čtvrtek 5. února 2015

#244 Svět dětskýma očima

Začíná to nenápadně: snahou, udělat každý den, každou procházku, každou obyčejnou věc zajímavější. Přemýšlím nad tím, co by klučíky mohlo zaujmout, co by je mohlo bavit, co by se jim mohlo líbit, co by je nějakou přitažlivou formou mohlo naučit něco nového. Snažím se mluvit o všem, co vidíme, snažím se je zapojit do všeho, co dělám, snažím se jim dát co nejvíc pozornosti a co nejširší rozhled (píšu záměrně "snažím se", protože to samozřejmě není to, co bych si úplně představovala).
Do hlavy se mi například vryla jedna událost z loňské zimy, kdy jsme jeli na návštěvu ke kamarádce přes Těšany (u Brna) a já jsem začala Staršímu povídat o Mrštících a jejich Maryše. Popovídala jsem mu v kostce příběh (ten divadelní i ten skutečný - Maryša "Vávru" neotrávila, ale porodila mu sedm dětí a žila s ním téměř 40 let:). Následující den, když jsem si vařila poobědovou kávu, zadeklamovat mi za zády hrozivým hlasem: "Maryšóóó!" I teď si občas při průjezdu Těšanama vzpomene a ptá se, jak se jmenovala ta paní, co uvařila to otrávený kafe.
Jindy jsem mu vysvětlovala plachtění ptáků. Snažila jsem se mu o vzdušných proudech říct srozumitelně jeho věku. Horší bylo, že jsem na svůj popis brzo zapomněla a byla jsem pak dost překvapená, když mi jednou u oběda na zahradě řekl, že vidí jednoho ptáčka, co se vozí na větru...
Nedávno jsme přišli pozdě do školky, protože na bříze kousek od našeho domu viděli sojku. Seděla dost blízko a neuletěla, když jsme se přiblížili, takže si ji mohl krásně prohlídnout i Mladší. Navíc občas varovně vykřikla, tak si s ní mohli spojit i hlas.
Pozorujeme po dešti žížaly, prohlížíme si barevné listy, zkoumáme kachní formaci táhnoucích divokých hus, skáčeme v kalužích, sbíráme šišky, brouzdáme se sněhem, trháme luční kvítky, chodíme se dívat na bagry, studujeme zvířecí stopy ve sněhu, pozorujeme z okna ptáčky u krmítka, sledujeme dalekohledem Měsíc, kroužíme kolem lampičky balonkem a kuličkou (Slunce, Země, Měsíc - včerejší večerní zábava), zkoumáme pod lupou vločky... Prostě každou chvilku se děje něco zajímavého.
A včera, právě při kroužení Země kolem Slunce, mi došlo, jak hrozně moc ráda sleduju svět dětskýma očima. Že mě moc baví, vidět to zajímavé, i když pro nás dospělé to jsou jen "obyčejné" věci. A hlavně, že mi dělá radost, to jejich objevování světa, do něhož jsem naštěstí taky zvaná.

Žádné komentáře:

Okomentovat