čtvrtek 2. července 2015

#267 Day off

Za posledních pár týdnů jsem několikrát slyšela rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Nenapadlo mě nad tím moc přemýšlet, prostě se to tak říká. Až se mě, jako matky tří dětí, zeptala známá s jednou holčičkou, jestli si myslím, že je to pravda. Tehdy jsem jí odpověděla, že dost závisí na povaze těch dětí, takže někdy může být jedno uplakané, stále nemocné nebo neposedné dítě mnohem náročnější než tři ušlápnuté putičky.
Občas nad tím přemýšlím. Rozhodně si nemyslím, že by práce kolem jednoho prcka byla zanedbatelná oproti více dětem. Ale na druhou stranu je podstatný rozdíl mezi tím mít jednoho potomka a mít je dva. Ovšem taky se říká, že mezi dvěma a třema dětma už takový rozdíl není a to si teda nemyslím :)
Mí dva starší občas chodí k babičce "na prázdninky" - to znamená, že u ní jednu až dvě noci spinkají (delší dobu tam tráví jen když jsem si válela šunky v nemocnici). Tak jako včera. Domluvili se s babičkou na přespání. Rychle jsem toho využila a naplánovala jsem si spoustu práce, kterou chci zvládnout zatímco bude čtyřměsíční Nejmladší spinkat. Ani nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem seděla u nás v parčíku na lavičce, opalovala se, prolistovávala nové číslo oblíbeného časopisu, popíjela kafe a uculovala se. Furt. Každou chvilku jsem se přistihla, že sedím s rozevřeným periodikem na klíně, ale mám zavřené oči a usmívám se. A užívám si, že je můžu nechat zavřené jak dlouho budu chtít, protože nemusím kontrolovat, jestli někdo nedupe v záhonku, nešplhá na kašnu ani na studnu nebo neběhá moc blízko u silnice.
Rozhodla jsem se svůj "day off" užít se vším všudy - nevšímat si své pedantské potřeby všechno srovnávat a upravovat, nedělat práci, kterou dělat musím, ale jen tu, do které se mi chce, sníst si oběd u knížky, kterou mám už od ledna rozečtenou, roztáhnout sobě a Nejmladší na zahradě deku a válet se a hrát si, dopsat všechny nápady na 1000 radostí, co mám v hlavě. Mnohem lepší plán než třídit maličké oblečení třem neustále rostoucím dětičkám.
Nedávno mi bylo řečeno, že jsem "postižená pocitem, že musím pořád něco dělat". Možná je to pravda, ale zcela jistě je pravda, že nerada přiznávám, že sem tam potřebuju vysadit. Že se stydím za to, že si chci odpočinout a že mám výčitky, když občas nic nedělám.
A dnes... Úplně jsem se opájela pocitem, že jediné, co musím, je nakrmit a přebalit miminko a jinak nemusím nic. Že mám spoustu času (ve skutečnosti nemám, práce stojí, ale na druhou stranu: ani neuteče:) Kochala jsem se sluníčkem, rozhlížela jsem se, četla jsem si, usmívala jsem se. Asi dvě hodiny. A ten pocit volna mi dobil baterky na další fungování. Takže ačkoli si nemyslím, že je rčení "Jedno dítě, žádné dítě" úplně pravdivé, dneska jsem se cítila, jako by bylo.

Žádné komentáře:

Okomentovat