bylo.

úterý 30. června 2015

#266 Musíme si pomáhat

Jsme tři bratři a jsem za to rád. Hlavně za to, že jsem tři. Myslím, že i díky tomu máme za sebou spokojené dětství (ale i pošťuchování pochopitelně patřilo k věci). Máma pochází z deseti sourozenců, takže jsme vždy byli obklopeni širokou rodinou. Bratrance a sestřenice bych sotva dopočítal a jejich děti už vůbec ne (což mi připomíná, že bych měl pohnout s rodokmenem). Někde jsem četl, že Řekové zvládají (zvládali) ekonomickou krizi díky své rodině, že kdyby se něco podobného stalo v jiné evropské zemi, mohli by její obyvatelé narazit tvrději. Ovšem nejde jen o krizové momenty. Mně už bylo pomoženo, takže již s radostí vyrážím pomáhat se stavbou domu bráchovi. Prostě jak jednou čuchnete k maltě, tak už vám není pomoci. Pochopitelně se nezapomeňte v rodině poohlédnout po panu Lorencovi.


pátek 29. května 2015

#265 Staří přátelé

Zrovna, když se spřátelíte s rodinou bývalého kolegy, který se na vás po odchodu z firmy nevykašlal, ale pravidelně vás vytáhl na pivo, – a zjistíte tak, jakou má prima ženu a milé děti, což potvrdí i vaše žena a vaše děti – zvedne onen kamarád kotvy a s celou rodinou zmizí za mořem.

Už jsem se naučil, že musím lidi ve svém životě nechat přicházet a odcházet podle jejich vlastní vůle. Bolelo to vždycky, zkouším to překovávat, dávat jim volnost s vděčností za prožité okamžiky. Někdy sotva víte, jestli bylo dobře jen vám s nimi, nebo i jim s vámi. Slušnost některých přitažlivých lidí nezná mezí a podstatu vztahu někdy odhalí opravu až vzdálenost.

Je pravda, že někoho při loučení stisknu v náručí silněji a déle, než by bylo vhodné. Možná tím i něco pokazím, možná druhé uvádím do rozpaků. Vem to nešť, jsem v tom už léta konzistentní. Pokud chcete, víte, na čem se mnou jste. Mám paměť jako slon. Umím nezapomínat. A píšu dopisy. Ručně. Inkoustem. Na papír. Do obálky. Chcete-li.

Jenže je tu i druhá strana mince. Ti, kteří se vrátí. Ti, kteří nezapomínají. Ti, kteří mi na dopis odpovědí. Třeba po půl roce. Nebo po roce, nevadí. Ti, kteří mi po dvou třech letech zavolají, jestli bych zase, jako za starých časů, nezašel pod květnové kaštany na pivo. Nemuseli by a já bych jim to prominul. Nic mi nedluží, ani já jim. A přesto se ozvou. Díky Bohu za ně!


pondělí 18. května 2015

#264 Když není problém

Člověk si tak snadno zvykne, že některé věci jsou problém. Že nejsou samozřejmé. Že je lepší být opatrný. Že to už lepší nebude... Jsem po dědečkovi skeptik; ne pesimista, ale opatrný. A umím se smiřovat s komplexností světa. O to víc mě denně těší, když některé zádrhele (výjimečně) nejsou. Zmizí, nebo se vůbec neobjeví.

Photo by edouardv66 via Flickr

Když není obsazeno v jediné kabince jediného záchodu, který na patře sdílíme s 50 dalšími kolegy.
(Popravdě řečeno, právě tohle mě inspirovalo k napsání dnešní Radosti.)

Když mi z pusy zmizí afta.
Když i odpoledne platí, že jsem se ráno dobře oblékl.
Když se děti nechají uložit bez protestů.
Když pro jednou není na toaletním papíru spousta krve.
Když zaberou antibiotika.
Když se mi ráno chce vstát.
Když děti ráno spí déle než do 6.
Když si včas vzpomenu a nezapomenu ve vlaku čepici.
Když mě žena doma vítá vesele a ne vyčerpaně.
Když si v hospodě řeknu o kohoutkovou vodu a dostanu ji s úsměvem.
Když mi v pekařství vyhoví a dají mi pečivo do mého vlastního sáčku.
Když vidím, jak policista někomu s úsměvem pomáhá.
Když zavolám hádavému kolegovi a on mi vyhoví.
Když ze mě tradičně mrzutý vedoucí v profi velkoobchodu neudělá blbce.
Když mám čas i se v klidu nasnídat, i řádně naobědvat.
Když někdo z rodiny se zájmem poslouchá, co děláme na TEDxu.
Když přijde papír z finančního úřadu nebo ze sociálky s tím, že jim nic nedlužím.
Když na úřadě řeknou, že nemusím osobně, oni to pošlou.
Když státní zaměstnanec bystře komunikuje e-mailem.
Když vlak nemá zpoždění.
Když sednu po dlouhé době do auta a je stále dost nafty v nádrži.
Když platba faktury dorazí nejpozději tři dny po termínu splatnosti.
Když přemluvíme někoho k vystoupení na TEDx a on se dobře připraví.
Když reklamace zboží proběhne hladce a rychle.
Když se ve volené skupině objeví dost schopných žen.
Když se vracím od babičky a není mi šoufl z přejedení.
Když dostanu žihadlo a nenaskočí alergická reakce.
Když napíšu upřímný dopis a nejen, že nevznikne nedorozumění, ale přijde odpověď.

Když je v ročním vyýčtování energií přeplatek a ne nedoplatek. (To se mi žel ještě nestalo.)

čtvrtek 7. května 2015

#263 Stroje pomocníci

V dnešní době je moderní nebýt moderní a místo přístrojových zpracování si kdeco dělat ručně a místo v obchodě kupovaných potravin si pěstovat, chovat a vyrábět domácí. Což je samozřejmě fajn a já sama to tak dělám. Dnes ale nebudu moderní, protože budu chválit výdobytky moderní doby :)
Na začátku stály dvě odlišné události, které nakonec společně daly základ dnešnímu příspěvku. Tou první bylo pořízení myčky. Můj muž se na nátlak spousty našich přátel po zralé úvaze rozhodl koupit domů myčku na nádobí (ačkoli by se mohlo zdát, že to bylo na nátlak můj, není to tak; já jsem se o ní jen před necelým rokem zmínila a když byla zavrhnuta, víckrát jsem o ní doma nemluvila; ovšem téměř každý, kdo se k nám přišel podívat na malé miminko, hned prohlásil: "To už abyste si pořídili tu myčku, když je vás pět."). Druhou událostí byla dnešní stávka automatické pračky. Uprostřed pracího procesu si usmyslela, že potřebuje vyčistit filtr a prádlo prostě nedoprala (resp. doprala, ale nevypustila vodu a odmítla ždímat). Závada to není žádná fatální, stačí pouze ručně vypustit vodu a propláchnout filtr, ale všechno oblečení bylo potřeba vyždímat ručně. A to navíc ne žádná tričínka a ponožtičky, ale osušky, mikiny, montérky, blůzy.
A tak mě při kroucení jedné nohavice montérek napadlo, že už si snad ani neuvědomujeme, jak moc nám spotřebiče pomáhají v každodenním životě. Jsou to hodiny a hodiny práce, které nám domácí přístroje ušetří. Spousta dřiny, které jsme díky nim ušetřeni. V neposlední době je to také pomoc finanční, protože dnešní spotřebiče jsou ekonomické, aby spotřebovali co nejméně energie a zdrojů. Jsem ráda za každého domácího pomocníka, který mi ulehčí práci a šetří můj čas, takže se pak můžu věnovat dětem, můžu jít s nimi ven, můžu si číst nebo napsat příspěvek pro 1000 radostí.

úterý 5. května 2015

#262 Škrtání

"Z pěti věcí tři škrtnout", říkávala prý moje prababička. A měla recht. A ještě dobře, že to říkala zrovna ona, v našem rodě se s tímhle principem pere každá generace znovu a znovu. I se to musím opakovaně učit.
Sedím v práci vedle jednoho moc šikovného kolegy. Má poměrně široký záběr, v tom je mi trochu podobný. Ondra hrál na pozoun, zpívá, jezdí na kole, zajímá se o auta. A donedávna skvěle fotil. Proto mě trochu zarazilo, že nedávno zveřejnil inzerát, že prodá svoje fotografické vybavení. Ne že by si řekl: "no, budu se teď věnovat něčemu jinému a za čas uvidíme". On to focení nejen pověsil na hřebík, ale zvenku, a ještě za sebou zavřel dveře. Vyzkoušel si to, naučil se v oboru leccos podstatného – a šel od toho. Nedávno taky prodal své skvěle vyladěné kolo. Chodí cvičit, venčí psa a rozhodně se nezdá, že by trpěl nedostatkem pohybu. Tenhle přístup se mi moc líbí. Mnoho z věcí, které si pořizuju, jsou jenom zhmotněním "snu o jiné realitě". Nářadí, běžecké boty, trekové vybavení, software, oblečení, knihy, časopisy, hudební nástroje – pokud ale nemám vytrvalost a čas se v těch činnostech zdokonalit, zůstane každý předmět jen stínem svého snu. Proč si to raději nepřiznat předem?

Co se nejvíc musím učit škrtat, jsou právě ty ambice. Strašně rád se učím nové věci a nechci je opouštět dřívě, než je alespoň trochu ovládnu... ale život je krátký. Některé činnosti mi jdou hladce, některé vyžadují úsilí. Všechny potřebují čas. A když si priority srovnávám nejen já sám, ale mluví mi do toho i rodina, musí se někde škrtat. Ono se snadno řekne: follow your dreams. To byste jich ale nesměli mít jako já v průměru sedm nových do týdne. Je toho tolik, čím bych chtěl být, co bych chtěl umět...

Tak mě potěšilo, když velký učitel a mistr staromódních truhlářů Chris Schwarz na blogu Lost Art Press přiznal, že taky musí škrtat.
Some of you have noted that I am canceling classes this year. The reason is that I need to stay home to help take care of some important family members, and this trend could continue for a few years.

Už se mi stalo, že jsem takové vlastní "vypouštění" ve prospěch rodiny někde zmínil, a dostalo se mi od kamarádů tichého, ale důrazného uznání. Kdo ví, možná si leckdo z nás z dětství pamatuje chvíli, kdy toužil po tom, aby dospělí škrtli něco ze svých světoborných plánů a chvíli prostě byli s ním. Zejména my chlapi, kdybychom si tak občas místo zachraňování světa prostě jen sedli s někým, kdo o naši přítomnost moc stojí...

Tak se s tím zkusím míň chlubit a víc realizovat. Když se to povede, je to radost. A bokem prověříte kamarády, jestli vás rovnou neodepíšou :-).

Banksyho komentář (foto andrewjsan, Flickr)

čtvrtek 30. dubna 2015

#261 Smysly

Jednou jsem přemýšlela, jaký smysl bych zvolila, kdybych se měla jednoho vzdát. Ne, že bych to plánovala, ale občas se mi hlavou honí takovéhle hlouposti.
Rozhodně jsem věděla, že nechci přijít o zrak, abych viděla své děti vyrůstat. Miluju jejich krásné tvářičky a moc by mi chybělo, kdybych se nemohla dívat na jejich ranní výraz vyoraných myšek, na jejich úsměv, na jejich vývoj, na výtvory, které vyrábí. Nemohla bych se jim podívat do jejich modrých očiček a najít v nich odpověď na smysl života. Kdybych oslepla, neviděla bych tvář milovaného muže, lidi, které mám ráda, písmenka ve zbožňovaných knížkách, rozkvetlou přírodu, podzimně vybarvené stromy ani všechny krásné věci, které mě obklopují.
Nechtěla bych ani přijít o sluch, abych slyšela své děti mluvit, zpívat, hádat se, smát se. Chci poslouchat melodii jejich hlasů, tón řeči a hezká slůvka, která mi říkají ti, co umí mluvit, a jsem zvědavá na hlas těch, co mluvit ještě neumí. Chci slyšet, když mi můj muž říká, že mě miluje, když mi vypráví, jaký měl den, když se zlobí, že jsem mu zapomněla vyžehlit košili na nějakou důležitou pracovní schůzku. Chci poslouchat hluk, který vyrobí patnáct dětí a šest dospělých v jedné místnosti. Slyšet, o čem si kamarádky povídají, vyslechnout je. Poslouchat hudbu, kterou si pouštím k práci (když nejsou doma děti), zpěv ptáků, šum listí ve větru, cirkulárku od sousedů. Chci slyšet, když mě moje děti volají nebo když pláčou.
Nevzdala bych se ani hmatu, abych mohla pohladit své dva chlapečky a maličké děvčátko, políbit a abych cítila jejich dotyky a pusinky. Nechci přijít o bezpečí, které cítím z mužova objetí. O příjemný pocit při zabalení do peřiny, oblečení oblíbených šatů, v teplé sprše po náročném dni. Chtěla bych si s dětmi malovat, vyrábět, plést dcerušce copánky.
Nejspíš bych postrádala i vůni, protože bych nemohla zabořit nos vlásků mých andílků a nasát jejich dětskou vůni, nemohla bych ani přivonět ke kytičkám, co mi dávají. Necítila bych, když mi můj Starší dává očichat, že se navoněl před nějakou speciální příležitostí. Necítila bych parfém v mužově objetí, jeho vůni, když si lehnu na jeho polštář. Necítila bych své oblíbené květiny, jídlo. Navíc vůně je polovina chuti.
Chuť by mi také chyběla, jsem "všežravec". Nemohla bych bez ní vychutnat oblíbenou kávu, sladký dezert, oblíbené jídlo, chutnou novinku. Chtěla bych ochutnat a upřímně pochválit pokrm, který připraví jiní.
Nechci se vzdát žádného smyslu. Ale kdybych o jeden měla přijít, nejsnadnější by to asi pro mě bylo bez chuti. Co vy? Čím vám jaký smysl dělá radost? Otevřete oči a pořádně se rozhlédněte, po všech věcech, které vás obklopují. Nejsou krásné? Zaposlouchejte se do zvuků, které kolem vás plynou. Nadechněte se nosem. Co cítíte? Přejeďte dlaní přes něco, co máte po ruce, nebo sobě po vlasech, po tváři. Napijte se vody. Jak chutná?

pondělí 27. dubna 2015

#260 Jiné květy

Jistě víte, jaké květy má lípa. Znáte jejich omamnou vůni a hukot včel v její koruně. Možná se stejně jako moje maminka těšíte zjara na záplavu zářivě zelených květů na javorech, které předběhnou listy o pár dnů a dokáží rozsvítit celé údolí. Třeba už jste letos někoho políbili pod rozkvetu jabloní, hlohem či meruňkou. A nebo, pokud jste byli venku sami, nedalo vám to a ulomili jste větvičku šeříku a donesli ji tomu, koho máte nejradši.

Kvetoucí stromy jsou vděčným námětem pro básně i obrazy. Bílá, růžová a mnohé jejich odstíny jsou symbolem mladosti, obnovy, energie, čistoty. Určitě se na vás žádná dívka nebude zlobit, přirovnáte-li ji k mladé jabloňce zjara. Je to vlastně banální. Ale pak mě napadla zajímavá otázka: 

Jak kvete dub?

Jsem pomalý, na kůře trochu hořký, ale leccos vydržím a dlouhodobě je na mne spolehnutí. Mám čím dál radši tvrdé dřevo našich listnatých stromů: dubu, buku, jilmu, jasanu a habru (ten má nejtvrdší). Jabloň, třešeň a meruňka – ta sladká děvčátka se se svou krásou nijak netají. Jak ale kvetou tihle mládenci?

Až vloni na jaře, při procházkách kolem Labe, jsem to objevil. Květy dubu jsou nádherné. Maličké, nenápadné, ale bohaté, složité. Vyrážejí mnohem, mnohem dříve, než se kraj začne odívat do zelené a bílé. Skoro si jich nevšimnete proti černé kůře. Ale jsou tam. Každý rok jako jedny z prvních zakládají naději pro příští generace.

Jasan ve Vysočanech

čtvrtek 23. dubna 2015

#259 Dětská hřiště

Klučíkům je občas na zahradě dlouhá chvíle a naše domácí atrakce se jim omrzí. Pak vyrazíme na dětské hřiště, kde jsou velké skluzavky, houpačky, horostěna, síť, prolézačky a vůbec super věci, které doma nemáme. Navíc je tam spousta dalších dětí a je to děsně fajn, protože musím být mnohem víc ve střehu než v zahradním teritoriu ;)
Ale vážně: i já mám dětská hřišťátka ráda. Jako malí jsme měli kousek od našeho domu u zdravotního střediska (teprve teď v dospělosti doceňuji to geniální umístění) malé dětské hřiště, které celé vyráběl dědeček několika dětí. Pan Sobotka. Neuvěřitelně šikovný a vitální pán (dodnes žije a věnuje se aktivně cyklistice). Je velmi nadaný pro práci s kovem a kromě historického brnění a repliky zbraní si vyrobil například velociped a nám, dětem z ulice, kolotoč, hrazdu, dvě závěsné houpačky a jednu houpačku - váhu.
Na to, že se naše obec honosí titulem město (a to honosí doslova), s dětskými hřišti je to tu docela bída. Tři malé plácky se skluzavkou, která je aktuálně zavřená, houpačkou závěsnou, dvěma houpačkama na pružině a šlus. Mnohem radši jezdíme občas na hřiště v sousedních vesnicích. Máme vyhlédnutá čtyři volnočasová místa, kde je dostatek zajímavých atrakcí nejen pro dvouleté mrně, ale i pro pětiletého kluka. A to i prvky, vyžadující pohybovou aktivitu, sílu a zručnost. Mám ráda, když je dětské hřiště propracované a může nabídnout příjemné strávení času nejen nejmladším dětem, ale i těm odrostlejším. A někdy i dospělým. Mám ráda, když je hřiště opravdu hřištěm, ne jen skluzavkou s houpačkou, které má už dnes kdekdo doma. Mám ráda, když si někdo dá práci a postaví dětem opravdu velké a pěkné hřiště, na kterém klidně stráví hodiny, aniž by se jim pár zvířátek na péru brzo omrzelo.

čtvrtek 9. dubna 2015

#258 Vůně

Nádech, výdech. Nasát nosem. Vůně. 
Dnes je po několika hodně ošklivých a studených dnech zase teplý jarní den. Sluníčko hřeje, mouchy, včely, berušky a motýli poletují z květu na květ, slabý vítr jen jemně čechrá okvětní lístky. A vzduch voní. Jarem a tisíci vůněmi květin. Jaro se šíří ovzduším a napadá všechny smysly. A mně je dobře. Co dobře, krásně. Nechce se nám z procházky domů.
Ale je poledne a hlad je hlad. Přicházíme do kuchyně, kde se v troubě peče a na sporáku vaří oběd. Celý dům voní silným vývarem a po kontrolním otevření trouby taky pečínkou. Jsme jak Pavlovovi psi a vůně nám dráždí prázdný žaludek. Je čas oběda.
Chystáme se do výtvarky a na návštěvu. Beru svůj oblíbený parfém a za chvíli jsem v oblaku voňavého aerosolu (ach, ta romantika:). Nadšeně nasaju směs černé maliny, jasmínu a santalového dřeva. Miluju tuhle vůni! Starší dostal k pátým narozeninám svou vlastní dětskou voňavku, aby nebral tu tatínkovu. Je se Spidermanem a vybírala jsem ji já, aby mi voněla. Může se s ní navonět jen při zvláštních příležitostech, takže si ji dnes důležitě bere a stříká na hrudníček. Už od mala má zvyk, že vždycky, když použije parfém, chodí mi dávat čichnout. Pošimrám ho nosem a čichám. Voní krásně. 
Mužův parfém taky vybírám já. Zbožňuju pánské vůně a voní mi téměř všechny. Ta, co má teď, je směsí pepře, bergamotu, čerstvého mechu a zlaté ambry (jo, vím, že je to výměšek vorvaně:). Je cítit tak dlouho, že i když dávám trička z koše do pračky, stačí zabořit nos... Ale můj muž mi voní i bez parfému. Když přijde po celém dni práce v podkroví nebo na zahradě, objímám ho a s úsměvem se nadechuju jeho vůně. Nechce se moc nechat:) A když není přes noc doma, beru si na spaní jeho polštář, abych z něj aspoň cítila jeho vůni.
Mám strašně ráda vůně květin. Ze všeho nejvíc mi voní fialka a šeřík. Vydržela bych klidně celý den sedět s nosem vraženým mezi fialky nebo šeříky a jen nasávat jejich nádhernou vůni.
Včera jsem vyzkoušela nové mýdlo na vlasy (Hedvábné vlasy a myslím, že s nimi budu už napořád nevěrná svým dosud oblíbeným Kašmírovým vlasům) a tak nádherně mi navonělo vlasy, že jsem celý večer pohazovala hlavou, abych jejich vůni rozvířila. Mimo jiné provonělo celou koupelnu, takže jsem při čištění zubů ňufala.
Jakákoli příjemná vůně dělá hned den radostnější. 

čtvrtek 2. dubna 2015

#257 Zeleně

Dnes je Zelený čtvrtek. Nevím, jestli je to nějaká tradice, zvyk nebo jen můj rozmar, ale zelený čtvrtek a zelené jídlo a zelené pivo mě navedli k tomu, že ladím celý den do zelena. Ke snídani bylo "greensmoothie", tedy v podstatě koktejl z přebývajícího ovoce a zeleniny - hrušky, kivi, banány, avokádo, špenátové listy, ovesné vločky a agávový sirup. K obědu hráškový krém, který milují kluci, a špenát, který miluju já (ano, chudák můj muž nemiluje ani jedno z toho :). Máme zelená trička, já navíc i kalhoty. Zelený pivo nepijem, ale máme světle zelenou okurkovou limonádu. Našla jsem si zelené náušnice.
Je to jen taková hloupost, ale mě baví, sladit se spoustou dalších lidí na stejnou vlnu. Nosit v listopadu knír na podporu Movemberu, hodit si 25. května ručník přes ramen, mít něco zeleného nejen na Zelený čtvrtek, ale i na svátek svatého Patrika, zhasnout během Hodiny Země. Ráda vybočuji z davu a cpu se proti proudu. Ale občas je fajn být medúza a nechat se volně unášet, být součástí stáda.

středa 1. dubna 2015

#256 Sytost

Vyrazíte po dvou měsících s kamarády na pivo. A ejhle, proti Vám i vedle vás tři krásné ženy. Příležitost jako dělaná pro nějaké to machrování, vyprávění historek. Místo toho se však zeptáte té tiché krásky proti vám (jediné z nich neznámé), co vlastně dělá. Začne povídat o práci pro kosmetickou firmu, ostatní dvě se toho chytí, a hovor už pak plyne dál bez vás a točí se především kolem kartáčů na vlasy. Všechny tři mají krásné dlouhé vlasy… A vy mlčíte, díváte se, upíjíte z půllitru, a je vám dobře. Mlčíte?

Později čekáte na tramvaj, a ona se přidá, zjevně se zvedla chvíli po vás. Po pár slovech během těch několika zastávek vás napadne, že by bylo moc hezké zjistit, kde bydlí, doprovodit ji domů. Být galantní. Otestovat sám sebe, jestli dokážete místo vodopádu slov mlčet, poslouchat, ptát se, namotivovat ji, aby povídala. Velká výzva po půlhodině známosti? Má tak krásné oči!

Vzápětí vám dojde, že vás doma čeká žena a tři děti (už sice všichni spí, ale i tak). Rozloučíte se, jste vděčni za to, že jste vypili jedno pivo v milé společnosti, a vydáte se stihnout vlak.

Jednu báječnou věc přináši stárnutí: některých věcí se časem konečně nasytíte. Naučíte se, že dlouhodobé následky mají větší váhu než momentální užitek. Nelapáte po každé příležitosti a nesnažíte se využít ji na maximum. Dokážete vážit.

A to nemluvím jen o krásných dámách. Ta úlevná sytost se týká i jiných věcí: masa, alkoholu, slov. Dobrot. Ambicí. Některé věci mám sice náramně rád, ale už jsem jich měl v životě tolik, že vím, jakou (malou, velkou, chvilkovou, trvalou) radost přináší. Dá se s tím pracovat, když se například vzdáte svého podílu oblíbeného jídla ve prospěch dětí. Nebo svého podílu pozornosti ve prospěch toho druhého.

Přiznám se, že je stále něco, čeho se nasytit nedokážu – i když by se mohlo zdát, že jsem za celý život už měl dost a dost. Povídání s chytrým blízkým člověkem o něčem, čemu já, on nebo oba dva trochu rozumíme (nebo nás to oba dva srovnatelně zajímá). O fotografii, překládání, typografii, muzice, dobrovolnictví, charitě, dřevu, snech, zranitelnosti, otcích, knihách, smrti, psaní, lukostřelbě, ženách, whisky, vandrování, ohni, nožích.

Přiznávám se tedy, že mám stále nějaké nenasytné stránky. Třeba se to časem zlepší. A mimochodem, opovažte se přede mne postavit mísu nevyloupaných nesolených buráků!

Foto (c) Hellish

čtvrtek 26. března 2015

#255 Pravý domácí časopis

Nejspíš si teď říkáte "Ale o něčem takovém už přece psala, nějakou ódu na všechno domácí si vybavuju" (teda pokud 1000 radostí čtete aspoň trochu pravidelně). Ano, oslavný epos na domácí zdroje tady už byl, tak o čem je řeč?
Na podzim jsem byla s dětmi, mými kamarádkami a jejich dětmi na naší tradiční dovolené. Jedna z kamarádek přivezla na ukázku pár výtisků různých časopisů. Na první pohled mě zaujal jeden s naprosto odlišnou obálkou. Vypadal jako starý sešit, snad ještě z doby, kdy chodili do školy moji rodiče, jen barevnější a veselejší. Zvědavě jsem ho prolistovala a hned v čísle, které jsem držela v ruce, mě zaujalo několik článků. Ano, je to ten Pravý Domácí Časopis, o kterém jsem se už jednou zmiňovala. Tehdy jsem měla právě čerstvě zakoupený svůj vlastní první výtisk a byla jsem z něho nadšená. Přečetla jsem ho od začátku až do konce.
Tak čím si teď zasloužil vlastní bod v Tisíci věcí, které mně dělají radost? Od té doby si ho kupuju pravidelně. Dokonce jsem v lednu narazila na výprodej téměř všech čísel roku 2014. A zjistila jsem, že zatímco poctivě louskám ten nejaktuálnější, sebral mi muž jeden časopis z loňska a se zájmem ho celý přečetl.
Ten měsíčník zbožňuju. Představuje neskutečně zajímavé lidi, například Miru Ahimsu, který žije bezekostopým životním stylem, Garyho Edwardse, který u nás založil Zdravotního klauna nebo třeba Jaroslava Duška, ne jako herce, ale jako otce a dědečka, který má svoji filozofii o vztazích. Přináší zajímavé články o přírodě, rostlinách a zvířatech, o práci a symbióze s nimi, jejich ochraně; o neobvyklých kurzech a seminářích (například aquahealing nebo tanec v naprosté tmě); o netradičních životních stylech (kromě výše zmíněného bezekostopého například život v jurtě); recepty ze známých i méně známých ingrediencí, fejeton o odvrácené straně matky, články o neobvyklých podnikatelských plánech. To všechno v zajímavém designu a přitažlivé obálce.
Navíc jsem nedávno zjistila, že přesto, že se dá nejčastěji sehnat v prodejnách zdravé výživy nebo bioobchůdcích, mají ho v našem městečku v trafice. Z malé radůstky se stala velká radost.
Taky máte nějaké periodikum, jehož nového vydání se nemůžete dočkat?


středa 25. března 2015

#254 Bošský přístup



Kolikrát už se vám v životě stalo, že byste se vážně zamilovali do něčeho echt německého? Psal jsem o holandských sýrech, ale tohle je něco zase úplně jiného. Jde o zážitek. A podíl na něm má i jedna dáma z jižní Moravy.

Zjistil jsem, že nemám na pile rovné pravítko. A k čemu pravítko, když není rovné, že. Možná jsem na ní řezal příliš těžké kusy tvrdého dřeva? Nevím. Nicméně pravítko je hliníkové, moc na tom není co spravovat a nezbývá než ho vyměnit. Zkoušel jsem obeslat dotazem několik servisů, které se holedbaly, že spravují i nářadí znašky Bosch. Asi napotřetí jsem se „dovolal“ a z konverzace vyšlo, že oni sice náhradní díl nemají, ale mám se zkusit podívat přímo na doprovodné stránky Bosche. A pak to začalo.

Nejdřív jsem nevěděl, co a jak hledat. Po chvíli jsem narazil na telefonní číslo na českou centrálu. Zavolal jsem tedy do Mikulova. Milá paní mi po telefonu vysvětlila, jak hledat v katalogu. A tam jsem užasl. Všechny typy a modely zelené i modré řady ručních elektrických nástrojů Bosch mají k dispozici detailní popis. Co popis, dokonalou podrobnou dokumentaci. Jsou doslova vizuálně rozebrané na jednotlivé šroubky. Každý má své číslo, své místo. On-line se můžete podívat na jeho detailní specifikaci a zobrazí se vám dokonce i cena dílu v korunách. Na tři kliknutí máte v nákopním košíku třeba odrušovací filtr za 48 korun.

http://www.powertools-aftersalesservice.com





Chvíli jsem na to koukal, až jsem našel to své pravítko. Milá dáma ze servisního střediska mi poradila, jak dohledat přesný model pily (liší se podle roku výroby a toho, jestli jsou určeny pro USA, Británii, Švýcarsko, nebo zbytek Evropy). Objedal jsem díl za 1200 plus poštovné. Druhý den dorazila služba GLS a protože na vrátnici nedokázali rozluštit mé jméno Samuel Tit?ra, odvezla si balík do depa. Druhá recepční si po chvíli vzpomněla, že Samuelů v budově zas tak moc není a hned mi volala, že jsem se minul s balíkem. Po dvou telefonátech (Bosch a GLS) jsem balík našel a tešil se na něj další ráno.

Jenže ouha. Přišel v ohromné krabici (40 x 40 x 150 cm) a když jsem ho dovlekl do kanceláře a vybalil. zjistil jsem, že nový díl má stejný problém, jako to staré pravítko. Ufff. A už jsem v duchu začal nadávat na „číňany“. Ale co dělat. Nafotil jsem detailně problém, zavolal do Mikulova... a paní se mne hned po představení ptala, jestli dorazilo pravítko. Potěšilo mě, že si mě pamatuje a domluvil jsem se s ní, že jí pošlu mailem fotky. Za chvíli mi volala zpátky, že na to technici koukali, a že odpoledne dorazí GLS, aby si balík odvezlo zpět (zadarmo).

Zanedlouho poté, co si ten malý hliníkový odlitek v obrovitém balíku zpátky převzala přepravní služba, přišla e-mailem odpověď, že je díl v pořádku, že byla chyba způsobena „manipulací“. Že to utáhli a posílají zpátky. Když už jsem měl tak dobrou dosavadní zkušenost, nedalo mi to a opět jsem volal do Bosche. Spolkl jsem pocit, že ze mně technici dělají blbce, vždyť jsem s tím nijak nemanipuloval, jen jsem díl vybalil z krabice. A že by se utažením narovnal hliníkový profil? Nicméně jsme se s trpělivou a vstřícnou podporou domluvil, že mi dají číslo na jejich specialistu, a když budu mít problém, zavolám přímo jemu.

Zanedlouho přišel balík, tentokrát o malinko menší. A víte co? Pravítko v něm bylo, ještě s mými otisky prstů – ale dokonale rovné. Vážně to utáhli a pomohlo to. Byl jsem na vrcholu blaha. Těšil jsem se domů a vyrazil v mezičase na schůzku. Chvíli po poledni volá neznámé číslo. Mužský hlas se představuje, vysvětluje, že dostal od Bosche kontakt, a že si chce ověřit, že je všechno v pořádku a jestli nepotřebuju nějak pomoci.

Byl jsem na rozpacích. Tolik trpělivé péče a pozornosti se mi už dlouho nedostalo. A to jsem jen drobným kutilem, majitelem tří hobby nástrojů nejnižší cenové kategorie. Chtěl jsem si nedávno koupit další malý nástroj. Uvažoval jsem o Makitě. No, nakonec myslím, že sáhnu po o trochu méně výkonném stroji. Ale od Bosche.

úterý 17. března 2015

#253 Staré sýry

http://www.naarpaul.nl
Overjarig. Nepamatuju si z holandštiny víc než pár slov, ale tohle je mezi nimi králem. Jako dnes vidím matraci napuštěnou jakýmsi smradlavým sajrajtem, přes kterou jsme na farmě vstupovali do malého krámku přímo sousedícího s výrobnou. Byla doba epidemií slintavky a kulhavky, tak jsme se nemohli podívat blíž. Alespoň jsme tedy nakoukli dveřmi na veliké kádě a masivní police, na kterých odpočívaly zlátnoucí poklady.

Pak jsme nakoupili malé bochníčky a já dodnes sním o té pestrosti: mladé, mladé odleželé, odleželé, staré a extra staré, neboli "přesroční". Tu nutnou a dostačující – svým způsobem magickou – trpělivost mají, pokud vím, na světě jen tři národy: Italové, Švýcaři a Holanďani. Francouzi se svými sýry kouzlí trochu jiným způsobem, španělské taky nejsou vůbec špatné. Ale když se bochník, vyrobený z mléka krav, které se pásly tři čtvrtě roku na zelené trávě mezi grachty a kanály, nechá osmnáct měsíců zrát, schnout a tvrdnout, nic se mu pak nevyrovná.

Odlamují se z něj kousky. Na krajíc chleba ho stačí opravu maličko. Mezi zuby křupou vápenaté krystalky, které se už stihly vytvořit v takové hustotě, že si jich prostě musíte všimnout. Voní pikantně, i když v něm není jediná přísada. Jak ho jednou ochutnáte, dáte mu před mladým vždycky přednost.

Chtěl bych umět stárnout jak ten sýr.

čtvrtek 12. března 2015

#252 Nečekané dárky

Všichni (nebo téměř všichni) rádi dostáváme dárky. A většina všech dárků, které od svých blízkých či vzdálených, možná někdy i cizích, obdržíme, jsou dárky... řekněme očekávané. Prezenty k narozeninám, Vánocům, svátku, výročí, životní události,... Dárky, které nám udělají velkou radost, ale bylo by asi k neuvěření, hrát nad škatulí s mašlí překvapení "Jé, já jsem dostala dárek!". Překvapení můžeme být nad obsahem, nad vkusným zabalením, vtipným blahopřáním, ale přiznejme si, ne nad samotným procesem obdarování.
A pak se občas objeví dárky neočekávané. Když vás k narozeninám obdaruje někdo, o kom jste si mysleli, že ani neví, kdy narozeniny máte. Když dostanete dar k příležitosti, o které jste si mysleli, že si obdarovatel nemyslí, že je vhodná k předání nějakého hmotného statku (zní to kostrbatě, ale já jsem prostě nečekala, že můj muž je typ, který mě za naše děti obdaruje pokaždé něčím VELMI hmotným a hodnotným:).
Speciální kategorií jsou pak dárky absolutně nečekané. Pohled od kamaráda ze služební cesty do Londýna. Poživatelné suvenýry od kamaráda ze služební cesty do Londýna. Dárek od kamarádky pro mou novorozenou dcerušku. Dárek od muže jenom tak...
Cením si každého dárku, který kdy obdržím. Každého blahopřání, které se mi dostane. Každého pohledu, který přiletí do schránky. A ty nečekané mají navíc to kouzlo, že jsou radostí dvojnásobnou. 
Děkuji.

úterý 10. března 2015

#251 Sdílené narozeniny

Kalendář mám asi z poloviny plný narozenin. Je to taková kapesní zásobárna radosti: v podstatě kdykoli se mohu podívat na aktuální týden a vzpomenout si na někoho, koho mám nebo měl jsem rád. Občas dokonce zvládnu i popřát.

Co mě ale v poslední době začalo bavit, je sledovat, kdo s kým narozeniny sdílí. Dohledat se to dá třeba přes WolframAlpha či Wikipedii. Včetně slavných osobností. Já se narodil ve stejný den třeba s Danielem Radcliffem (nevadí) a Alison Krauss (mmmmmmm!).

Nu a dnes má narozeniny jeden skvělý Matěj. Ovšem kromě něj je asi slaví i Chuck Norris – pokud tedy narozeniny neslaví Chucka Norrise, to by mu bylo podobné – a byl by si je jistě býval užíval i Petr Kalandra. Textař, muzikant a hlavně muž, který u nás jako jeden z prvních dokázal pořádně "rozjet" plnokrevné blues. A mimo to je dnes (10. března) i výročí prvního telefonátu v historii, který uskutečnil Alexander Graham Bell.

A tak si jdu připít, na Matěje i obecně na dobrou společnost!

Na zdraví!

Photo by Mawoo86

čtvrtek 26. února 2015

#250 Světla "velkoměsta"

Už od dětství se ráda odněkud "vracím" a vyhlížím z dálky světla toho "mého velkoměsta". Od Brna už je to k nám domů co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže to brněnské světelné panoráma je jako uvítací slavobrána. Tehdy v dětství to bývalo většinou při cestě vlakem od babičky. Jeden, dva, tři tunely a už byla vidět světla lamp, domů, bilboardů... Musela jsem se čelem natisknout co nejtěsněji k oknu, aby mě ve výhledu nerušila vnitřní světla vlaku.

Později, v pozdních nácti a prvních ceti, to bývala cesta domů z přednášek v Praze. Nejdřív začala drkotat kola autobusu na D1 a pak už byl vidět nad horizontem nafialovělý světelný smog, který hned následovala samotná hra světel. V dnešních dnech se už tyto osvětlené návraty smrskly na občasný návrat z dovolené. V Poysdorfu začnu poposedat, v Drasenhofen už se cítím skoro doma, v Mikulově mám chuť líbat rodnou zem a když těsně před světly Brna sjíždíme, už prakticky odepínám pás (ne, že bych ze z dovolené tak těšila, ale po cca osmi hodinách v autě se domů fakt těším).

Světla Brna miluju i jindy, bez toho pocitu "vracení se". Například výhled na svítící Brno z Mohyly Míru nebo z velké Klajdovky... Nebo při přejezdu přes Černovické terasy (je vidět až modrý svit vysoké budovy nemocnice Bohunice) nebo výhled z okruhu od "áček"... Nebo při běhu u nás v polích... Nebo jen tak prostě při průchodu centrem... 

Nevím proč, ale mě prostě svítící Brno tak nějak zvláštně dojímá...

úterý 24. února 2015

#249 Spořiče obrazovky

Jedny z nejkrušnějších chvil svého života jsem (nerad, ale opakovaně) strávil v rozžhaveném kamrlíku profesora P. v Celetné ulici 20. Vybavuju si toho nepřiměřeně moc tomu, jakou hodnotu mi to mučení při zkouškách z dějin ve finále přineslo.

Ale mělo to i svá pozitiva: jedním byl veliký zázvor, který si onen strašlivý examinátor prý kdysi přivezl z konference z Koreje. Tím druhým byl – na konci devadesátých let – ohromný devatenáctipalcový monitor, na kterém běžely dokola krásné pestrobarevné obrázky měst a krajin.
Sám jsem tou dobou měl doma jen vartiaci na průlet hvězdokupou ve Volkov Commanderu.

Před časem mě napadlo, že bych si mohl na soukromém počítači nastavit spořič obrazovky. Stejně mi v práci slouží jen jako jukebox. A jakkoli jsem se smával typickému fimovému klišé fotorámečku na pracovním stole, přišel jsem tomu brzo na chuť. Mít v peněžence nebo nedle telefonního přístroje jednu fotku mě nebaví. Ale mít po ruce smyčku mnoha a mnoha obrázků lidí, které mám rád? Proč by ne?

Nedávno za mnou přiběhla dcerka: "Tatíí, já už vím, co to znamená, že něco bledne! Teď jsem koukala na ty obrázky na tvém počítači a ony vždycky ty vespodu postupně ztrácejí barvu. Je to tak?".

A hned jsme měli krásné téma k povídání.

To vůbec není špatné, když se na vás někdo usmívá.

pondělí 23. února 2015

#248 Odloučení

Samuel napsal silný příspěvek o (ne)cestování, na který bych rád navázal. K cestování patří odloučení. Možná se divíte, jak může odloučení někomu dělat radost. Někdo někdy řekl, že láska je jako květina: budeš-li ji zalévat málo, uschne; ale pokud ji budeš zalévat příliš, shnije.

Vzpomeňte si na začátek svého vztahu, kdy jste se vídali jednou za týden, společný víkend jste spolu trávili ještě méně často, jak jste si byli vzácní. Jakmile spolu začnete žít v jedné domácnosti, vidíte se téměř každý den večer po návratu z práce, taková jistota, která vás připraví o těšení.

Durmitor Mountains

Nejspíš teď nepraštíte do stolu se slovy: „Odjíždím na dva týdny do hor (na moře), abychom se na chvíli neviděli!“ Ono by vám to dost možná prospělo, ale rozhodně by to nevyznělo dobře. Ovšem může přijít zásah vyšší moci, služební cesta. Cynik ve mně říká, že při dlouhém letu se můžu konečně podívat na film podle vlastního výběru. Ovšem ve skutečnosti se těším, jak se budu těšit na opětovné shledání. Jak budu moct přemýšlet, vzpomínat a stýskat si.

čtvrtek 19. února 2015

#247 Sdílená radost

Většina těch, co čtou moje příspěvky na 1000 věcí, které mně dělají radost ví, že jsem se před šesti dny stala trojnásobnou maminkou a k dvěma klučíkům přibyla malá princezna. Což samo o sobě je radostí tak velikou, že to už ani není radost, ale spíš životní štěstí :o)
Ale to o čem chci dneska psát, je to, jak to moje štěstí se mnou sdílelo mé okolí. A to nejenom okolí blízké, rodinné, ale i to vzdálené, například lidé, se kterými jsem se nikdy neviděla (nebo viděla jen jednou) a známe se pouze z virtuálna. Po tom, co jsme dali všem vědět, že je naše maličká na světě, byli jsme zaplaveni spoustou zpráv, reakcí a gratulací. Z každého slova, z každé věty bylo cítit, že naše radost ze zdravého miminka je radostí i jejich, že jsou šťastní s námi a radují se s námi. Dojímala mně každá reakce a dělalo mi neskutečnou radost, že kromě mých blízkých, mojí rodiny, mých přátel, se mnou mé štěstí sdíleli i lidé téměř cizí.
A je to skutečně tak, že sdílená radost se násobí. Ta moje, ač neskutečná, se v uplynulých několika dnech ještě zestonásobila. A s největší pravděpodobností je to zásluhou i tvojí. Děkuji!

úterý 17. února 2015

#246 Cesty do šířky a do hloubky

Jsem tak trochu úzkostný typ, po předcích snílek, od dětství velký čtenář dobrodružných knih. Oženil a usadil jsem se o deset let dříve než většina mých vrstevníků, živím ženu a tři děti. Pracuju „na zadku" bez záminky nebo možnosti podívat se někam mimo dosah metra trasy =B= mezi Vysočanskou a Můstkem. A přitom sním o cestování. Aby mi nebylo líto, že kamarádi posílají pozdravy z všelijakých exotických dálek, kam je buď poslal zaměstnavatel, nebo vytáhli kamarádi, začal jsem si pro radost sepisovat protihodnoty. Já totiž vlastně taky cestuju. Možná ne do dálky, ale o to víc do šířky a do hloubky.

Nebyl jsem v Thajsku,
ale byl jsem třikrát při porodu svých dětí.

Nenavštívil jsem Paříž, i když o tom sním,
ale navštívil jsem své prarodiče ve chvílích, kdy umírali.

Nevylezl jsem výš než 2300 metrů,
ale vylezl jsem na střechu a zacpal díru ve větrání, kterou zatékalo, i když jsem se hrozně bál.

Neznám strach z bouře na lodi v Atlantiku,
ale znám strach o nemocné dítě, které vám leží bezvládné v náručí.

Za posledních 15 let jsem nedostal pusu na dobrou noc od jiné ženy, než je moje manželka,
ale dostal jsem jich nespočet od svých dětí.

Nevím, jak řve africký lev,
ale vím, jak řve můj syn a umím ho uklidnit.

Neslyšel jsem nikdy naživo Big Ben,
ale zvonil jsem několikrát na velký zvon evangelického kostela v Jeseníku, poté, co jsme kompletně uklidili věž.

Nikdy mě nikdo nevytáhl na stag party do Dublinu,
ale k 33 narozeninám jsem dostal noc plnou muziky od 3 skvělých přátel a od brášky palačinky k snídani.

Nikdy jsem nepil rum na karibské pláži se snědými kráskami nadohled,
ale víno na svou svatbu jsem po celý den ve sklepích v Miroslavi ochutnával ve společnosti tatínka a strýce.

Nebyl jsem během studií na zahraniční stáži,
ale pracoval jsem tři roky v čistě anglofonním týmu expatů a zažil jsem, co pro znamenají „domorodci" pro Brity (a jak skvělí jsou oproti nim Novozélanďané).

Málo cestuju letadlem, ale víc kilometrů než nalétáno
mám v nohách pěšky a na kole. Tisíce.

Nepotápěl jsem se nikdy hloub než na 30 centimetrů,
ale vím, jak to chodí v Bohnicích.

Nekrmil jsem nikdy holuby v Římě,
ale vím, co to je z jednoho platu uživit sebe, ženu a tři děti.

Neviděl jsem kvést Sakury v Japonsku,
ale viděl jsem svou ženu kvést do krásy s kulatícím se bříškem.

Zajímalo by mě: jak zvenku vypadá taková rekapitulace? Zní vám to lítostivě, pozitivně, křečovitě, přirozeně, nafoukaně? Přiznám se, že s velkým světem je u mne asi trochu problém. K tomu mám pořád před sebou příklad svého tatínka, který je skutečným světoběžníkem. Ve světě ho chtějí a vítají a on se v zahraničí cítí dobře – i v zemích, jejichž jazykem nemluví. Vždycky si nějak poradí. Obdivuju to a trochu mi je líto, že to nedokážu. Ale pomáhá mi uvědomovat si, že nežiju chudý život. V mezičase pátrám, jak se trochu „odvázat". Třeba to jednou přijde, teď ale musím vymyslet, o čem budu povídat dětem a vnoučatům. Třeba o tom, jak se dělá kniha?


úterý 10. února 2015

#245 Lesbičky a diabetici

Narodil jsem se do výjimečných kontextů a domu plného knih. Složitý, nicméně privilegovaný. Zdravý. Silný. Inteligentní, mohu-li soudit. Laskavým rodičům. Navenek vybočující pouze červenými tvářemi a poněkud přehnanou citlivostí hraničící na opačné straně s tupostí. Ano, jsem to já, kdo byl při skupinové fotce ve druhé a třetí třídě základní školy fotografem posazen mezi děvčata, protože dědil trička po sestřenicích a neuměl (a neumí) se včas ohradit vůči autoritě.

Když si odmyslím svá růžová líčka, většinou jsem to měl a mám celkem jednoduché. Což zdaleka neplatí o všech lidech kolem mne. Naopak jsem si všiml, že mě vlastně přitahují ti, kdo neproplouvají hladce. Ti, kteří s něčím bojují. A nejvíc takoví, kteří se musí prát s životem, aby dokázali přijmout, kdo jsou a jací jsou. Přijmout, že některé hranice nepřekročí, ani kdyby chtěli.

Photo by


Nesmírně si vážím každého člověka, který svedl poctivý zápas o to, jestli některé věci jdou, nebo nejdou. Zejména na osobní rovině. A snad z každého, kdo nakonec tenhle zápas „prohrál" a přijal, že je jedinečný (ne v tom, že by si zasloužil vlastní heslo v encyklopedii, díru do světa či sochu někde u řeky, ale právě v tom, že v sobě nese svá výjimečná omezení), z každého takového člověka mám pocit, jako by zářil vnitřním světlem.

Je to zvláštní radost spojená se smutkem, když vám někdo dovolí nahlédnout do vaku, ve kterém si nese svá závaží. Ale už to, že vůbec dokázal říct: ano, tu jsem, je to se mnou takhle zamotané, tady jsem zranitelný, tohle nedokážu, tohle si musím hlídat, s tímhle nepohne ani kdovíjaká láska, tohle mám jinak – už jen když to se stane, převládne nakonec radost.

Radost z toho, že někdo zdánlivě úplně obyčejný dokázal velikou věc. Že se jinak orientovaný člověk otevřel, osvobodil, rozhodl ke statečné zranitelnosti. Že se někdo s celoživotním zdravotním handicapem rozhodl, že omezení možných aktivit pro něj neznamená konec elánu a plnosti prožívání. Že se někdo zápolící s těžkou chorobou rozhodl přijmout výzvu, nebagatelizovat její vážnost, nepotlačovat vědomí vlastní konečnosti.

Mám asi smůlu, ale neinspirují mě příběhy podnikatelů, sportovců, dobrodruhů a světodírníků. Obdivuju paralympioniky, gladiátory v koloseu se samotou, neplodností, depresí, diabetem či celiakií, gaye a lesbičky. Nejraději bych sem napsal všechna Vaše jména, ale tuším, že to není třeba. Snad cítíte, že na vás myslím. S úctou a s vděčností.

čtvrtek 5. února 2015

#244 Svět dětskýma očima

Začíná to nenápadně: snahou, udělat každý den, každou procházku, každou obyčejnou věc zajímavější. Přemýšlím nad tím, co by klučíky mohlo zaujmout, co by je mohlo bavit, co by se jim mohlo líbit, co by je nějakou přitažlivou formou mohlo naučit něco nového. Snažím se mluvit o všem, co vidíme, snažím se je zapojit do všeho, co dělám, snažím se jim dát co nejvíc pozornosti a co nejširší rozhled (píšu záměrně "snažím se", protože to samozřejmě není to, co bych si úplně představovala).
Do hlavy se mi například vryla jedna událost z loňské zimy, kdy jsme jeli na návštěvu ke kamarádce přes Těšany (u Brna) a já jsem začala Staršímu povídat o Mrštících a jejich Maryše. Popovídala jsem mu v kostce příběh (ten divadelní i ten skutečný - Maryša "Vávru" neotrávila, ale porodila mu sedm dětí a žila s ním téměř 40 let:). Následující den, když jsem si vařila poobědovou kávu, zadeklamovat mi za zády hrozivým hlasem: "Maryšóóó!" I teď si občas při průjezdu Těšanama vzpomene a ptá se, jak se jmenovala ta paní, co uvařila to otrávený kafe.
Jindy jsem mu vysvětlovala plachtění ptáků. Snažila jsem se mu o vzdušných proudech říct srozumitelně jeho věku. Horší bylo, že jsem na svůj popis brzo zapomněla a byla jsem pak dost překvapená, když mi jednou u oběda na zahradě řekl, že vidí jednoho ptáčka, co se vozí na větru...
Nedávno jsme přišli pozdě do školky, protože na bříze kousek od našeho domu viděli sojku. Seděla dost blízko a neuletěla, když jsme se přiblížili, takže si ji mohl krásně prohlídnout i Mladší. Navíc občas varovně vykřikla, tak si s ní mohli spojit i hlas.
Pozorujeme po dešti žížaly, prohlížíme si barevné listy, zkoumáme kachní formaci táhnoucích divokých hus, skáčeme v kalužích, sbíráme šišky, brouzdáme se sněhem, trháme luční kvítky, chodíme se dívat na bagry, studujeme zvířecí stopy ve sněhu, pozorujeme z okna ptáčky u krmítka, sledujeme dalekohledem Měsíc, kroužíme kolem lampičky balonkem a kuličkou (Slunce, Země, Měsíc - včerejší večerní zábava), zkoumáme pod lupou vločky... Prostě každou chvilku se děje něco zajímavého.
A včera, právě při kroužení Země kolem Slunce, mi došlo, jak hrozně moc ráda sleduju svět dětskýma očima. Že mě moc baví, vidět to zajímavé, i když pro nás dospělé to jsou jen "obyčejné" věci. A hlavně, že mi dělá radost, to jejich objevování světa, do něhož jsem naštěstí taky zvaná.

úterý 3. února 2015

#243 Povedené drobné přestavby

Mám rád, když se kolem mne pohne k lepšímu nějaká drobnost. A to větší radost je, když se taková změna stane ve veřejném prostoru.
Nedávno se změnilo nastavení semaforů, přes které chodíme z práce na oběd, a které nás roky zlobilo. Teď se konečně chovají alespoň trochu logicky. 
Druhá změna se odehrála nedaleko, na půl cesty mezi Libní a Vysočanskou: přechod, který byl nepraktický a nebezpečný, byl přesunut o několik metrů dál. Chodcům se situace niajk nezkomplikovala, odbočující auta z hlavní i z vedlejší silnice najednou mají dost prostoru dát přednost tomu, kdo ji potřebuje – ať už vozidlům, nebo přecházejícím. Do té doby bylo na výběr buď ohrozit, nebo omezit.


Že se vůbec něco takového stalo, mě naplňuje radostí: někdo si toho všiml. Někdo jiný navrhl změnu. Někdo další ji schválil a přidělil na ni peníze. A tak dále. Prostě řetězec správností. A ještě přes jeho výsledek denně projdu nejméně dvakrát. Zatím mě neomrzelo mít z toho radost.

čtvrtek 29. ledna 2015

#242 Umění se učit

Nejsem si jistá, jestli tento příspěvek patří mezi "1000 věcí, které mně dělají radost" nebo mezi "1000 věcí, které závidím" :)

Fascinují mě děti, které mají tu zázračnou schopnost nasávat tolik nových věcí a dovedností. Jsou mnohem pružnější než my dospělí, takže když postavíte dítě na lyže, tak automaticky pokrčí kolena, nakloní se dopředu, hned zvládne sjet kopeček a po první lekci švihá na svahu obloučky. Posadíte ho na kolo, přidržíte a po chvilce "šejkování" s řidítky se rozjede. Ještě nějakou chvilku za ním běháte a pak už jezdí samo. Strčíte mu do ruky pastelku, ukážete mu, jak se solí a než se nadáte, namaluje váš vlastní portrét (co na tom, že zelenou pastelkou). Dvakrát třikrát mu zazpíváte písničku a pak si všimnete, že si ji prozpěvuje při stavění lega.

Umění učit se mají i mnozí dospělí. Některým lidem leze učení (nových informací) do hlavy skoro samo (to zcela stoprocentně řadím mezi věci, které mi dělají radost) a jiní se to musejí naučit. A právě ti ovládají schopnost umět se učit. Ať už metodou opakování stále dokola, nebo zvýrazňováním podstatných informací, či metodou poslechnout-přečíst-napsat. A co se týče učení nových praktických dovedností? Oproti dětem jsme brzděni mnohem větším pudem sebezáchovy a strachem (při učení se plavat, lyžovat, bruslit...) a mnohem menší mírou trpělivosti (ruční práce...). Přesto to jde nějakým jedincům lépe a rychleji než jiným. To umění učení dělá radost.

úterý 27. ledna 2015

#241 Potichu a ručně

Pomalu se díky webu začínám zaplétat do úplně nedigitálních pavučin, a věřím, že byste mě následovali, kdybyste měli tu možnost. Internet mě (díky Bohu za něj) vytrhl z nostalgie po světě, ve kterém jsem vyrůstal, do úplně jiných krajin. To bylo tak. Můj tatínek je totiž včelař. A každý včelař býval tak trochu truhlář. Můj tatínek je navíc výjimečný devítiprstý včelař a truhlář. Miloval jsem chvíle strávené s ním ve velké truhlářské dílně vybavené solidními, silnými litinovými stroji s výkonným odsáváním prachu a pilin. Dalo se na nich uříznout ledacos… Nějak jsem v těch chvílích celou bytostí vnímal, že je táta při této práci opravdu (a přitom nějak jinak než obyčejně) šťastný. Symbolem těch chvil se pro mne staly žluté 3M „hifi" špunty do uší.

A pak dlouho nic. Počítače. Internet. Byt v paneláku. Sousedi. Byt v bytovce. Sousedky. Město. Banky. Peníze. Srdce? Duše? Kde jste? Až k třicátým narozeninám mi dala má milá poukázku na řezbářský kurz a volno na víkend. Možná si ještě pamatovala, že vůbec to poslední, co jsem ze dřeva udělal, byl prstýnek z třešňováho dřeva. Pro ni. Před deseti lety. Čichl jsem ke dřevu znova, a už mě to nepustilo. Ožil jsem. Začaly se mi zdát úplně jiné sny. No jo, jenže jak to udělat, jak se vrátit? Vlastní dům? Starou rumunskou tunovou cirkulárku do sklípku po schodech nedostanu. Ani hoblovku, ani pásovou brusku. Nu což, je tu zelená hobby řada Bosch. Abych nebyl dětinský, vyměnil jsem žluté špunty za sluchátka. A už je tu zas ten pocit ště… No, ne zas tak docela. Hobby odsávání nestačí, všude prach. Kašel. Špína. Nesmí se to provozovat večer, v neděli, když miminko spí, no prostě skoro nikdy, kdy zbývá čas. Pila zvládá smrk, borovici, dub ne. A pravé úhly v hliníku jsou taky jen „jako". Mrzím se, mrzím, sním o pořízení lepších strojů, ocelových. Ale nějak to nefunguje, chybí desetitisíce, vadnu.

A pak to přišlo: objevil jsem na YouTube svět amerických tradicionalistů, sdílných, nadšených a nesmírně šikovných řemeslníků. Mezi jinými Chrise Schwarze, Paula Sellerse, a hlavně báječného Roye Underhilla. Ten prý už třicet let (!) vysílá v televizi svůj pořad o staré dobré ruční truhlařině a jiných příbuzných řemeslech. V krátkých epizodách ukazuje a vysvětluje ohroumnou spoustu věcí. Nedávno jsme s dětmi koukali na jednu z nových epozod o ruční výrobě pil čepovek. A byli jsme jako u vytržení (on je Roy navíc děsně vtipný).

(Dovetail Saw)

Vrtá se díra: jeden točí kličkou, druhý kolem. Bzit bzit bzit, krásná kolmá dírka už se hloubí. A u toho si povídají, smějí se. Vezmou kus pásové oceli, nasadí do seřízeného strojku, zatočí kolem, a cik cik cik cik cik… cvaká strojek a leze pila. U toho si povídají a smějí se. Nikdo nekřičí. Nikdo neřve cóoožéééé, nehučí odsávání, netočí se kilowaty. Podívejte se na ně (díl Dovetail Saw) a bojte se. Možná tomu totiž propadnete taky. Ten starý svět měl o decku potu navíc, ale dalo se v něm při práci mluvit. A smát se.

A já si jdu koupit jednu ruční pilku. Už se těším, až budeme s dcerkou řezat. Přesnější pravé úhly než hliníková Boška. Just do dubu.

Dubové hobliny tenčí než 0,1 mm z pradědečkova restaurovaného hoblíku hladíku-klopkaře.
PS: je to tak i u šicích strojů. Museli jsme koupit profi průmyslovou Sirubu, abychom se dostali k něčemu, u čeho se dá spát. Tedy asi na úroveň staré šlapací Singrovky.

čtvrtek 22. ledna 2015

#240 "první" a "poprvé"

Vždycky je v našem životě něco "první, něco "poprvé". Má to jistou nostalgii, důležitost. Je to prostě životní milník, ať je pro život podstatný (první třída, první láska, první dítě, ...) nebo nepodstatný (první kabelka, poprvé ochutnat krevety, ...), je to událost.
Mám tahle "poprvé" velmi ráda, připadají mi jako schůdky, po kterých stoupám životem. Některá jsou pro mě natolik významná, že si je dodnes živě pamatuju, jindy jejich vzpomínka poněkud vybledla. Někdy jen prošla kolem mě nepovšimnuta, někdy je lepší zapomenout. Některé schůdky jsou vysoké, jejich zdolání je slavnostní a zapamatováníhodné, jiné jsou nizoučké, ale pro mě velmi důležité, další jsou nepostřehnutelné. Ale stále někam stoupám.
Jak už jsem několikrát zmiňovala, s příchodem dětí se měním, mění se životní priority, mění se důležitost těch "prvních" a "poprvé". Ty jejich první poprvé jsou i mými milníky a jsou pro mě důležité. Ba někdy důležitější, než pro ně; důležitější, než moje. Mám radost z jejich stoupání, z toho, jak zdolávají životní schůdky, jak tělesně i duševně rostou.
S malými dětmi je těch "poprvé" a "prvních" víc než dost - první pohyb v bříšku, poprvé slyšet srdíčko, poprvé si ho pochovat, první hračka, první slůvko, první krůček, první zoubek, poprvé se koupe, poprvé na procházce, první bačkůrky, ... Snažím se si co nejvíc těch okamžiků zaznamenávat, zapisovat jim (si) do alba, zapamatovat si.
Pořád je toho až dost. Starší má nedávno absolvoval první výstavu, první samostatný nákup, dostal svou první "chlapskou" voňavku, kupovali jsme první lyže, včera na nich poprvé stál na sněhu a zkoušel sjíždět z kopečka, čeká ho první plnohodnotná lekce v lyžařské školičce, ...
Mladší zkusil poprvé jet na odrážedle, ochutnal poprvé sníh, půjde poprvé sáňkovat, dostal svůj první náramek, poprvé si pochová miminko, poprvé ochutnal (a jedl) citron :) ...
Nejmladší děťátko už má svůj první kopanec, první ultrazvuk, první monitor srdce za sebou a za pár dní a týdnů ho čeká to nejdůležitější poprvé - poprvé se podívá na svět, poprvé si ho maminka pochová, dostane svou první pusu, první pohlazení a objetí od brášků...
Snad chápete, proč jsou pro mě v tomto životním období ta "poprvé" a "první" tak důležitá a dojímavá záležitost.

úterý 20. ledna 2015

#239 Zdravotní pojištění

Přišla mi od Oborové zdravotní pojišťovny nabídka, že když jim v jejich novém on-line systému zkontroluju (a odsouhlasím) všechny položky, které za mnou pojišťovna eviduje, mohu se zúčastnit soutěže o 10 000. Nu což, stejně jsem tam musel klikat, jelikož vyplňuju roční vyúčtování za OSVČ. Chvíli jsem se těmi čísly probíral, koukal se, kolik má za mne měsíčně má obvodní lékařka paušál, kolik stálo předloni CT vyšetření hlavy...
A pak jsem si toho všiml: zaplatím za rok 2014 na zdravotním pojištění několik desítek tisíc. A zpětně jsem vyčerpal jen něco málo přes šest stovek, a to ještě většinu na kapitaci (registraci u paní doktorky, kam chodím, jen když už fakt nemůžu pro nemoc chodit).
Není to krásné? Je to krásné, jsem mladý a zdravý. Napsal jsem to na Facebook a historka pokračuje: kamarádka reagovala, že ona ten můj (určitě nejen můj) příspěvek čerpá plnými doušky:

2.5 roku chemoterapie + cyclus radioterapie… takže, když mi někdo říká, že zdravotnictví v Čechách je špatné, hned ho opravuji: opravdu je to tady špičkové! I v Německu mi to potvrdili.
Já se také snažím stát neokrádat. Nešla jsem na invalidko, i když bych mohla, a navíc pracuji na půl úvazku.

Dostalo mě to do kolen – do úplně jiné nálady. Z frajeření je najednou smutek, ale i radost: vážně to funguje. Kdybych až do smrti bral z pojištění jen nějaké ty stovky, je to spravedlivé: tahle statečná holka, její dcerka, moje babička, můj synovec z druhého kolene… Ti všichni si zaslouží čerpat, dostávat pomoc, co to jen jde. Rád jim budu přispívat do společné kasy. I kdyby toho větší díl zmizel neznámo kam, já vím, že letošní peníze jsem dal rád. Vím totiž komu.


čtvrtek 15. ledna 2015

#238 Berla Mrazilka

Mám trochu problém s tím, jak dnešní příspěvek nazvat. Když jsou věci takové, jaké mají být je sice výstižné, ale dlouhé a nelíbí se mi, že začíná spojkou. A protože by se mi zrovna hodilo, mít takovou Mrazíkovu berlu Mrazilku, abych mohla přikouzlit nějaký ten sníh, půjčila jsem si ji aspoň do názvu.

Zima není zrovna mým nejoblíbenějším ročním obdobím, ale když už na ni přišla řada, tak má koukat být zima a ne jaro. Má mrznout, napadnout sníh a teploty se držet pořád pod nulou. Ne, že v deset večer je ještě 12° C a přijde první bouřka. Jistě, nestěžuju si, že je teplo, nemusím sebe a syny tolik oblékat, ale na druhou stranu to prostě není normální. V zimě má být zima, bacily se mají válet po zemi zmrzlé na kost, ne si poletovat vzduchem a zvyšovat nemocnost. Mají napadnout závěje sněhobílých peřin, led na rybnících má mít tloušťku desítky centimetrů, mráz má štípat do tváří.

Stejně tak jaro má být jaro a ne studeným, upršeným podzimem nebo naopak horkým létem. Ono pak totiž ani to léto není moc letní. Je lhostejno, jak máme které roční období rádi, ale měli bychom mít radost, když je takové, jaké má být a všechno je "normální". Není to lepší jen pro nás, ale hlavně pro přírodu.

úterý 13. ledna 2015

#237 Vtipy do vlastních řad

Když se děje něco nepříjemného,je záhy třeba si trochu odlehčit. Třeba legrací. Existují nekonečné varianty toho, co kdo považuje za vtipné – a taky je veliký rozdíl v tom, kolik legrace si dokážeme dělat z ostatních a kolik jí sneseme, když je zamířena do vlastních řad. Nejvíc vtipů o Chucku Norrisovi prý zná on sám a podobně je to, pokud vím, i s vtipy o kněžích a jeptiškách.

Skvělou výhodou vtipkování na vlastní adresu je, že máte velkou šanci odhadnout míru "ostrosti" určitého vtipu. Zranit někoho není žádné umění. Je fajn mít v humoru prostředek, který něco poví – ale pravděpodobně nezraní.

Někdy přijďte, já jich zase znám mnoho o basistech a pár o filosofech.

Cimrman mě bavil od začátku, stejně tak Neprakta i Kantorek. Ze západních zdrojů jsem dvě věci zkousával celkem pomalu: Garfielda a Monty Pythony (Douglas Adams, který skvěle trfuje některé pozemské úlety, a Terry Pratchett, mimo jiné parodizující vlastní literární žánr fantastické literatury, už šli nějak hladce). O to radši je teď mám.

Dneska jsem si na Monty Pythony vzpomněl, protože je Johnu Cleesovi, jednomu z jejich členů, připisován kouzelný satirický popis, jak různé národy reagují na světovou hrozbu terorismu. Vyvrácení toho mýtu je zde, ale to nic nemění, že je to skvělý text. A že John Cleese je taky skvělý.

Nedalo mi to, a musel jsem doplnit ještě i reakci svého vlastního národa.

The Czechs are not about to change their constant status „Oh poor us! Blame it all on <WHOM>“, but have already switched the variable <WHOM> from „Gypsies“ to „Muslims“. The historical values of this variable have so far been e.g. „catholics“, „protestants“, „Habsburgs“, „nobilty“, „Jews“, „Germans“, „entrepreneurs“, „imperialists“ and „communists“. Meanwhile the Czech parliament has unanimously passed a bill nationalizing properties of everyone who cannot prove higher than moderate consumption of beer and pork in at least three generations and expelling these people from the whole Europe.

čtvrtek 8. ledna 2015

#236 Systém a řád

Může být člověk zároveň nepořádný a puntičkářský? Vypadá to nemožné, ale já jsem důkaz toho, že to možné je. Jsem nepořádná. Když na počítačovém stole nestojí počítač, stává se z něho automaticky odkládací prostor na všechna možné papíry, faktury, účtenky, čtené knížky, rukou psané seznamy, hračky, které potřebují opravit, atd. Tak je to dlouhé týdny, až mě jednou za čas popadne uklízecí nálada, všechno proberu, povyhazuju nebo uklidím.

A jsem také puntičkář. Jakmile jednou nějaká věc má svoje místo (tzn. že ji tam postavím já), tak má prostě svoje místo a vytáčí mě, když ji pak najdu někde jinde. Třeba osvěžovač vzduchu stojí vždycky V košíku a běda, jak ho najdu stát VEDLE košíku. Popravdě, pro mé spolubydlící to není tak hrozné jako pro mě, Já totiž nikdy neřeknu nic nahlas, ale tu věc předělám na svoje místo. A zhruba dvě vteřiny mě štve, že byla jinde. Takže ve finále jdu z pokoje do kuchyně a cestou jen tak mimoděk předělám konvičku na zalívání kvítek z pravé strany okna na levou, přecvakám všechny vypínače do stejné polohy, srovnám vánoční řetěz na krbu, zasunu židle ke stolu a vynuluju mikrovlnku. Je to šílený, já vím, ale když ty věci nesrovnám, tak mě to neskutečně štve.

Jako správný puntičkář mám na většinu činností zaručený postup, podle kterého rutinně danou činnost vykonávám. A těžko skousávám, když to má někdy proběhnout jinak. Například vždycky umývám nádobí zásadně v pořadí: sklo, porcelán, příbory, plast, zbytek. Vždycky, A proto mě trochu rozhodí, když už umývám hrnce a někdo odněkud vykouzlí ještě skleničku. Pořád stejným způsobem postupuju i s úklidem. Vždycky uklidím vše na své místo, pak celou místnost poumývám (místo utírání prachu). Začnu u vstupních dveří, objedu si svůj okruh postupně celým patrem až ke spížce (slepá ulička domu). Pak všude vysaju a nakonec umyju země. A to postupuju přesně obráceně: od spížky okruhem až ke vstupním dveřím. Takže občas vyvstane situace, kdy je potřeba umýt zem v kuchyni, ale já čekám, až si kluci douklízí hračky v obyváku, abych mohla vysát (úplně živě teď vidím mužův WTF výraz, když mu to takhle vysvětluju:)

Možná celou dobu přemýšlíte, co toto téma dělá mezi 1000 radostmi, když je to spíš na obtíž. Pravda je taková, že ačkoli tyto svoje vlastnosti zrovna nezbožňuju, jistým způsobem mě systém ve všem jaksi uklidňuje a mám radost, když všechno šlape podle řádu, který jsem nalinkovala.

středa 7. ledna 2015

#234 Timespotting

Včera jsem šel spát ve 22.22 a dneska náhodou přijdu do kuchyňky vařit čaj a ejhle: na mikrovlnce svítí 11.11.
Mám rád tyhle okamžiky, kdz čas či datum vytváří nějakou zajímavou posloupnost či symetrii. Přivedla mne na ně myslím @tichotlapka – nebo alespoň jsem se díky ní naučil říkat tomu timespotting a užívat si to. Ona to dokáže myslím i nevědomky vyhledávat, ale mne to baví zejména díky náhodě.
Zkoušel jsem párkrát domlouvat si schůzky na dobře zapamatovatelný čas (například 12.12), ale nesetkalo se to s úplně dobrým ohlasem. Někomu se to – považte – špatně pamatuje!

Magické mi na tom nepřijde vůbec nic, a pokud bych plánoval nějaké významené datum, hrátky s čísly by nejspíše ustoupily praktičnosti a ohledům na účastníky. Koneckonců, otvírací dobu v hospůdce Na Radnici a datum své svatby i všech narozenin v rodině si pořád pamatuju i bez připomínání, a na tom záleží, ne?